Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Archiv | Kalendář akcí | Napsat článek
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 8.1.2014 , svátek má
Bude vás zajímat
Bude vás zajímat
Reklama
Treking > Cykloturistika > Šumavskými hvozdy na kolech

Šumavskými hvozdy na kolech

Cykloturistika na Šumavě a nejdeštivější místo ČR

15.1.2008 | Bohumil Bula, ilustrační foto Jana Fenclová

Šumavo, ty krásná česká zemi. Tvoje českost byla tolikrát uznána i popřená německým názvem Böhemwald. Jsi to ty, která nás vítáš ranním sluníčkem i deštěm. Jsi to ty, ke které vzhlížíme s obdivem z řídítek kol, ale i od defektu, který jednou potká každého a bohužel mnohé nejednou.

Cesta vlakem

Šumava, krajina

Jednoho sobotního rána vyrážíme na nádraží a kupujeme jízdenku Sone, která umožňuje za cenu 360 Kč, přepravu skupinky o složení dva dospělí a tři děti. Jsme sice pouze tři, ale to nic nemění na věci, že jízdné je pro nás i tak výhodné. Osobně si nakládáme kola do služebního vozu. Platíme poplatek 20 Kč a kontrolujeme, jak je personál uložil. Zatímco ČD mají v oblasti Českých Budějovic speciálně vybavené vozy pro přepravu jízdních kol, tady na Moravě je to horší. Kola jsou mnohdy zavěšena za nosiče na různých hácích, houpají se a houpají. Posledně, a to naštěstí cestou domů byl uhoupán nosič takovým stylem, že se vytrhl i se svarem z nosného rámu kola.

Opět zkušenost, která nás inspiruje k tomu, že pokud můžeme, potom zajdeme a zkontrolujeme stav uložení našich miláčků. Případně nabídneme pomoc průvodčí a příjemci - výdejci spoluzavazadel, což je jedna a táž osoba. Ač se to nesmí, je nám to mnohdy povoleno, protože je toho pro jednoho pracovníka ČD mnohdy nezvladatelné, kontrolovat lístky, dávat znamení k odjezdu a ještě se starat o služební vůz. V Železné Rudě jsme před osmnáctou hodinou, vyrážíme do města, dokupujeme zásoby, navštěvujeme informační středisko a hledáme tábořiště. K velkému překvapení potkávám známého z vojny, místního domorodce, který nám dovoluje rozbít stany na jeho pozemku. Říkám si, přeci na něco byla ta vojna dobrá.

Cykloturistika na Šumavě

Cílem jsou Prášily

Druhý den, po poradě nad mapou, vyrážíme po červené směr hřbitov, Debrník, (kde nabíráme z vydatného pramenuf vodu) a dále směr Polom, jezero Laka, cílem jsou Prášily. Cesta je asfaltová, původně postavená pro potřeby pohraniční stráže. Její výhodou je to, že dnes je určená pro využití cyklo a pěší turistiky. Závora s bytelným zámkem neumožňuje vjezd neukázněným autům. Před námi je prudký výstup v délce pěti kilometrů, tlačíme a tlačíme. Slunce začíná pálit, ale cesta je lemovaná chladným vzrostlým smrkovým lesem.

Doplňujeme zásoby vody a oddychujeme. Cesta vystupuje do sedla mezi Nad Polomem a Plesnou, nasedáme na kola a s obrovským nadšením šlapeme do pedálů. Z ničeho nic se cesta překuluje dolů, kola po kvalitní asfaltce letí a my konečně pociťujeme radost z naší cyklotúry. Jedu první a dávám s náležitým odstupem znamení stát. Stojím v zatáčce zvané V Zátočině u odbočky pro pěší k jezeru Laka. Po krátké poradě a pohledu na mapu se rozhodujeme, že kola schováme v lese a k jezeru se vydáme pěšky. Jistě dá se tam dojet i na kolech, ale to znamená, že sjedeme dolů do bývalé osady Hůrky a odtud do kopce vyšlapeme to co jsme sjeli dolů. Je to celkem asi devět kilometrů, časově i s obhlídkou jezera Laka tak na dvě a půl hodiny. Kdežto odtud to jsou pěšky necelé dva kilometry a to po rovině, v překrásném terénu.

