Jantugan, alpinismus na Kavkaze

Jak už jsem psal v minulém článku, matroš jsem si namísto plánované prodeje po zdolání Elbrusu ponechal, přičemž původně jen vhozená rukavice už je pečlivě promyšlený plán výstupu na Jantugan s možnou variantou traverzu na Bashkaru.

Už jsem se zotavil z oslavy zdolání Elbrusu, svých 30. narozenin, a tak odpoledne vyrážíme údolím Adylsu na světově známý bivak Zelenaja Gastinica (2 400 m n.m.). Po cestě kupujeme poslední zásoby, dáváme poslední šašlik s pivem a pozdě večer dorážíme na místo. Na Gastinici je stan na stanu a tak stavíme mezi ty lentilky i ty své. Večer se v okolí potuluje snad 100 i více kavkazských horských koz, nad hlavami je tmavomodrý závoj s lucerničkami, no co vám mám povídat - pěkná noc.

Ráno se po hraně morény dostáváme na ledovec Jankuat, kde si naše sedmička (partička z Elbrusu) nasazuje mačky a vytahuje cepíny. Radim to před závěrečnými 200 výškovými metry do sedla vzdává kvůli tupé bolesti zubu, který ho trápí už druhý den.

Díky dobré aklimatizaci se do sedla (3 300 m n.m.) pod vrcholem Gumači (3 805 m n.m.) dostáváme bez potíží, shazujeme bágly, sundáváme mačky, vaříme polévky a pijeme čaj. Asi po půlhodině jdeme na Gumachi, jenž je jedním z mnoha vrcholů, ležících na Hlavním Kavkazském Hřebeni, který tvoří přirozenou hranici mezi Ruskem a Gruzií. Jdeme nalehko, takže zakrátko jsme nahoře a díky krásného počasí fotíme jak Japonci a po chvíli jdeme zpět do sedla.

Po krátkém občerstvení scházíme na gruzínskou stranu, obcházíme skalnatý hřeben a dostáváme se k první přírodní překážce - čtyři metry vysoké ledovcové stěně. Všichni ji pomocí maček a cepínů vylézáme nahoru, kde se navazujeme. Z důvodu teplého léta je totiž na platu Jantugan mnoho trhlin. Jdeme až pod Jantugan (3 991 m n.m.), kde na sněhu stanujeme. S rapidním nastolením tmy se i rapidně ochlazuje a vypadá to, že bude tuhá noc. Ve výšce 3 400 m se ostatně není čemu divit.

Vstáváme do slunného, leč mrazivého dne a zatímco se balíme, procházejí kolem dva Rusi a ukazují nám dvojkový nástup. Oni, vybaveni ledovcovými skobami jdou ještě o kus dál do nástupu za III. UIAA. Náš nástup znamená asi 30 m v 70° ledu s turistickými cepíny a mačkami s horizontálními hroty. Jirka to kvůli bolesti kyčle vzdává, tudíž nás zůstává jen pět. Po půlhodině neustálého kopání stupů s promrzlými palci se dostáváme na kameny, odkud je to cca 150 m mixového lezení na sněhová lavinová pole pod závěrečným kuloárem. Slunce, které už je podstatně výš nám roztává sníh a my spěcháme, ať ve finále nemusíme plavat.

Doplňujeme tekutiny, energii a prošlapáváme se k poslední překážce na cestě k vrcholu, což je asi 65° vysněžený kuloár. Všude kolem jsou k vidění lavinové jazyky, ale my naštěstí prostupujeme bez sebemenší lavinové nadílky, načež se v zápětí ocitáme na vrcholu. Všichni si gratulujeme a zároveň fotíme vskutku impozantní pohledy. Půl hodiny jen tak sedíme a vychutnáváme si kavkazský klid, narozdíl od přelidněných Alp!

Už jsme se vykochali dost a slaňujeme dolů přes staré smyčky s tím, že tam necháváme i nějaké své. Když dorážíme zpět na lavinová pole, rozhodujeme se sestoupit lehčí přímou cestou až na ledovec Bashkara a Jarda už si to s vidinou rychlého sestupu klouže dolů po zadku. Jezdíme všichni vždy nějakých 50 m, potom zastavujeme, abychom se přesvědčili, zda-li je terén vepředu OK a kloužeme dál.

Po 250 m se naše trasa strmě svažuje dolů kam nevidíme a někteří včetně mě máme strach klouzat dál. Jarda to riskuje a zastavuje na horizontu příkrého srázu. Za ním jede Pavel, zastavuje vedle něj a křičí, že je to v pohodě. V euforii si neuvědomuji amatéřinu tohoto počinu a už se řítím dolů. Nabírám velkou rychlost, nemohu zabrzdit (mačky v rozbředlém sněhu se chovají jako sestava nůž a máslo) a řvu na kluky, ať mě zastaví. Při snaze zachytit mě, se jim svou rychlostí a tíhou vysmekávám a svištím dolů.

V momentě přepadávám přes pěti metrovou trhlinu v úbočí svahu, dopadám na prsa a tvář a v kotrmelcích vzápětí letím do další obrovské trhliny, v níž kloužu dál a dál. Nakonec se mi mačkami podaří zaseknout o stěnu jen malý kousek od díry, která ústí do hluboké temnoty. Co se to sakra stalo?

Ocitám se v prostorné ledové komnatě a zjišťuji, že mám rozbité rty, nos a pokousaný jazyk. Jarda zakrátko padá za mnou, ale je na tom mnohem lépe, protože první trhlinu minul a do té druhé spadl jen na kraj. Vyprošťuje mě z batohu, protože mám v popruzích nesrozumitelně zamotané ruce a pomáhá mi ven z trhliny. V momentě si uvědomuji, že to mohlo dopadnout podstatně hůř!

Cestou do kempu se už nic zvláštního nepřihodilo, všichni jen plánují co si uvaří a v kolik hodin se sejdeme v místní putyce. Za zmínku stojí akorát už jen to, že jsem se později v průvodci dočetl o trhlinách v bashkarském ledovci, které jsou hluboké až 200 m. Fuj to bylo štěstí!!