Na kole do 2 503 metrů, výjezd po Grossglocknerstrasse

aneb Grossglockner na dosah ruky

Byla to náhoda, že jsme se vraceli z dovolené právě touto trasou. Řekl jsem si, proč to nezkusit, vyjet si ten krpál, o kterém jsem zatím slyšel jen vyprávět.

Nevěda nic o tom, kde trasa začíná, vyjel jsem pro jistotu už za Lienzem. Měl jsem s sebou doprovodné vozidlo, které by se hodilo v případě nějakého většího defektu nebo v případě náhlé změny počasí apod. Člověk se hned cítí lépe. Měl jsem na kole najeto všehovšudy kolem 300 km a tak hurá na cestu. Za Lienzem začínalo pěkné stoupání. Šlo to snadno a dobře. Člověk byl při síle a chuti, v dobré náladě. Jel jsem nalehko, krátké kalhoty, dres, přilba, brýle a na zádech camel bag s vodou. Po celé trase byla kvalitní asfaltová silnice.

Cestou mě provázely nádherné přírodní scenérie, které jsem stačil při své "rychlosti" vnímat. Kopec ale skončil a začalo dlouhé klesání. A v tom jsem rychle pochopil, že jsem nasedl do sedla dříve než bylo zdrávo a tak jsem si nechtěně prodloužil trasu o takových 40 km. Projíždění podhorskými vesničkami s kostelíky a pasoucími se kravami, s jezírky i obrovským vodopádem, bylo příjemným zpestřením na této jinak kopcovité trati. Jel jsem údolíčkem podél řeky až ve Winklernu začalo znovu mírné stoupání.

Přes Mortschach a Grosskirchheim a Heiligenblut 1 373 m n.m.jsem dojel na mýtné do Rossbachu 1 700 m n.m. Neplatil jsem nic narozdíl od projíždějících motorkářů a aut. Tady vlastně oficiálně začíná alpská cesta, nazývaná kdysi "Římská cesta", neboť se po ní vydávali obchodníci směňovat a prodávat své zboží. Donedávna byla Grossglocknerská silnice automobilovou průjezdovou silnicí, kterou teď nahradily lepší, kvalitnější a rychlejší silnice a dálnice.

Tato silnice vede národním parkem Vysoké Taury, nejrozsáhlejšího národního parku Alp. Grossglocknerstrasse je takovou silniční naučnou stezkou pro motoristy s řadou odpočívadel a informačních tabulí. Četná informační stanoviště informují návštěvníky o fauně a flóře, geologii a hoře Grossglockner samotné i o nejrozsáhlejším ledovci Východních Alp – Pasterze, který se táhne téměř 10 kilometrů. V národním parku Vysoké Taury najdete všechna vegetační a klimatická pásma mezi Rakouskem a Arktidou.

Alpská silnice byla postavena Franzem Wallackem v letech světové hospodářské krize 1930 - 1935. Vysokohorská silnice vede do obzvláště krásné a bohaté krajiny národního parku Vysoké Taury. Tato silnice – Grossglocknerstrasse se odlišuje od ostatních horských silnic zejména tím, že nevede do horského sedla a okamžitě zpět do údolí, naopak ve výšce 2 400 m tu vede vyhlídková trasa v délce sedmi kilometrů, nazývaná Kaiser-Franz-Josefs-Hohe.

Na této vyhlídkové silnici můžete spatřit muflony, horské kozy, rodinky svišťů a další zástupce horské fauny. Je to panaromatická cesta, která končí vyhlídkou s parkovištěm a restaurací na ledovec a Grossglockner s dalšími vrcholy. Na další odbočce se dá vyjet až do výšky 2 571 m n.m. na Edelwessspitze, odkud je výhled na více než 30 vrcholů nad 3 000 metrů vysokých.

Po levé straně jsem se díval do hlubokého údolí, kde i ty nejvyšší stromy byly najednou hrozně mrňavé. Jen jsem si oblékl dres s dlouhým rukávem a doplnil vodu, snědl tatranku a pokračoval dál, zase do kopce. Stoupání mi zabralo dalších několik hodin. První sedlo, ve výšce 1 930 m, skýtalo WC, informační centrum a vpravo na stráni kromě nádherně rozkvetlé louky sedí ve stráni i stará srubová horská bouda z roku 1876. Odtud silnice klesala zase dolů do údolí, abych vzápětí mohl sjeté kilometry znovu nastoupat. Odtud se sjede na kruhový objezd, kde doleva vede vyhlídková silnice k Výšině Františka Josefa a vpravo do sedla Hochtor.

Hochtor je nejvyšším bodem průjezdní alpské silnice, ležící v nadmořské výšce 2 503 m n.m. Pokud se vydáte vlevo, cestou potkáte moře svišťů, kteří se před vámi nebudou ani schovávat. Panaromatickou cestou se dostanete na konec vyhlídkové trasy pod nejvyšší horu Rakouska – Grossglockner měřící 3 798 metrů. Odsud je nádherný pohled jak do údolí na ledovec či na další vrcholy Alp.

Když se z kruhového objezdu v sedle dáte vpravo, čeká vás šílený kopec s množstvím serpentin, kde zjistíte velmi záhy, že vám chybí převody. Po sérii 12 % stoupání mám před sebou další, ale zato poslední. Silnice se vlní ve stráni až najednou končí a není vidět, kde přesně vede přejezd sedla. Na spurtování nemám sílu, tak mám lehký převod a šinu si to nahoru. Kolem mě rostou sněhové bariéry, místy vysoké přes jeden metr. Navlékám na sebe windstoprovou bundu, protože hodina pokročila a zima v této výšce je značná, kolem 12° C.

Nechávám za sebou údolíčko plné serpentinových vlnek a s najetými metry stoupá i výška. Nikde ani živáčka, projede tak jedno auto za 15 min. Jsem si tu sám pro sebe, šlapu a šlapu a už se těším na vrcholek cesty. Tady už se jede jen na vůli, člověku se to nechce vzdát, přestože magi už na to není. Hlavně po těch letošních pár kilometrech. Kolem mě jsou sněhová pole a já si to šinu mezi sněhovou hradbou, přes kterou mě není ani vidět, pěkně nahoru. Teprve za poslední serpentinou, kde už vidím i vrcholek a cíl mé tratě, je vidět tunel, skrz který se projede zase dolů do dalšího údolí.

Kolem 19.00 hodin přijíždím prokřehlý na vrchol a hřeje mě jen pocit jakéhosi vítězství a konec jednoho snu a jeho naplnění. Dívám se do údolí a jsem rád, že to mám už za sebou. Na druhé straně tunelu začíná pěkná mlha, hustá tak, že je vidět na pár metrů a začíná pršet. Po pár kilometrech se ozývají rány hromu a kolem se blýská, začínají padat kroupy. Dojíždíme do údolí a stavíme hned v první otevřené restauraci a dáváme si místní česnečku…