Výstup na Ketil při lezecké expedici Grónsko (Greenland)

Ketil, lezení velkých stěn v ledovém Grónsku (1)

Celá akce začala někdy v roce 2008. Přemýšleli jsme kam vyrazit a Ivan mlel něco o Pákistánu. Tam se mi ale fakt nechtělo. Pak se mi dostal do ruky polský časopis Góry věnovaný Grónsku a bylo rozhodnuto.

Začal jsem shánět víc informací a našel článek v Montaně o slovenském přelezu Moby Dicka a pak o přelezu cesty War and Poetry. Nakonec jsem skočil u Josky Rakoncaje a ten pronesl památnou větu - jediný, co bych v Grónsku chtěl lízt je Ketil. A poslal mi pár informací a fotek naskenovaných z American Alpine Journalu.

V roce 2009 jsme vyrazili, ale expedici se nedařilo od začátku. Eskymák nás vysadil v dolině pod Ulamertorsuaqem s tím, že Ketil je hned vedle. Záhy jsme zjistili, že je to sice pravda, že je dokonce vidět. Ale z druhé strany. A že nástup pod západní stěnu je z doliny Klosterdalen. Do ní jsme se dostali po půldenním pochodu bez batohu a s využitím maximálního odlivu, kdy se dá částečně jít po břehu moře. Jinak je přeprava po souši značně obtížná a cestovní rychlost je asi kilometr za hodinu. Čili neměli jsme šanci přestěhovat celý tábor pod Ketil.

Tak jsme zvolili náhradní program a pokusili se o cestu War and Poetry na Ulamertorsuaq. Bez jakéhokoliv schématu a informací. Dostali jsme se do srdce, na čtrnáctou délku a zkazilo se počasí. A pak s krátkými přestávkami pršelo prakticky tři týdny. Tři dny před odletem jsme nastoupili do stěny a ještě po mokré skále se zase probojovali do srdce. Pak přišly dvě z klíčových délek - 5.12 b a 5.12c. No a nám došlo, že tohle asi nebude pro nás, že už jsme přece jenom starší pánové…

Západní stěna Ketilu, největší žulová stěna světa?

Ale Ketil pořád strašil v makovici. A člověk nemá utíkat od rozdělané práce. V roce 2010 se nám nepodařilo sehnat letenky, v březnu už byly na červen vyprodané. Tak jsme v prosinci koupili na červen 2011. Tentokrát jsme vyrazili v mezinárodní sestavě. Tým doplnil Ján Smolo Smoleň, kterého jsme potkali v roce 2010 na Lofotech. Jemu se západní stěna Ketilu líbila a my jsme byli rádi, že máme mladého koně, který může hodně pomoct v těžkých délkách.

Doprava do fjordu byla perfektně zorganizovaná. Po příletu do Nanortaliku nás vyzvedl Niels z Tourist servisu. Dokoupili jsme nějaké potraviny, sice drahé, ale dva supermarkety ve vesnici jsou zásobené prakticky jako supermarkety v Dánsku.

Grónsko

Grónsko je největším ostrovem světa o rozloze 2 166 086 km². Geograficky patří Grónsko k Severní Americe, administrativně je však součástí Evropy. Grónsko je totiž součástí Dánska. Nejvyšším vrcholem Grónska je hora Gunnbjørn vysoká asi 3 700 m n. m. Grónsko, které usiluje o samostatnost, má pouhých 56 tisíc obyvatel. Jméno ostrovu dali staří Vikingové, kteří sem připluli v teplé klimatické periodě na počátku minulého tisíciletí. Grónsko bylo tehdy mnohem zelenější zemí, kde se dalo dokonce pěstovat obilí. Od té doby nese zaledněné Grónsko poněkud paradoxně jméno "Zelená země"…

Druhý den ráno nás vyzvedává Eskymák a veze nás do Tasermiut fjordu do doliny Klosterdalen. Jsme překvapeni množstvím sněhu všude kolem. I Niels potvrdil, že zima byla velmi dlouhá a teprve začíná jaro. Desátého června… Potvrdilo se to i v dolině Klosterdalen. Keře byly ještě úplně holé, bez listí a kopce kolem byly pokryté sněhem.

V den příjezdu nebylo moc hezké počasí a stěna byla od půlky schovaná v mracích. Když jsme ji druhý den uviděli celou, uvědomili jsme si její rozměr. El Capitan má 900 metrů, cesta přes Nos 1 100 metrů, ale západní stěna Ketilu je 1 450 metrů vysoká. Podle některých informací je to nejvyšší žulová stěna na světě, vyšší než stěny v Patagonii. Podle jiných je podobná stěna na Baffinově ostrově (který je mimochodem hodně blízko).

