Lužické hory - toulky po hradech, skálách a vyhlídkách

Kopce a skalní útvary, smrky i původní smíšené lesy, vulkanické horniny prostoupené svrchnokřídovými kvádrovými pískovci a pozůstatky lidové architektury, to vše najdeme v pohoří Lužické hory. Oblast se rozprostírá mezi Děčínem a Libercem a na jihu sahá k České Lípě, část ležící na německém území se nazývá Žitavské hory (Zittauer Gebirge). Od roku 1976 běží o chráněnou krajinnou oblast o rozloze 268 km².

Návštěvu území začínám v odpoledních hodinách na autobusové zastávce Jetřichov - Lesná. Kilometr od silnice se zvedá na znělcovém dvojitém suku zřícenina hradu Tolštejn (pův. Dohlenštein či Kavčí skála), a tak se k ní neprodleně vypravuji.

Hrad je prvně zmíněn k roku 1337 a vybudovali ho k ochraně cesty z Čech do Lužice, první vlastníky představovali Vartenberkové. Následovali páni z Dubé a v roce 1481 získali hrad Šlejnicové ze Saska, po roce 1587 se vystřídalo vícero majitelů. Zkáza hradu se váže k roku 1642, kdy ho v období třicetileté války zničila švédská vojska a k obnově už nedošlo.

Do dnešních časů se zachovalo pár hradeb a z nejvyššího bodu, jenž nepředstavuje věž, jak tomu na podobných místech bývá, ale čedičové skalisko, nabízí se působivá vyhlídka do kraje. Západu dominuje Jedlová a východu Pěnkavčí vrch, čili třetí a druhá nejvyšší hora pohoří, za zmínku též stojí, že v roce 1865 založili v areálu hradu restauraci. Pohostinské zařízení obsluhovaly tři generace rodu Münzbergrů, a přestože rodinný klan dávno odvál čas, slouží občerstvovací podnik v areálu i v dnešních dobách.

Vzhůru na Jedlovou

Po návštěvě hradu si dopřávám další výšlap, zdraví mě vrch Jedlová (774 m). Ačkoliv kopec získal jméno podle původního jedlového porostu, zdobí ho v současné době převážně buky. Na vrcholu, odpustíme-li si dva nevábné vysílače, najdeme chatu s restaurací a kamennou rozhlednu o výšce 23 metry. Věž zřídili roku 1891 a znovu ji zpřístupnili v roce 1993, obratem na ni vystupuji.

Z ochozu se nabízí rozhled do všech světových stran, a tak se pokochejme. Okolo se zvedají Lužické hory s nejvyšší horou Luž, následuje Českosaské Švýcarsko, Šluknovsko i německá Lužice. Při dobrém počasí se v dáli rýsují Ještěd, Kozákov, Trosky, Bezděz, Říp i Děčínský Sněžník, pozadu nezůstává ani České středohoří v čele s Milešovkou a Hazmburkem, hřeben Krušných hor, Jizerské hory nebo Sněžka v Krkonoších. O posledně jmenovaných místech si však nechávám zdát, v cestě pokračuji po občerstvovací zastávce.

Míjím nádraží Jedlová, láká mě Jelení skála. Nořím se do lesa a u Třípanského sloupu činím odbočku, ubírám se na skalní blok (658 metrů). Dle mapy z něho mají být výhledy hlavně k severu, místo mě poněkud zklame. Vzhledem k popadaným stromům i nešetrnému zásahu lesáků, kteří nechali pořezané dřevo ležet tak, jak jim zřejmě odpadlo od pil, přelézám a obcházím kmeny, neuchvátí mne ani rozhled. Sice se nabízí zajímavý výhled na vzdalující se Tolštejn, spatřený hrad však situaci nezachrání.

Pětikostelní kámen

Následuje z mého pohledu zajímavější Pětikostelní kámen. Od čedičového suku se nabízí výhled na Jedlovou i Tolštejn, záhadou mi jen zůstává, kdo místo pojmenoval. Ať počítám jakkoliv, vidím na vyvřelině jedinou kostelní věž a zbylých se nedopočítám, marně si lámu hlavu, jak název vznikl. Rozbor nechám na jiných a obtáčím Pěnkavčí vrch (792 metrů - na druhý nejvyšší bod Lužických hor nevede značená stezka). Na noc, jelikož má zůstat pěkné počasí, ukládám se v lese poblíž Vrabčích kamenů.

Druhý den nejprve vystupuji na Luž (793 metry), jde o nejvyšší bod Lužických hor. Pro Němce, vrcholem totiž prochází státní hranice, jde navíc i o nejvyšší horu, která leží na jejich území východně od Labe. Zaujme i údaj, že současný název byl prvně uveden v roce 1909. Písemné anály ze 16. století mluví o hoře jako o Špičáku (Spitzberg) a místní ji nazývali Polední horou (Mittagsberg), protože se při pohledu z osady Waltersdorf nachází slunce v pravé poledne přesně nad vrcholem.

