Bájné Kyklady, souostroví ve Středozemním moři

Zapomenuté ostrovy, na které se nezapomíná - Kyklady

Cestovatelská touha nás táhne dál a dál od řecké pevniny. Opět se těšíme se na neporušenou přírodu, rozpálené paluby trajektů, průzračné moře a čisté duše místních obyvatel. Naším cílem jsou Kyklady. Ne však turistikou poznamenaný Naxos, Paros, Mykonos nebo Santorini, ale méně známé ostrovy na západě od nich. Leží sice nejblíže přímé lodní cesty mezi Piraeem a Krétou, lodní spojení na ně není však zdaleka tak časté, jako na výše jmenované. A právě tato relativní odlehlost nás spolu s dalšími získanými informacemi láká. Jejich jména jsou: Sifnos, Kimolos a Milos.

Cesta na Sifnos

Upocení se držíme s batohy na zádech tyčí ve voze Athénského metra. Sedět se nám po dlouhé cestě autobusem z Prahy rozhodně nechce. Z náměstí Karaiskaki, kde jsme vystoupili, míříme do přístavu Piaeus a po cestě probíráme naše šance na stihnutí trajektu. I přes pětihodinové zpoždění autobusu máme ale štěstí. Metro se od naší poslední návštěvy před pěti lety rozrostlo o další dvě linky a výrazně ulehčilo cestování po tomto velkoměstě. V Pireu život pulsuje stále jako ve dne, přestože je již půlnoc.

Kupujeme lístky do Kamares na Sifnosu a v klidu sledujeme přístavní organizovaný chaos. Všude se motají lidé, kamiony, trajekty i rychlolodě, jen ta naše stále nikde. Unavení vyhlížíme Romildu, což je jméno naší lodi patřící společnosti G.A. Ferries. Když konečně s dvouhodinovým zpožděním připlouvá, uléháme na přídi, s vidinou toho, že se během pětihodinové plavby krásně prospíme.

Po hodině plavby nás však budí větrná smršť, která naše spacáky i karimatky málem hází přes palubu. Definitivně se stahujeme do nitra lodi, poté co příď začínají zalévat spršky mořské vody a trup se mohutně naklání do stran. Uvnitř je to o moc lepší, jen na WC někdo z cestujících tiše zvrací…

Na již klidnější přídi později pozorujeme nádherný východ slunce a blížící se ostrovy. První zastávkou za denního světla je Sérifos. Tenhle ostrůvek vypadá opravdu zajímavě, ale zeleně moc nepobral. Většinu plochy zabírají nehostinné skalnaté kopce, na temeni jednoho z nich jsou rozesety bílé domky správní vesnice Hora. Opouštíme přístav a po další hodině plavby přistáváme na Sifnosu. Tento ostrov se se svou rozlohou 73 km² a dvoutisícovou populací řadí v Kykladách spíše k těm menším. Ve starověku byl však hustě osídlen a díky těžbě rudy s vysokým obsahem zlata a stříbra dosáhl takového bohatství, že si jeho obyvatelé mohli v Delfách zřídit vlastní pokladnici. Dnes obživu místním obyvatelům poskytuje pěstování cibule, oliv, chov dobytka a výroba typické keramiky.

Severní část ostrova je prostoupena pustým pohořím s nejvyšším vrcholem Profitis Illias (695 m), v jižní části, kde již není pobřeží tak strmé se nacházejí krásné pláže a soustřeďuje turistický ruch. Ostrov žije i bohatým duchovním životem. Z množství klášterů jmenujme ty nejdůležitější: Chrisóstromos (roste v něm palma a šeřík z roku 1653), Panajía tis Vrísis, nebo Panajía Chrisopijí se zázračnou ikonou.

