Chentej, Tuul Gool a Bogdchán uul v Mongolsku

turistika a hory v Mongolsku

Pohoří Chentej je jedno ze tří nejrozsáhlejších horstev v Mongolsku. Z trojice Altaj, Changaj a Chentej je však nejnižší a vysunuté nejvíce na východ. Rozkládá se na východ a jih od hlavního města Ulaanbaataru na rozhraní 3 ajmagů. Nejvyšším vrcholem je Asralt Chairchan 2 800 m. Pohoří je součást kontinentálního rozvodí a jeho toky odvádějí svou vodu do Severního ledového oceánu i do Pacifiku.

Historikové se shodli, že místo narození nejslavnější postavy mongolské historie - Čingischána, leží někde v severovýchodním cípu tohoto pohoří. Pohoří Chentej je důležité i proto, že v jeho masívu dochází k přechodu sibiřské tajgy v suché stepi středního Mongolska. Severní oblasti při hranicích s Ruskem jsou hustě zalesněné, velké a vodnaté a odborníci v této oblasti rozeznávají až pět druhů tajgy.

Tyto oblasti jsou velmi obtížně přístupné, jakákoliv infrastruktura neexistuje a vesnice místního obyvatelstva (často příslušníci malých etnických skupin s animistickou vírou) jsou řídké. Proto přírodovědné výpravy používají jako výhradní dopravní prostředek sem vrtulník. Biologické hodnoty a neporušenost území vedly mongolskou vládu k vyhlášení přísně chráněné oblasti (Strictly protected area, SPA) Chán Chentee na rozloze více než 1,2 milionu ha. Tak se oblasti dostalo nejvyššího možného stupně ochrany.

Střední část pohoří, prameniště řeky Tuul Gol, která později protéká Ulaanbaatarem, má už vláhy i lesů méně, ale stále více, než zbytek Mongolska. Z lesů mizí jedle a smrk a nastupuje modřín v množství pro nás středoevropany nevídaném. Díky sušším podmínkám už lesy rostou jen na stinných a vlhčích severních svazích, jižní pokrývá step nebo lesostep. Této části se dostalo nižšího stupně v podobě NP Gorchi - Terelž, který však na rozdíl od SPA dovoluje turistické využití území.

Nejjižnější výběžky Chenteje (ovšem stále ještě přes 2 000 m vysoké) již leží jižně od Ulaanbaataru a zaujímají v systému ochrany přírody Mongolska unikátní postavení. Jeden z vedoucích představitelů aristokracie vyhlásil v oblasti úplný zákaz lovu, pastvy a těžby dřeva už v roce 1778. Ve všech údolích byly postaveny hlídky, která dbaly na dodržování tohoto příkazu. Díky tomu se v masívu hory Bogdchán uul zachoval šťavnatý a hustý les. Je to nejjižnější les v oblasti, dále na jih je již jen suchá step. Dnes je Bogdchán uul chráněn stejnojmennou SPA. My jsme si za náš cíl zvolili postupně NP Gorchi - Terelž a později i Bogdchán uul SPA.

Do vesnice Terelž ležící v centru NP je velmi lehký přístup každodenním autobusem z Ulaanbaataru o čtvrté odpolední. O dopravu se stará rodina z osady nedaleko Terelže, která má kromě mizerného dřevěného domku také dva autobusy. Červená karosa nás za 2 $ dovezla za 2 hodiny až do centra NP. Oficiálně se při vstupu do parku platí vstupné 1 $ na den, ale autobus mýto bez zastávky projel, takže se žádné placení nekonalo.

Vesnice Terelž je velmi populární místo pro rekreaci jak pro cizince, tak i pro obyvatele hlavního města, kteří zde v přírodě hledají únik z paneláků, do kterých je nahnali sovětští inženýři. Je tu jeden obchod, jeden hotel a několik jurtových kempů, kde noc stojí okolo 30 $. Dá se tu také jezdit na koni za podobně přemrštěné ceny - 5 $ za hodinu. Abychom alespoň trochu unikli davům Mongolů, postavili jsme stan na okraji modřínového lesa u potoka v jednom z bočních údolí. Kromě nás tu kempovala už jen rodina Mongolů, kteří nám nabídli jídlo a kumys, v Mongolsku zvaný ajrag. I když v něm plavala tráva a kousky zdrclého mléka, žádné průjmy se nedostavily. Jedinou nepříjemností byli komáři.