Jezero Laka je ledovcového původu a jeho raritou jsou plovoucí ostrovy. V minulosti byla uměle navýšená jeho hráz, která byla kdysi zbudována za účelem potřeby vody ke splavení dřeva do bývalých Hůrek, které byly ještě v devatenáctém století proslaveny po celé Evropě výrobou benátských zrcadel a dutého skla. Po návratu ke kolům, pokračujeme sjezdem právě do míst, kde tyto Hůrky stávaly. Dnes můžeme jen tušit jejich místo. Jediné co z nich zbylo na obrovské pláni je Abelova hrobka, která přečkala odsun Němců i bývalou vojenskou střelnici, která zde v padesátých letech minulého století vznikla.

Dnes je Abelova hrobka opravena, bohužel vstup do ní je uzavřen. My co tu nejsme poprvé si jí pamatujeme jako budovu s propadlou podlahou, kterou bylo možno zahlédnout ve sklepení rakve. Nejen úcta k mrtvým, ale i nebezpečí spojené se spuštěním do spodních partií hrobky nám nedovolilo rušit jejich klid. Stěny hrobky byly popsány jmény vojáků snad všech ročníků a útvarů, které nám oznamovaly kdo a odkud to za kolik má.

Šumava

Po chvilce pokračujeme dále. Pohodlnou cestou sjíždíme do nejnižšího bodu, kde u můstku, pod kterým teče potok vyvěrající z jezera Laka, se oplachujeme. Vytlačujeme kola do mírného kopce a u bývalých Vysokých Lávek sedáme opět do sedel, abychom sestoupili až na místě zvaném U Prášilského potoka, na silnici vedoucí do Prášil. Že se jedná o silnici vedoucí do Prášil pozná každý, kdo někdy slyšel písničku "o cestáři, který roztloukal kámen na silnici do Prášil, a u kterého zastavil kočár s bohatou paní". Jak to bylo dál si již nevzpomínám.

Silnice je skutečně vydlážděná dlažebními kostkami až k Prášilům. Skutečně rarita, kterou asi neuvidíte jinde v ČR. Samotná obec je bohužel vyasfaltována. V Prášilech obědváme a nezapomínáme navštívit informační středisko (otevřeno denně mimo pondělí). Po příjemném přijetí získáváme nejen razítko do cancáku, ale i informace o počasí. Prohlížíme si zajímavou expozici historického vývoje osady Prášily.

Před léty

Ono příjemné přijetí je v kontrastu se vzpomínkou na to, co nás zde před léty potkalo. Po vydatném dešti, který, jak výše uvedeno, zničil nešťastné omalovánky, jsem zde požádal jednoho "hoteliéra" o nocleh. Tento, po té, když zjistil, že chceme zůstat pouze na jednu noc, nás odmítnul s tím, že se mu to nevyplatí, vždyť náklady na vyčištění ložního prádla jsou tak vysoké. Neuspěl jsem ani s argumentem, že bychom mohli spát ve vlastních spacích pytlích a na podlaze. Nepomohlo mi ani to, že jsem byl jediný dospělý a sebou jsem měl tři promočené děti ve věku osmi, desíti a třinácti let.

Všude na světě se dají najít lidé, kteří jsou zkaženi penězi. Tenkrát jsme byli donuceni nerespektovat nařízení Šumavského národního parku a přenocovali jsme v lese. Od té doby se mnoho změnilo. Přibyla celá řada nových ubytovacích zařízení, která, ale bohužel jsou určena pro klientelu, která setrvá minimálně týden na místě, či se vypravuje na hvězdicové výlety do okolí. Pro cykloturistiku našeho ražení toho doba moc nepřinesla. Žádné nové tábořiště či ubytovna, kde by se dala přespat jedna noc ve vlastním spacáku nevznikla. Ostatně tržní hospodářství, kde peníze jsou až na prvním místě to nedovoluje.

Cesta do Modravy

Po teplé noci, strávené na pozemku zdejšího dobrého muže, nás budí sluníčko do nového dne. Vařiče hučí a my se po vydatné snídaní, balení a nakládání věcí na nosiče kol, opět vydáváme do kraje. Dnešní etapa vede z Prášil přes Modravu, k pramenům Vltavy, na Bučinu, Knížecí Pláně a končíme ve Strážném. Máme před sebou několik možností jak se dostat na Modravu. Pro první i druhou variantu je společné jízda po silničce vedoucí na Srní.