Trajekt odplul a my zůstáváme téměř sami v Kamares. Malinké přístavní městečko, jediný trajektový přístav na Sifnosu leží v chráněné zátoce, jejíž konec lemuje pěkná písčitá pláž. Podél jediné hlavní ulice jsou roztroušeny keramické dílny a taverny. Kousek nad bílými krychlemi domků se vypínají mohutné skalní stěny a strmé kamenité kopce, které celý záliv obepínají. Na jejich vrcholcích v ranním sluníčku září bělostné kopule pravoslavných klášterů a kostelů. Prostě paráda. Protože díky e-mailové komunikaci s místními máme dostatek informací o okolí, jdeme najisto do blízkého campingu Makis. Vychutnáváme si i koupel v Kamarské zátoce, s pocity, které zná snad jen suchozemec, v jehož vlasti je zima od září do května a který se koupe v bahnitých rybnících nebo přehradách plných řas…

Ostrovem křížem - krážem

Již včera jsme si v malé půjčovně domluvili pronájem motocyklů. A tak ráno po krátké instruktáži od majitele usedáme do sedel. Batohy zůstaly samozřejmě v půjčovně. Skútry jsou alespoň 20 let staré, ale šlapou jako hodinky. A za 3000 Drch na den je to paráda. Navíc se nám to jeví jako nejrychlejší možnost poznání Sifnosu. Autobusy mezi Apollonií a Kamares jezdí sice poměrně často, ale do dalších vesniček je to již horší.

První naší zastávkou je Apollonia – centrum ostrova. Nachází se na náhorní planině zhruba uprostřed ostrova a vítají nás zde všudypřítomné kostely, bíle vyspárovaná dlažba v uličkách a terasovitá políčka s olivovníky. Posilněni dobrotami z místní pekárny sjíždíme k další perle ostrova. Jmenuje se Kastro, což v řečtině znamená hrad, nebo pevnost. Již z dálky vidíme shluk domků na skalnatém výběžku na mořem.

Malebné městečko nás opravdu ohromilo. Tady je klid! Turisté se dají spočítat na prstech jedné ruky. Zápraží domů a schodiště zdobí keramické vázy, ibišky, popínavé rostliny a kaktusy. Od staré pevnosti se naskýtá nádherný pohled na strmé skalnaté pobřeží, tmavě modré moře a na obzoru v mlžném oparu ostrovy Andiparos a Paros. Opouštíme idylické Kastro a odjíždíme schladit rozpálená těla do zálivu Vathi. Cesta klikatou silničkou a prudký sjezd k moři je zážitek a koupel v jeho teplých vodách ho jen umocňuje. Benzínu v nádržích stále neubývá, takže se vydáváme na sever Sifnosu, k mysu Heronissos.

Nedaleko cesty nad Apollonií ve vesnici Artemonas stojí staré větrné mlýny. Možná to bude znít otřepaně, ale tady se opravdu zastavil čas. Starý děda o hůlce se loudá uličkou, osli za kamennou zídkou nás zvědavě pozorují… Prašnou silnicí pokračujeme se sever, kde brzy končí známky civilizace. V krajině strží a hlubokých roklí občas potkáme jen pastevce nebo skupinku ovcí.

Po asi 19 km jsme na místě. Sifnos zde končí úzkým mysem. Vítr fičí, vlny burácí o útesy. V jedné kryté zátoce se krčí rybářská osada Heronissos, konec světa, a oáza klidu místních obyvatel. Večer, po návratu, když usínáme pod širákem mezi cypřiši u Kamares, ještě dlouho probíráme zážitky z dnešní cesty. Poznali jsme další kout Egejského moře a zítra nás čeká další…

Zapomenutý Kimolos

Z poklidného vysedávání v taverně nás vyrušuje houkání trajektu. Následuje zběsilý úprk na loď, která míří na Kimolos. Námořníci již navíjejí kotvící lana a popohánějí nás dovnitř. Než vystoupáme na oblíbenou horní palubu, loď již plnou parou odplouvá ze Sifnosu. Náš další cíl je Kimolos. Ostrov, spíše ostrůvek je veliký pouze 35 km². Jeho název je odvozen od křídové hlinky cimólia, která se zde ve středověku těžila.

