Góry Kamienne (Valbřišské hory) a turistika

Příhraniční krajinou dávných sopek a hradů

Nedávné otevření státní hranice zpřístupnilo pro turistiku i mnohé příhraniční partie u našich sousedů. K neobyčejně půvabným a dosud velice poklidným partiím polského Podkrkonoší v sousedství Broumovského výběžku, patří členité pásmo Kamenných hor - Góry Kamienne.

Horopisně i geologickou stavbou přímo navazuje na hraniční Vraní a Javoří hory. Také zde jsou hlavním "stavebním materiálem" sopečné vyvřeliny prvohorního (permokarbonského) stáří. Převažují křemenné horniny, náležející do "rodiny" ryolitů, významné zastoupení mají i poněkud tmavší melafyry.

Inspirací k poněkud strohému pojmenování Kamenných hor jistě byly četné skalní výchozy a balvanité sutě z výše uvedených sopečných vyvřelin, většinu z nich však překrývá záplava lesních porostů. Na podzim listnáče na zdejších strmých návrších a táhlých hřbetech "hýří" až neskutečnou paletou barev. Zdejší krajina však nabízí i řadu dalších pamětihodností, nezřídka spjatých s pohnutou minulostí naší vlasti.

Lesnatá a Větrné díry

Do lůna Kamenných hor je snadný přístup údolím Stěnavy přes hraniční přechod u Starostína a příhraniční město Mirošov (Mieroszów). Tomu dominuje věž kostela sv. Michala Archanděla a na poklidném náměstí zaujme řada zachovalých měšťanských domů. Do blízkých hor odtud směřuje několik silnic a turisticky značených cest.

Čtěte také: Sokolí hory - Góry Sokole, žulová mini-hornatina v polském Podkrkonoší

Za Mirošovem, přesněji řečeno, za přilehlou obcí Kowalova, se nám staví do cesty první hřbet Kamenných hor - Pasmo Lesistej (Pásmo Lesnaté), vrcholící návrším Lesista Wielka - Velká Lesnatá (851 m n.m.). Dostupný je od silnice v údolí Stěnavy, kde u osady Lugowina lze zaparkovat a vydat se po červeně značené cestě na hřbet Lesnaté. Pojmenování je to díky hustému bukovému a smrkovému lesu opravdu přiléhavé.

Cesta zprvu jde bočním údolíčkem, ale záhy prudce stoupá do horní části hřbetu, kde už vcelku povlovným terénem dojdeme na vrchol Velké Lesnaté (3 km z údolí). Zde stojí turistický přístřešek a také rozcestník, upozorňující na nedalekou přírodní zajímavost s neobvyklým pojmenováním Větrné jámy (Szczeliny Wiatrowe).

Jde o úzké, několik metrů hluboké rozsedliny, které člení hranu horského svahu. Vznikly svahovým pohybem rozvolněné horniny (ryolitu) a v podzemí přecházejí do soustavy neprůlezných trhlin a sutí, kde se přes léto hromadí teplý vzduch. Ten pak za mrazivých dnů uniká jako mlhavý průvan z horních otvorů, nazývaných už od středověku Větrné jámy (z německého Windlocher). Pokud se z Velké Lesnaté vracíme zpět do údolí Stěnavy, můžeme to třeba vzít po delší žlutě značené trase k obci Unislaw Śląski.

Nejvyšší je hora Waligóra

Členité a většinou vyhlídkové je i další pokračování Kamenných hor, zvané též Suché hory (Góry Suche), kde vystupuje i nejvyšší kóta celého pohoří, 936 m vysoká Waligora. Tyto partie jsou snadno dostupné z lázeňského městečka Sokolowsko, kam vede silniční odbočka z údolí Stěnavy.

Krátká spojka (necelý 1 km jižním směrem) odtud směřuje na modře značenou hřebenovku Suchýmu horami. Ta vzápětí pokračuje už poměrně "ostrým" stoupáním na návrší Włostowa, kde mineme pěkně modelovaný ryolitový útvar (protnutý malým skalním oknem) a při další výstupu oceníme krásné výhledy na pásmo Lesisté a přes údolní městečko Sokolowsko na strmý vrch Stożek.

Členité je i další pokračování horského hřbetu s návršími Kostrzyna a Suchawa (928 m), odkud trasa klesne ke křižovatce turistických cest. Modré značky scházejí do sedla Tří dolin, ale pokud hodláme stanout i na nejvyšší hoře Waligoře, tak nás čeká ještě asi kilometrový výstup po žlutých značkách. Z Waligory přehledneme podstatnou část souběžného hřbetu hraničních Javořích hor, vrcholících Ruprechtickým Špičákem a sklánějících se na českou stranu k Broumovu. Následuje krátký, ale až překvapivě příkrý "sešup" do lučnatého sedla Tří dolin s často navštěvovanou horskou chatou Andrzejówka.

Do lázeňského Sokolowska se můžeme vrátit zeleně značenou údolní cestou s krátkou odbočkou na návrší s drobnými pozůstatky někdejšího strážního hrádku Zamek Radosno. Ten ještě v polovině 14. století náležel pod Českou korunu. Totéž v podstatě platí i o nedalekém hradu Rogowiec, vystupujícím z vrcholku stejnojmenného návrší ve východní části Kamenných hor. Tam od horské chaty Andrzejówka v sedle Tří dolin dojdeme po červeně a modře značené hřebenovce (asi 3 km).

Rozhlédnutí z dávného hradu

Rogowiec byl nejvýše položenou (v 862 m n.m.) hradní stavbou v celých Sudetách, ovšem z někdejšího pyšného strážního hradu ze sklonku 12. století se zachovala už jen rozvalina se zbytkem hradní věže a zdiva. Své tu totiž už v hloubi středověku vykonaly vojenské nájezdy husitů, k další zkáze pak přispěl i příslovečný zub času…

Kromě romantické scenérie zde oceníme zejména pěkný výhled do širokého okolí. Ze zdiva hradní zříceniny zaujmou především lesnaté stráně protějších Valbřišských hor, z přilehlé vyhlídky nad mohutným skalním zřícením u útvaru Skalna Brama (což ve skutečnosti není skalní brána, ale průchodná průrva) se pohled rozevírá přes údolí Bystřice na hrbolaté pásmo Sovích hor.

Přes Valbřišské hory

Turistická hřebenovka se posléze dělí, ale obě trasy - červená i modrá - klesají do hlubokého údolí říčky Rybné s rázovitými osadami Rybnica Mala a Grzmiąca. Tato místa jsou z české strany už poněkud odlehlá a nejsnadnější přístup ve směru od Mirošova je k nim po silnici přes Unislaw. V údolí se zachovalo několik roubených staveb, včetně kostela Matky Boží Sněžné s dřevěnou zvonicí, v temném zákoutí nad Malou Rybnicí spadá bystřina Rybná několika kaskádami a malým vodopádem.

Modré značení stoupá z údolí - jak jinak, opět velice strmě - na Rybnický hřbet a posléze na "hrbatinu" Valbřišských hor, tvořící severovýchodní výspu Kamenných hor. Nejvýše zde vystupuje hora Borowa (854 m), odkud turistické trasy postupně klesají k městu Valbřichu (Wałbrzych) - hlavnímu středisku Dolnoslezského vojvodství - se silničním i vlakovým spojením zpět do vlasti.