Míjíme odbočku k Prášilskému jezeru, které jsme navštívily v minulosti a není cílem dnešní etapy. Zastavujeme se až na bývalém Velkém Boru. Zde ze silnice vede modrá značka směrem k bývalé Nové Studnici na tzv. Javoří cestu, ze které se dá odbočit na Bavorskou cestu a dojet na Poledník. Zde je jedna z mála rozhleden na Šumavě. Odtud se sjede na Javoří Pilu, silnicí, která je otevřená jen sezóně a to od 1.7 do 30.9. Anebo neodbočíte na Bavorskou cestu a pokračujete Javoří cestou přímo na Javoří Pilu. Vidíce prudký výstup, který by nás čekal po překonání masivní závory, až na místo zvané Pod Novou Studnici, se rozhodujeme pro druhou alternativu.

Šumava

Těsně před Srním odbočujeme doprava na lesní cestu, zde začíná modrá značka, po které dojíždíme pod Kostelní vrch, kde navazuje cesta vedoucí po březích Vchynického kanálu. Dílo je to skutečně obdivuhodné. Kanál byl vystaven pod vedením Ing. Josefa Rosenauera v létech 1799 – 1800. Poslední oprava je z roku 1925. Dnes má délku 14,4 kilometrů a jeho vody pohání hydroelektrárnu na Čeňkově Pile. S úctou sledujeme zachovalost nejen kanálu, ale i kamenných mostů, které jsou obdivuhodné svoji konstrukcí, a i kvalitou, která umožňuje i po tolika letech se bezpečně dostat na druhý břeh.

Využíváme možností a chvilkové absence ostatních turistů a provádíme odsolovací proceduru v jeho chladných vodách. Na místě zvaném Pod Hakešickým mostem opouštíme kanál a pokračujeme tlačením kol do strmého kopce a to po cestě, kdysi asfaltované, bohužel dnes zničené dešti a vodou. Naše trápení končí Pod Oblíkem. Odtud vychutnáváme sjezd do bývalé Javoří Pily, po cestě jejíž povrch opět nabyl požadované kvality.

Z Javoří Pily pokračujeme po rovině, po březích Roklanského potoka – s výhledy na Rybárenskou a Přední mlynářskou slať. V hlavách nám vzniká myšlenka, právě toto musí být bažiny "Krále Šumavy", a že právě zde platilo heslo Pohraniční stráže "neprojdou". Pohledem do mapy si uvědomujeme, že zde se spikla i příroda v kladení překážek do cesty lidem, snažícími se projít tímto terénem. Přesto náš pohled byl obdivuhodný. Matka příroda je mocná čarodějka a tyto formy života jsou pro nás městské lidi nejen neobvyklé, ale i poučné. Ale to již vjíždíme do Modravy a naše mozkové dutiny musí uvolnit prostor pro nové, tentokrát civilizační vjemy.

Modrava

Modrava je turistická obec v nadmořské výšce 980 metrů. Pro nás je ale významná z toho důvodu, že je možno zde doplnit v místním obchodě zásoby. Současně si tu hned pod obchodem konkuruje bufík s restaurací, což samozřejmě nachází potěšující výraz v cenách. Po nezbytném občerstvení nejen pivem a prohlídkou kol vyrážíme směrem k pramenům Teplé Vltavy. Cestu nevolíme přímo, ale prodlužujeme si jí zajížďkou na Březník. Času je dost. Cesta vede údolím Modravského potoka. Potkáváme davy pěších i cykloturistů.

Tato oblast je velice atraktivní a dostupná pro ubytované v okolních obcích jako jsou Kvilda, Strážný nebo Kubova Huť. Naše kola jedou sama po rovině, až na Březník žádný kopec. Oněch přibližně sedm kilometrů jsme urazili a vychutnali si za necelých dvacet minut. Údolí Březníku nás vítá pohledem na Lusen. Horu, která nás vždy fascinuje svým holým temenem, který je tvořen žulovou sutí a do které je zasazen vysoký kříž. Pramení zde Modravský potok, po jehož břehu vedla kupecká stezka, která zde překračovala německou hranici. Výstup z české strany je nemožný. Vidíme sice zbytky cesty, ale ta je v první zóně národního parku a navíc tam není hraniční přechod, který by nám umožnil legální vnik na německou stranu, kde několik stovek metrů od státní hranice Lusen leží.