Nástup do stěny nevypadal zle…

Sbalili jsme první vynášku a vyrazili pod stěnu. Prodírání hustým křovím na mokrém bažinatém podkladu nám trvalo několik hodin. Ale nástup do stěny, který jsme zespodu neviděli, nevypadal zle. Sněhové pole přerušené velkým odtrhem a nad ním široká spára vedoucí k dalšímu sněhovému poli. Vracíme se do tábora a chystáme věci pro ostrý pokus.

Druhý den vyrážíme po poledni jinou cestou a asi po dvou hodinách jsme pod stěnou. Chceme natáhnout fix přes sněhové pole, abychom se ráno při nástupu do skály kompletně nepromáčeli. Nemáme žádné zimní vybavení a pod vrstvou rozbředlého sněhu je tvrdý strmý led. Klofu letním kladivem něco jako stupy pro pohory a pak lezu několik kroků spárou, kterou v ledu vytvořila voda vytékající z nástupového komína. Zajímavý zážitek.

Vracíme se dolů až na balvany pod morénu. Dáváme pohodlný bivak, ale už ve čtyři vstáváme a pod balvanem necháváme žďáráky, vařič i karimatky.

Katalánská cesta vede středem stěny

Katalánská cesta vede prostředkem stěny a dle dostupných informací se po prvovýstupu v osmdesátých letech o opakování pokoušeli Dánové. Ty spláchlo počasí z jedenadvacáté délky. Pak se průstup podař?l až trojici Poláků v roce 2008. Jejich klasifikace zněla VIII- A2, nejtěžší délky AF, celkem 33 délek. Délky měli nejčastěji po 40 metrech a klasifikace se až na výjimky motala kolem VI. Tak jsme si říkali, že to musíme za dva dny zvládnout, a že půjdeme hodně nalehko. Brzy jsme zjistili, že je všechno jinak…

Jano natahuje v pohorách délku přes druhé sněhové pole a cvaká první skalní štand. Na něm necháváme pohory a dál bereme jen lezečky a tenisky na žímarování. První délky pěkně ubývají. Klasifikace odpovídá stupni V a VI. Pak v první těžší délce za VII Jano oblézá převis zleva místo zprava a dostáváme se mimo naši cestu. Dvěma délkami se vracíme do původního směru, ale tu odpornou nezajištěnou širočinu vylitou vodou a se zbytky ledu si budu dlouho pamatovat. Bojoval sem v ní jako v Ádru.

První klíčové místo stěny a normálné hovado…

Dostáváme se k prvnímu klíčovému místu stěny. Délce VIII- vylezené AF. Vysíláme Jana, který se na ni těšil už z domu. Nalézá pod převis, kolem kterého ručkuje za sokolík. Těžké, ale dá se zajistit. Následuje odlez do ukloněné plotny, ale zase úplně bez jištění. Délku dá OS a klasifikaci posunuje na VIII. Má následovat délka 35 metrů za V.

Ale už na štandu se mi to moc nezdá. Nechávám batoh Janovi a jdu do toho. Opačný postup než předchozí délka, napřed nezajištěný odlez v plotně a pak kout s bloky, za které se bojím vzít, natož abych o ně jistil. Dolézám na štand. Jeden starý "samodomo" nýt a chuchvalec smyček. Mimochodem v celé cestě je snad 8 nebo 10 nýtů. Prakticky všechny štandy jsme si museli dělat sami.

Zajistím se a začnu dobírat. Vzápětí je konec lana. Čili délka měla tak 55 metrů a klasifikace taky nebyla za V. Jano bere batoh s tím že délku odleze. Ale za chvíli už se z doliny line řev - hovado! Ty si normálné hovado! Když doleze, svěřím se mu se svými pochybnostmi, že ta délka podle mě nebyla za V.

Lezení se mění v boj

Před námi je délka V+ A1, kterou se Jano chce pokusit odlézt čistě. Jde o padesátimetrový traverz pod výraznou střechou téměř v polovině stěny. Jano brzy zjistí, že se čistý přelez nepovede. V plotně pod převisem úplně chybí něco na nohy, ale především šířka spáry je na jednu velikost frienda.

Lezení se změní na boj jak použít různé velikosti jistítek ve spáře stejné šířky. Když délku doleze, uvědomím si, že stěna změnila barvu. Je zlatá od zapadajícího Slunce. Je po desáté a musíme hledat místo na noc. Do plánovaného bivaku je to pět délek a ne zrovna nejlehčích. Pod námi délky, kde si taky neuvědomujeme polici.

Bivakujeme každý sám…

Jano se vrací vodorovným traverzem po laně a jedeme dolů. Ivan celý den žímaroval se zbytkem výstoje a je úplně zmrzlý. I na slunci odhadujeme teplotu ve stěně tak na 5 stupňů. Nakonec bivakujeme každý zvlášť, několik desítek metrů od sebe. Do bivaku dostanu kolečko salámu a kousek veky. A lok studené vody. To ještě netuším, že se to bude opakovat další tři dny…

• Dokončení článku