V poměrně drsné, na vodu chudé krajině zde žije pouhých 800 obyvatel. Turistický ruch je zde bohudík ještě v plenkách. I proto je opravdovým rájem pro ty, kteří vyhledávají klid, bez všech vymožeností moderní civilizace. Kolem hornatého ostrova Poleigos, který jsme zprvu mylně za cíl naší cesty, připlouváme cca po 1,5 hodině do Psathi. Tak se nazývá malé přístaviště a pár domků na jihu Kimolosu. Asi dva kilometry nad ním vidíme bílé domy, kostely a mlýny městečka Chora, které je centrem ostrova.

Opouštíme trajekt a než stačíme vymyslet další plány, ujímá se nás energický ostrovan. Neustále volá "Alikí, Alikí". Vypadá to, že je to místo, kam směřuje přistavený mikrobus. "Je tam voda?": ptám se. "Ano, ano, krásná pláž, camping, market, voda, super!" zní jeho odpověď. A nahání nás do busu. Za jízdy s úsměvem zjišťujeme, že od našeho vylodění uplynula tak minuta. Díky za to, tento mikrobus je, jak později zjišťujeme jedinou možností dopravy po ostrově.

V Aliki, kde jsme vystoupili, není ani slibovaný pramen vody, ani market, kde by se dal koupit chleba. Ale s tím jsme ani nepočítali, Řekové totiž rádi přehánějí. Jsou zde ale dvě taverny, kde se dá voda koupit, místo chleba si můžeme večer zajít třeba na výborný selský salát choriatiki.

Stavíme moskytiéry na krásné pláži ve stínu neznámých stromů a po zbytek dne se věnujeme hlavně poznávání podmořského světa. Marně čekáme zda neuvidíme siluetu středomořského tuleně (monachus, monachus), který má obývat zdejší vody. Ale i tak je pod hladinou na co koukat. Večer se do jedné z taveren schází snad půlka ostrova. Pod otevřeným nebem mají dlouhé řady stolů, pečou skopové a tančí za doprovodu lidovek. Je 15. srpna, Řekové slaví státní svátek a nám se krásně usíná…

MILOS – ostrov zmijí levantských

Po poslední noci na Kimolosu se vydáváme se do přístaviště vzdáleného asi 5 km pěšky, abychom stihli loď na Milos. Jdeme podél kamenných zídek a políček se zakrslou vinnou révou, silnicí, jež lemují trsy opuncií. Občas kolem projede vesničan na oslu, který je tu častým dopravním prostředkem a pomocníkem. Obdivuji místní obyvatele, jak dokáží žít v tak drsných podmínkách. Než se v Psathi stačíme nalodit na loď, jsme odchyceni mužem, který nám nabízí svezení na Milos na své bárce. Využíváme jeho služeb a tak jsme na druhé straně úžiny Diavlos ještě dříve než oficiální trajekt stačil odrazit od břehu.

Možná, že nadpis této kapitoly vypadá trošku hrůzostrašně, ale náš další cíl je opravdu rájem těchto plazů. Jak nás však ujišťovali místní lidé, není se čeho bát. Přesto však budeme našlapovat v přírodě opatrně. Zmije levantská (Vipera lebetina) je totiž jedním z nejnebezpečnějších hadů Středního východu a severní Afriky. Odsud byl na západní Kyklady ostatně také zavlečen. V Evropě žije asi 9 000 dospělých jedinců tohoto druhu. Z tohoto počtu jich na Milosu žije 90 % a zbytek na ostrovech Kimolos, Sifnos a Poleigos. Zdejší klima jí asi opravdu svědči. Dorůstá se zde délky až 1,5 m. Při uštknutí je nutná včasná aplikace séra, jinak to, jak se říká, postižený "nerozchodí". Ještě v 80. letech minulého století vyplácely úřady na Milosu odměnu za každého zabitého hada. Dnes je situace jiná. V přístavu Adamas můžete podepsat petici za záchranu tohoto ohroženého druhu. Jeho životní prostor narušuje obzvláště těžební činnost v dolech v lokalitě Profitis Ilias.

