Treking > Treky, turistika > Mongolský Altaj (Altaj nurú) v Mongolsku
Mongolský Altaj (Altaj nurú) v Mongolskuneboli Altaj nurú, Mongolsko a hory16.11.2007 | Petr Pauliš
O tom, že vzdálené Mongolsko je hornatou zemí svědčí průměrná nadmořská výška jeho území pohybující se kolem 1 580 metrů. Jeho největší horu Tavanbogd úl (Najramdal) s 4 374 metry objevíme v Mongolském Altaji na samé hranici země. Altajské pohoří (Altaj nurú), které sem pokračuje z Ruska, je nejdelším a současně největším mongolským horským systémem. Táhne se od severozápadu na jihovýchod v délce 1 500 km a člení se na Mongolský a Gobijský Altaj. Jeho nejvyšší vrcholky pokrývá věčný sníh a místy i ledovce. Gobijský Altaj je nižší a směrem k JV postupně zaniká. Pro tento masiv táhnoucí se od hřbetu Gidžgene až po Chorch úl, jsou charakteristické "sajry" – vyschlá řečiště a velké kotliny. V centrálním Mongolsku se rovnoběžně s Altajem v délce 700 km táhne Changajské pohoří (Changajn nurú), které je druhým největším horstvem v zemi. Vrcholky hor často přesahují 3 000 m (největší horou je 3 905 m vysoký Enchtajvan). Pohoří není zaledněno, jsou zde však četné stopy nedávného bouřlivého vulkanismu (vyhaslé sopečné kužely, mohutné lávové proudy a četné horské prameny). S Changajem je orograficky spjato pohoří v okolí nejhlubšího jezera Chovsgol. Východní záhyb velkého Changajsko-Chentejského oblouku tvoří hřeben Chentejských hor, jehož vrcholky ve velké většině nepřesahují 2 500 m. Svým reliéfem se podobají Changaji. A konečně na samotný východ země z Číny zasahuje velký Chingan. Turisticky nejdostupnějším pohořím je vzhledem ke své poloze a relativně nevelké vzdálenosti od mongolské metropole Ulánbátaru Chentejské pohoří. Samotný Ulánbátar je obklopen čtyřmi horskými hřbety – Songinem, Bajan-dzurchem, Čingiltejem a nemohutnějším a nejmalebnějším Bogd úlem – Svatou horou, o které se již zmiňuje nejstarší literární památka Mongolů tzv. Tajná kronika z roku 1240. Již v této době zde bylo zakázáno zabíjet zvěř, kácet stromy a pronásledovat uprchlíky. Tyto hory, rozkládající se při jižním údolí Ulánu jsou snadno turisticky přístupné ze Zajsanu (konečná autobusu). Po lesní stezce se dá během 3 hodin překonat 800 m převýšení. S překonaným výškovým rozdílem přibývá mohutných sibiřských borovic na úkor modřínů. Rozsáhlou náhorní plošinu pokrývají zčásti špatně schůdná kamenitá moře, vzniklá rozpadem žul vlivem prudce se měnících teplot. Z náhorní plošiny vystupuje z obrovských granitových kvádrů složený nejvyšší bod 2 256 m vysoký Cecégun orgil (Kvetoucí vrch). Kouzelný ráz pohoří umocňuje různorodá horská květena a množství lesní zvěře. Na jižním úpatí nad Dzún Modem stál v minulosti na terasovitě upraveném úbočí klášterní komplex Manzšíra. Z lámaistického kláštera dostavěného v roce 1733 v tibetském stylu však do dnešní doby přežily jen pouhé zbytky obvodových zdí, základy chrámu a uměle vytvořené jezírko. Zlá památka na dlouhou dobu panování bolševika. Přibližně 65 km východně od Ulánbátaru se na jz. svahu Malého Chenteje (Baga Chentei) rozkládá na ploše 10 km2 granitový masiv Goricho, jehož bizarně utvářené skalní útesy zde tvoří pozoruhodná skalní města. Vzhledem k tomu, že do těchto míst vede jedna z mála asfaltových silnic země, je tento kraj často navštěvován turisty. V minulosti však lákal především hledače drahých kamenů. V 19. a na počátku 20. století zde pracovali především čínští prospektoři, hledající topasy, záhnědy, morióny a křišťály. Množství nevelkých dobývek, které zjizvují úbočí skal, to dosvědčují. Z barevných odrůd křemene se vyráběly ceněné lahvičky na šňupací tabák, šperky a v neposlední řadě se tyto nerosty využívaly při léčbě celé řady onemocnění. V až několikametrových dutinách pegmatitových těles se vyskytovaly i přes jeden metr velké krystaly křemen a jeho odrůd. Asfaltová silnice vedoucí skalami končí u turistického střediska Terelž, které je vhodným výchozím bodem pro túry v Baga Chenteji. Hory jsou zde liduprázdné, příroda ještě neponičená. V létě zde rozkvétá množství horských bylin, z nichž dominují koniklece (Pulsatilla bungeana a P. flavescens) oranžové upolíny (Trollius asiaticus), lilie (Lilium tenuifolium) a především keře rododendronů, jehož mongolské pojmenování dalo Terlži jméno. Rozmanitá je i fauna. K nejběžnějším obyvatelům horských stepí patří svišť tarbagán (Marmota sibirica) a další drobnější hlodavci. Na obloze neustále krouží množství dravců, kteří hnízdí v dutinách skal. Vzhledem k obtížím mongolského cestování (většina silnic je prašných, obvykle se jezdí přímo po stepi) je návštěva vzdálenějších hor časově náročná a často značně komplikovaná. Nejvhodnější je kombinace letecké dopravy spojující centra ajmaků (krajů) a stopování. K oblastem, které za návštěvu bezesporu stojí, patří vulkanická část Chagajských hor v okolí čtvrtohorního vulkánu Chorgo v Archngajském ajmaku, horská oblast kolem jezera Chovegol, dinosauří naleziště v Gobialtaji a celá řada dalších míst. Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Pamiro-Alaj - Fanské hory a Matča, Tádžikistán+ Polární Ural - brána Sibiře + Cesta do pohoří Kodar, Zabajkalsko + Kolské hory - Chibiny a Lovozer + Transsibiřská magistrála |
|