Vydra

Pokud ve vás nadšení vyvolá touhu toto místo navštívit, potom vám doporučíme jet na Bučinu a přes hraniční přechod pro pěší a cyklisty sjet do Finsterau. Vaším cílem je parkoviště Lusenparkplatz na silnici pod skanzenem. Další cesta je bohužel možná jen pěšky. Turistický ukazatel nám říká, že po 2 hodinách a 45 minutách budeme na Luzném. Cesta, značená emblémem rysa vystupuje vzrostlým, suchým lesem a končí u chaty Lusenschutzhaus, kde se dá koupit za tvrdou měnu Evropské unie občerstvení. Les v okolí se stal obětí kůrovcové kalamity. Němci zvolili jiný přístup k problematice kůrovce, nežli správa Šumavského národního parku. Kůrovce berou jako součást přírody. Boj proti němu se nezakládá na koncepci vycházející z představy, že je nutno skácet stromy již napadené bez ohledu na to, že těžká technika zničí podloží a půdu pod stromy, což má velký vliv na životaschopnost nově vysazených stromků.

Nejdeštivější místo v ČR

Trochu jsme ale odbočili, vraťme myšlenky zpět na Březník, kde stále stojíme, opírajíce se o naše kola. Březník s nadmořskou výškou 1 133 metrů, je považován za nejdeštivější místo v České republice, průměrný úhrn srážek je zde 1 500 mm. Za rok. Místo je spjato se šumavským rodákem Karlem Klostermannem, který sem umístil děj svého románu "Ze světa lesních samot". Po něm nese jméno i místní hájenka, která se po létech opuštěnosti, po náročné opravě, stala výletní restaurací. Bohužel stojí na kopečku nedaleko od nás. Jízda po rovině sem nás natolik rozmazlila, že výjezd na tento kopeček odmítáme a tedy bližší informace nemáme.

Prameny Vltavy

Pramen Vltavy, přesně řečeno Teplé Vltavy, pramenící ve svahu Černé hory je přírodní rezervací. Toto místo je asi nejznámější na celé Šumavě a tomu odpovídá množství turistů, které zde potkáváme. Hodilo by se sem informační středisko, jeho absenci ale nahrazuje velké množství informačních tabulí. Za první republiky zde byla postavena turistická chata Českého svazu turistů. Za druhé světové války v ni byl zřízen zajatecký tábor. Ruští zajatci zde za nelidských podmínek těžili dřevo pro potřebu Třetí říše. Bližší podrobnosti o jejich osudu nejsou známy. Zatímco lze v terénu celkem snadno odhadnout, kde chata do roku 1950 stála, nelze vytušit, kde byla umístěna pamětní deska zajatcům, která byla odstraněna s větší pečlivostí než-li zbytky spálené chaty.

Zrovna jsem si vzpomněl jak před léty, když jsem ještě chodil pěšky, jsem promokl u pramenů Vltavy, jak jsem se těšil, že na Bučině přespím v nějakém hotýlku, sním teplou večeři, dokoupím chleba. Byl to krutý omyl, ano Bučina byla vesnice, která měla školu, spořitelnu, celní stanici a dva hotely. Ano, byla ale jen do odsunu Sudetských Němců. Když jsem zde tehdy došel, s hrůzou jsem našel několik starých opuštěných domů. Nikde nikdo, špatně jsem četl v mapě a za trest jsem večeřel sardinky s tatrankou, o teple jsem si nechal jen zdát. Vesnice byla po odsunu opuštěná, její tragédií bylo, že ležela těsně u státní hranice a tedy z bezpečnostních pohledů roku 1945 již nebyla dosídlená.