Ostrov Milos je největší z našich letošních cílů, má rozlohu 147 km² a žije zde 4 500 obyvatel. Je ovšem také nejrozmanitější. Kolem celého ostrova se nachází na 80 pláží všeho druhu - dlouhé písčité, kamínkové, oblázkové, hrající všemi barvami. Pobřeží je značně různorodé. Někde jsou sněhobílé útesy, jinde písčité zátoky nebo třeba černá skaliska. Za tuto geologickou pestrost vděčí Milos svému vulkanickému původu.

Město Adamas je jedním z nejlépe chráněných přístavů Středomoří zejména proto, že leží v bývalém kráteru sopky, kterou zalilo moře. Odborně řečeno je Milos kaldera pliocenního vulkánu. Sopečná činnost je na některých místech ještě znatelná ve formě sirných pramenů a vývěrů do moře. Vegetační kryt je zde o něco bohatší než na sousedních ostrovech, nejvyšší vrchol (751 m) se jmenuje stejně jako na Sifnosu: Profitis Ilias. Obydlený je hlavně sever, kde se obyvatelstvo soustřeďuje v obcích Polonia, Adamas, Tripiti, Plakes, Zefiria a další. Přes vše co ostrov nabízí, není ani v srpnu přeplněn turisty.

Přistáli jsme v Pollonii, odkud odjíždějí snad každých 45 minut autobusy napříč celým Milosem. Jedním z nich se dostáváme do zajímavého místa s krásným jménem – Papafragas. Jedná se o úsek pobřeží na severozápadě ostrova, na kterém se příroda opravdu vyřádila. Ve vysokých útesech jsou vymleté jeskyně, moře se zařezává do hornin a vytváří úzké průrvy a skalní mosty. Tato část Milosu je opravdu romantická. V moři jsou vidět ostrovy "racků" – Glaronisia s bizarními čedičovými útvary, dále na západ najdete krásná zákoutí – písečné zálivy Pahena a Agios Konstantinos, černé sopečné útesy, a nebo zářivě bílá skaliska v lokalitě Sarakiniko.

K večeru přejíždíme autobusem přes Adamas do Plaky. Poklidná Plaka je asi nejkrásnějším městečkem ostrova. Rozkládá se na úpatí kopce vysoko nad mořem. Při hledání místa pro přespání odsud máme perfektní rozhled po okolí. Šplháme až na vrchol kopce, k ruinám benátské pevnosti. Milos máme jako na dlani: pahorky na druhé straně zálivu, vesničky Pera Triovassalos a Tripiti i zdánlivě blízkou pláž Plathiena, která bude naším tábořištěm. Sestup k moři je dlouhý a strmý, ale výsledek trmácení stojí za to. Skály a útesy lemující Plathienu jsou v této části pro změnu zase z načervenalého pískovce. Jediná cesta odtud však vede opět přes Plaku.

Na zpáteční cestu vycházíme časně ráno, abychom výstup s batohy absolvovali v relativním chládku. K terase místního kostela dorážíme ale stejně s vyplazenými jazyky. Je neděle, ze svatostánku se linou zpívané motlitby a zvony svolávají svátečně oděné ostrovany na mši. Opravdový balzám na duši… Kromě samotného městečka nabízí i okolí Plaky mnoho zajímavého. Jako základnu pro další výlety jsme zvolili příjemný kempink Achivadolimni nad zálivem asi 7 km od Adamasu. Na celém ostrově je podle našich informací tento kemp jediný.

Blíží se datum našeho odjezdu a po čtyřech dnech na Milosu, zjišťujeme, že jsme jej poznali tak málo. Kláštery v horách vnitrozemí, východní pobřeží, mořské jeskyně Kleftiko i obávaná zmije levantská jsou výzvy, pro které se vyplatí sem zavítat znovu.