Dneska najdeme na nejvyšším bodě stožár a pozůstatky horské chaty, která vyhořela roku 1946, porost brání výhledům východním směrem. Na jižní straně se rozprostírají Lužické hory v čele s nepřehlédnutelným Klíčem, Českolipsko doprovázejí vrcholy Bezdězu, Vrátenské hory, Vlhoště i Řípu. Jihozápadně se táhne České středohoří a v dálce lze za dobrého počasí zahlédnout hřeben Krušných hor, následuje Šluknovsko a Českosaské Švýcarsko. Na severu leží zvlněná krajina Žitavské pánve a zaujme i Varnsdorf, za městem Žitava se ukazuje polská elektrárna Turów.

Pokochán výhledy opouštím Lausche, jak horu nazývají němečtí sousedé, ubírám se na jejich území. Míjím okraj střediska Waltersdorf a zdraví mě přírodní rezervace Jonsdorfer Felsenstadt, začínám u Jeptišky. Nejedná se však o členku náboženského řádu, jež si v rámci rozjímání vyrazila otestovat do terénu turistické boty, nazývá se tak skalní útvar (německy Nonnenfelsen).

Z vyhlídky, u níž postavili restauraci, nabízí se pohled především do údolí. Zjevuje se další občerstvovací podnik a malý rybník, u něhož prý půjčují pramice na svezení. Jelikož u břehu kotví pár loděk, dá se zprávě věřit, raději doplním, že lze z vyhlídky spatřit i Luž a nepatrně vykukuje i hora Hvozd.

Mühlsteinbrüche

Vydávám se k dalším zajímavostem, potíže mi trochu činí pouze značení. Jak jsem se přesvědčil už při minulé návštěvě německé části Lužických hor, člověk má občas problém zorientovat se v záplavě turistických značek, nakonec uspěji. Následuje vyhlídka Mühlsteinbrüche a jistou třešničku na dortu představuje Grosse und Kleine Orgel, čili Velké a Malé varhany. Čedičový útvar se sice svou monumentálností zdaleka nevyrovná Panské skále u Nového Boru, protože není o moc větší než stojící člověk, přesto zahřeje na duši.

Falkenstein a Krkavčí kameny, Hvozd

Stejně tak potěší i dvě skaliska na hranicích, Falkenstein a Krkavčí kameny. Scházím do Čech a delší zastávku činím v Dolní Světlé. Protože však nemíním dělat reklamu Staré hospodě, v níž jsem se dobře najedl a posilnil kvalitním mokem ze Svijanského pivovaru, přeskakuji dané zařízení a ubírám se dál. Procházím obcí Krompach a stoupám vzhůru, natrefím krásnou zmiji.

Vítá mě Hvozd (749 metry). Výrazný kopec, jímž opět prochází státní hranice, na jižní i severní straně protáhlého vrcholu se nacházejí chaty. Obě patří Němcům a vedle druhé se tyčí kamenná rozhledna o výši 23 metrů, z níž se nabízí kruhový rozhled. Obě země jsou jako na dlani, pouze trochu zamrzí, že jsou na ochozu popisy pozorovaných míst napsány jenom v němčině.

Hochwald, jak nazývají horu Němci, mám za sebou, zůstávám v germánských luzích a hájích. Sestupuji a stezkou, z níž se nabízí pohledy na lázeňské město Kurort Oybin se skalním hradem, středisko se dalo pozorovat už z Hvozdu, přecházím na nádhernou vyhlídku Scharfenstein (569 metrů). Pokračovat dál, dorazím k dalšímu zajímavě tvarovanému skalisku s vyhlídkou, jež se nazývá Töpter, dané místo by si žádný návštěvník neměl nechat uniknout. Jelikož jsem k němu ale pár let dozadu zavítal, dovoluji si ho podobně jako Popovu skálu či Bílé alias Sloní kameny vypustit.

Hrad Karsfiled

Směřuji na hrad Karlsfield. Ze sídla vzniklého na popud Karla IV. zůstala pouze skaliska a pár zdí, dnes by už nikdo neřekl, že se zde vybíralo clo od obchodníků, kteří putovali mezi Čechy a Žitavou. Roku 1424 poničili hrad husité a následný majitel z něho vyjížděl na loupežné výpravy, ke stržení sídla došlo roku 1442.

Jelikož předpověď slibuje zhoršení počasí, nocuji u turistického přístřešku pod horou Zigeunerberg. Přes noc sice nesprchne, ale zatáhne se, déšť spustí při návratu na české území. U Lückendorfu začne poprchávat a změna nenastává ani v Petrovicích, v rozporu s původním plánem vypouštím návštěvu jednoho z blízkých hradů (Sokol, Loupežnický vrch) a věřím, že se na ně dostanu příště.

Ubírám se do obce Lvová, a jelikož zákony schválnosti fungují dokonale, přestane kousek před osadou pršet. Dopřávám si tudíž bonus a zacházím k zámku Lemberk. Ten se však nachází těsně za hranicí chráněné krajinné oblasti, a tak moje návštěva Lužických hor končí, mávám kopcům na rozloučenou.