Zaniklá obec Knížecí Pláně

Sjíždíme po modré směrem dolů na Furik. Na Furiku odbočujeme do zaniklé vesnice Knížecí Pláně, kterou postihnul obdobný osud jako Bučinu. Zde ale byl navíc i kamenný kostel, který byl společně s vesnicí, po roce 1950 zlikvidován, přitom byl i nešetrným způsobem zničen i místní hřbitov. Někteří, a to nejen Němci označují tuto vesnici za německé Lidice, jiní a to Češi cítí potřebu se neustále za něco omlouvat. Jak provincionální a deformovaný pohled na dějiny. To vše bylo možno vyčíst z pamětní knihy, do které se zapisují návštěvníci, kteří přišli navštívit znovu obnovený hřbitov. Prohlédnout si můžete ještě zachovalý památník obětem první světové války, zbytky kostela, ve kterém byl po roce 1989 vztyčen křesťanský kříž a obnovený hřbitov z prostředků potomků odsunutých Němců.

Šumava

Jedeme po rovině, po asfaltové silničce Pohraniční stráže, oceňujeme, že sem nemá povolen vjezd motorová technika a tedy zákonitě tu ani nebude nikdo, kdo by ocenil množství piva v našem organismu. Vjíždíme do Ždáreckého sedýlka a zde odbočujeme na tzv. Jelení cestu a po zelené značce sjíždíme k Ždáreckému jezírku, které je hned u cesty. Sledujeme pracovníka národního parku, který odebírá vzorky vody, říká, že mu při rozboru vody dělají velké problémy rozpuštěné opalovací krémy. Moc tomu nerozumíme, ale hned po jeho odchodu pochopíme.

Dámy decentně postávající se svlékají do plavek a vrhají se, ke zděšení divokých kačen, do teplých vod jezírka. Šumavo, Šumavo, nemáš to lehké s takovým počtem návštěvníků, kteří si tě mnohdy pletou s "Podolím" a co je nejhorší i se smetištěm. Jen tak pro zajímavost, kdyby se vám dostala do rukou turistická mapa z roku 1991, 1995 Šumava – Prachaticko, Kartografie Praha, č. 23, najdete v ní značku rozhledna. Nehledejte ji, není zde a snad ani nebyla, pátral jsem po ní neúspěšně a naivně již v roce 1994.

Blíží se večer a my dojíždíme do Strážného. Vesnička leží poblíž silničního přechodu do Spolkové republiky Německo. Z této skutečnosti jistě vytušíte i to ostatní. Nebudu vás napínat, velké tržnice, plné asijských trhovců, Němců, sádrových trpaslíků a blbostí různých řádů. Příkopy plné použitých, všech velikostí prezervativů, plno veřejných domů, ale jen jeden obchod s potravinami. Ubytování se zde dá sehnat, samozřejmě ceny odpovídají zdejšímu stavu morálky.

Strážný a Nové Údolí

Den čtvrtý, začínáme v krámku snídaní. Studené mléko a čerstvé rohlíky, kombinace, nad kterou bychom doma ohrnuli nos, ale tady všechno chutná jinak. Je nám dobře, opět bude den bez deště. Přestože dnes nikam nespěcháme – dnešní túra je odpočinková a většinou po rovině nebo z kopce. Rádi opouštíme toto místo tržišť a trpaslíků. Tlačíme kola po okraji mezinárodní silnice směřující k hraničnímu přechodu Strážný - Philippsreut. Z ní odbočujeme U Dolní Silnice na cestu značenou červenou značkou, vedoucí do Nového Údolí.

Neujedeme ani kilometr a zastavujeme se na mostě přes Mechový potok. Na toto místo jsme se snad všichni těšili. Rozbalujeme spací vaky, stany a vše, co můžeme, dáváme na obdiv sluníčku k vysušení. Potok využíváme k ranní očistě. Je hluboký a na dně se lesknou zrnka slídy, vyvolávající představu zlatého písku. Snad ten lesk v nás vyvolává touhu podívat se až na dno.

Asi po dvou hodinách pokračujeme Přes Dolní Cáhov na Mlaka. Zde stojíme nad mapou a zvažujeme zda-li pokračovat do Nového Údolí dále po červené, po české straně hranice, nebo to vzít po bývalé Zlaté stezce přes hraniční přechod pro pěší a cyklisty České Žleby/ Bischofsreut a potom po německých komunikacích do Haidmühle a zde opět se vrátit přes další hraniční přechod pro pěší a cyklisty do Nového údolí. Po zvážení zkušeností z minulosti se rozhodujeme pro německou variantu. Cesty tam jsou podstatně kvalitnější.