Pro túru severně od Terelže v rámci NP lze vybrat kterýkoliv hřeben či hřebínek, protože značené cesty zde neexistují a všechny hřbety vypadají stejně - z jihu louky, ze severu les, občas kamenitý úsek nebo stádo koní. Turisti žádní, jen občas nadšenci z celého světa s dalekohledem v honbě za opeřenými poklady, tedy ptáky. Faunou je park proslulý. Ovšem jakákoliv túra rozhodně stojí za námahu. Jednak kvůli výhledům na hory okolo nebo na zalesněné údolí v okolí řeky Tuul, v neposlední řadě kvůli nádherné květeně. V nepředstavitelném množství zde rostou u nás vzácné protěže, astry alpínské, červené lilie a pak spousta dalších kytek jako žluté vlčí máky nebo vysoké kyje netřesků.

V řece Tuul se koupou kvanta místních, myjí v ní sebe i svá auta a přitom řeka stále slouží jako jediný zdroj pitné vody pro vesnici i turisty. Pro nás byla vody na plavání moc ledová, ale naštěstí dostatečně čistá na pití i bez převaření. Nejpřitažlivější a možná i nejhezčí část parku se nachází jižně od Terelže, podél silnice, po které se přijíždí. Ta není lemována jen předraženými jurtovými kempy pro západní turisty (jeden z nich láká zákazníky dokonce betonovými sochami dinosaurů), ale také krásnými skalami a skalními útvary.

Dva nejznámější leží kousek od sebe: Želví kámen a Muž s knihou. Oba jsou celkem zdařilé a svým přirovnáním se opravdu podobají. Další svahy jsou posety obrovskými balvany, věžemi, nebo pískovec formuje dokonce celé skalní stěny - dramatická podívaná v severní, vcelku jednotvárné části naprosto nevídaná. Nejlepší způsob jak prozkoumat tuto část hor je pochod přímo po silnici s tím, že si člověk udělá odbočky do údolí, roklí nebo svahů okolo, které ho zaujaly. Prolézáním skal a strží jde strávit nejeden den a vždy vás při tom budou doprovázet plachtící dravci, kteří jsou velmi hojní dokonce i v Ulaanbaataru.

K túrování po SPA Bogdchán uul je nejvhodnější vyrazit přímo z centra Ulaanbaataru pěšky. Kolem komunistického památníku Zajsan, který je pro svou bělost a polohu na pahrbku jižně od města viditelný odevšad, se dostanete přímo do údolí vedoucího na druhý nejvyšší vrchol masívu - Bogd chán uul 2 122 m. Výstup je možný v podstatě kudykoliv, ale nejlepší je napojit se na některou z pěšin vyšlapaných sběrači piniových šišek. Pro pohyb v horách se jistě hodí buzola (pro orientaci na rozlehlých plochých temenech ). Nikde v kopcích není voda, takže při vícedenním putování se láhve s vodou pronesou, protože tvoří většinu nákladu. Velmi časté jsou zde krátké a prudké deště, o kterých jsem nikdy nezjistil, kde se tak rychle na modrém nebi vzaly.

Úpatí kopců tvoří pastviny, výše je modřínový les přecházející v čistě borový a ve vrcholových částech jsou častá kamenná moře nebo skalní útvary, odkud bývá krásný rozhled. Borové stromy jsou vystaveny nájezdům chudých Ulaanbaaťaranů, kteří sbírají jejich nezralé šišky, které potom prodávají na ulici. Šišky obsahují tvrdá semena s malinkým oříškem nevýrazné chuti uvnitř. Pro cizince je snězení jedné šišky zábava na půl dne a druhou půlku dne stráví umýváním smoly z rukou.

Samozřejmě lze na hory nastoupit i z jihu, ale zde jsou již brány pro vybírání poplatků za vstup do chráněného území. Oblíbeným cílem túr bývá také nejvyšší vrchol Cecégun uul 2 256 m, který je od Bogdchánu oddělen hlubokým sedlem. Při přechodu z jednoho vrcholu na druhý je dobré dát pozor, aby člověk nesestoupil omylem do špatného údolí - do údolí s prezidentovou vilou střeženou armádou. Kromě pěšin sběračů šišek nejsou v pohoří žádné cesty, takže se stejně jako v Terelži můžete vydat kamkoliv. Více než o dosažení konkrétních vrcholů zde jde o pobyt v opravdu nádherné přírodě, kempování mezi skalami a pozorování třeba čilých zemních veverek s proužky ne hřbetě = burunduků (předloha Čipa a Dejla u Walta Disneyho). Na poznání Bogdchán uulu a jeho neporušené přírody stačí asi tři dny.

V kartografickém obchodě v Ulaanbaataru se dnes už prodávají nové turistické mapy ucházející kvality v měřítku 1:100 - 200 000 v cenách kolem 5 $, což značně ulehčí orientaci. Svým záběrem pokrývají Bogdchán i NP Terelž.