Na německé straně

Sjíždíme prudkým sešupem po žluté až na státní hranici, před kterou je zvednutá mohutná hraniční závora, která by v čase železné opony snadno zastavila i těžký tank. Přejíždíme Mechový potok, který zde tvoří státní hranici. V duchu si představujeme soumary s naloženou solí, kteří zde po Zlaté stezce ještě před chvilkou (necelými dvěmi stoletími) putovali do Čech. Kolik stovek kilometrů měli za sebou a ještě před sebou?

Vytlačujeme kola krátkým dvěstěmetrovým polním úsekem do kopce. U první vily narážíme na asfaltku nejvyšší kvality. Ještě kousek jdeme vedle kola a potom nasedáme. Hned u první odbočky do leva zahýbáme sjezdem do lesa, asfalt končí, ale lesní cesta, která v podstatě kopíruje státní hranici, jenž je odtud vzdálená maximálně tři sta metrů, je celkem dobrá. Na silnici opět vjíždíme v zatáčce v Auersbergsreut.

Obdivujeme německou architekturu a především pořádek. Kde má být travička, tam je, kde má být cestička, tak tam taky je. Cesta vede mírně z kopce a my si vychutnáváme její kvalitu a pocit umocňujeme šlapáním do pedálů. Do Haidmühle se přímo vřítíme. Zatímco na předchozí silnici nás občas míjelo náhodné auto místního občana, který po pohledu na naše naložená kola nám s úsměvem pokynul, zde v Haidmühle automobilová doprava houstne. Naštěstí na náměstíčku s miniparkem, kde je pramen vody, odbočujeme do leva k hraničnímu přechodu. V území nikoho mezi stanovištěm německé a české policie je pramen vody, kde pokud jste si ji nedoplnili v Haidmühle, toto učiňte.

Schwarzenberský kanál

Vítá nás Nové Údolí, které je cílovou zastávkou vlaků většinou vyjíždějících z Volar a které opouští trať vedoucí do Českých Budějovic právě v Černém Kříži. Železnice na české straně byla do roku 1989 využívána pouze pro přepravu dřeva, které se v Novém Údolí překládalo na nákladní auta, protože trať ve směru Haidmühle – Waldkirchen byla po druhé světové válce zrušena. Na nádraží je bufet, kde se posilňujeme pivem a párky. Brzy nasedáme na kola a v dobré náladě se schováváme před teplými slunečními paprsky pod lesními stromy, kam nás zavádí červená značka. Našim nejbližším cílem je Rosenauerův památník.

Toto místo nás láká nejen svojí romantikou, ale tím, že zde u bývalé Rosenauerovy nádrže začíná právě onen Schwarzenberský kanál. Což je dílo vzbuzující obdiv nejen onoho století páry, ale i z pozic 21. století. Kanál se stavěl v létech 1793 až 1823 a měří odtud až do rakouského Halsbachu 51 kilometrů. Dílo v podstatě propojuje povodí Vltavy a Dunaje. V této délce je započten i 417 metrů dlouhý tunel, který protíná Jelení vrchy. Posláním kanálu byla doprava palivového dřeva do Vídně. Již dávno svému účelu neslouží, ale i přesto tato národní technická památka zaslouží svoji pozornost, která mimo jiné našla i své vyústění ve vzniku spolku, který si stanovil za cíl – jeho obnovu. A tak kousek po kousku, v závislosti na finančních prostředcích, jsou jednotlivé části opravovány a zplavovány. Obdivuhodný a šlechetný cíl.

Plešné jezero

Plešné jezero vzniklo ve starších čtvrtohorách, a to zásluhou ledovce Plechého, po jehož ústupu vznikla morénová hráz. Jezero je dlouhé 542 metrů, maximálně hluboké 17 metrů a zaujímá plochu 7,5 ha. Při výstavbě Schwarzenberského kanálu byla morénová hráz zvýšena a opatřena výtokem, který reguloval množství vody v kanálu. Zde je také pamětní kámen připomínající návštěvu prince Jana ze Schwarzenbergu v roce 1868. Nad jezerem v nadmořské výšce 1 311 metrů je umístěn Stifterův pomník. Adalbert Stifter (1805–1868), rodák z Horní Plané, je pro většinu z nás neznámý básník. Asi to bude tím, že psal v němčině a žil v době pro nás již vzdálené, ze které neznáme ani české básníky jeho třídy.

Ale to nic nemění na věci, že jeho pomník je mohutný, jenom jeho výše je 14,5 metrů. Postaven byl v létech 1876-67. Za ním je perfektní vyhlídka na Plešné jezero. Když už jsme vystoupili do této nadmořské výšky bylo by chybou nevyužít možnosti vystoupit na nejvyšší vrch české části Šumavy - Plechý, který leží přímo na státní hranici ve výši 1 378 metrů. Na Plechách začíná hřebenová partie, která pokračuje na Trojmezí (místo setkání česko-rakousko-německé hranice) a končí na Třístoličníku. Hřebenem vede turistická stezka, která vede po státní hranici, mezinárodní dohody umožňují volný turistický pohyb spojený s překračováním hranice mimo hraniční přechody (ještě před vstupem do Schengenského celního prostoru v roce 2007, pozn. red.).

Dovolte malou a velice důležitou poznámku – cesta od Plešného jezera na Plechy a dále na Třístoličník je absolutně nesjízdná pro kola. I když na Třístoličník se dá vyjet po silnici z Německé strany. Ale tam všechna sláva končí. Vracíme se zpět ke kolům, divoce sjíždíme na Rozcestí Na Nové Pece, nakládáme zavazadla a sjíždíme neznačkovanou cestou k Jezernímu smyku, vjíždíme na rovinu a po břehu Kamenného potoka dojíždíme k rozcestníku mající dlouhý název Schwarzenberský kanál a Koňský potok – Rossbach. Odtud pokračujeme po zelené až na Říjiště. Pokud se mrknete na mapu tak zjistíte, že toto místo je vzdáleno od Plešného jezera jen tři kilometry, pokud to vezmete po zelené, po tzv. Jezerní stezce. Záměrně píši vezmete, protože v tomto případě vezmete na ramena i kola, cesta je nesjízdná a navíc, takový sešup jakým jsme jeli my, nezažijete všude.

Opouštíme restauraci a pokračujeme po zelené, dále podél kanálu až do Zadní Zvonkové, odtud pokračujeme po místní silničce do Bližší Lhoty. Zde nakládáme kola na loďku, bodrý "přehradní vlk" nás převáží přívozem na druhou stranu Lipenské nádrže do Horní Plané. Naše expedice končí na vlakovém nádraží, kde se zbavujeme všeho, co je již pro nás nepoužitelné. Kupujeme si lístky a čekáme na vlak. Další cyklodovolená je za námi. Šumavo, loučíme se s tebou, děkujeme ti za překrásné počasí, úchvatnou přírodu, zážitky a jen dva defekty. Těšíme se na shledanou za rok.

Další informace o Šumavě můžete nalézt na následujících webových stránkách: www.sumava-info.cz, www.npsumava.cz, www.sumavanet.cz, www.lipnoweb.cz, www.klatovsko.cz.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Další související články:

+ Šumava, základní informace o pohoří
Nejčtenější
Reklama
Témata našich článků…
Soumrak Radhošť Chata Barborka Soos Koberštejn Charbulák Paprsek Trosky Kaon Kaltenštejn Tesařík obecný Dachstein Házmburk Coulomb Velikonoce Higgsův boson Bouzov Aktuální počasí Ježek Elektron Nesmeky Keprník
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Rumunské hory Vilcan, hory polonin a krásných výhledů
2. Ukrajinské Karpaty Přes Ploskou poloninu a údolím Černé Tisy do Jasině - dva dny sám v horách Zakarpatí
3. Karpattreky Beskydský Karpattrek (5), hřebenovka Kysuckých Beskyd
4. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Západních Tater - Roháčů, nejnáročnější hřebenovka Slovenska
5. České hory Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor
Reklama
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist