Počasí Počasí Satelitní snímky počasí Satelit Webkamery Kamery Kontakty Kontakty Eshop Eshop
Treking.cz
Poslední aktualizace: 6.12.2015 , , svátek má

Elbrus

Zasněžené štíty Kavkazu

27.6.2008 | Zbyněk Jiroušek, ilustrační foto Otakar Brandos

Vysoké zasněžené štíty na pozadí až modrofialové oblohy, prudká stoupání do vysoko položených rozlehlých dolin, bizardně nakupená kamenná moře modelovaná jarními základovými lavinami, milióny jinde přísně chráněných kytek rostoucích jak o život, stráně porostlé tisíci zakrslých rododenronů z jejichž obrovských fialových květů až bolí oči.

Lanovka, stanice Mir, Elbrus

Ovce, krávy, koně a osli až v třítisícových výškách, stovky ledovcových potoků a říček stékajících snad odevšad, zpola zamrzlé modravé jezero uprostřed léta, hrobové ticho na gigantickém sněhovém plató pod monumentálním, o 1 200 metrů vše převyšujícím Elbrusem, letní bouřka změnivši se během chvilky na sněhovou vánici… a na konci fyzicky sedřený, ale duševně očištěný, duchovně bohatší pokorný človíček, kterému zase jednou hory daly vědět, kdo že je tady pánem…

Musím přiznat, že jsem nebyl psychicky připraven. To co jsem viděl a prožil předčilo všechna vyprávění kamarádů, co už tam byli, fotografie i popisy v průvodcích. V objetí kavkazských velikánů musíte zapomenout na Tatry s jejich upravenými horskými chodníky (ale i všemi zákazy a příkazy a omezeními), vždyť na "vrcholku" Gerlachu tady zvedáte oči ještě o mnoho výš, ale i na Alpy, které snad mohou konkurovat výškou, ale ne divokostí, panenskostí a necivilizovaností. S "odvrácenou" stranou mince jsem problémy naštěstí neměl. Na Kavkaze se hlavně musíte spoléhat sami na sebe, jen v krajních situacích na kamarády a téměř vůbec na případnou profesionální pomoc horské služby.

Potřebné vybavení

Jakou jsem měl výstroj a výzbroj? Moirové triko s krátkým i dlouhým rukávem, slipy a dlouhé spodky, kvalitní outdoorové ponožky, vysoké pohory Rocky od Hanwagu s goráčem a řádně naipregnované, flísku, mebránové gatě i bundu, kulicha, teplé thinsulatové rukavičky, sportovní brýle s UV, kvalitní lyžařské brýle s tónovaným sklem, mačky, cepín, teleskopky, přilbici, samonafukovačku, spacák do -27 °C, samonosný geodet extremní řady pro dva (2,9 kg s tyčemi a kolíky) se sněhovými límci, vařič Primus benziňákoplyňák, to vše v 75 l "popelnici". Malý batůžek je na zvážení, většinou jsme dělali několikadenní treky s plnou polní.

Vodopád

Kavkaz je více na jihu a je potřeba hlavně chránit oči nejen při přechodu sněhových polí a výstupu na Elbrus a pokožku nejméně dvacítkou krémem no a samozřejmě rty horolezeckou rtěnkou nebo aspoň jelením lojem. Z lékárničky jsem naštěstí nepotřeboval fáče a náplasti, jen desinfekci po pádu na suti a z prášků Paralen při zvýšené teplotě, analgetikum (ale opatrně) a hlavně něco proti husté běhačce - Endiaron, Carbosorb a Reasec (ten reaguje do půl hodiny, ale je na předpis s pruhem). Stejně jsem se neubránil kaďáku v elbrusském sedle ve výši 5 400 m a -15 °C. Ale těch opravdu silných zážitků bylo víc.

Příjemně jsem byl překvapen nabídkou potravin ve vesnických magazínech. Za stejné a levnější ceny se daly sehnat všechny základní, ale i instantní potraviny, sladké, slané, kašovité, hovězí polévka byla opravdu hovězí a ne čínská hrůza, místní speciality (šašlik, chičiny, čeburety, pelmeně…) prudce chutné, pivo dosahující českého standardu, vodka pekelně levná, akorát rum na grog pro prochladlého horáka zděs něznajut.

Cesta na Kavkaz

Expedici jsem plánoval rozhodně přes cestovku. Jsem totiž impulsivní a nezvládl bych psychicky jednání ukrajinských a ruských úředníků. To, že zde panují jiné poměry pro Evropana obtížně pochopitelné a nelogické, je třeba brát smrtelně vážně. Evropa má sice geografické hranice podél Uralu, ale demograficky končí přejetím polsko - ukrajinské hranice.

Kavkaz, trekový a horolezecký bedekr

Tam strávíte klidně půlden přemýšlením o účincích RPG na okolní stavby, jste tam téměř sami, celní úředníci s kamennými tvářemi, zalykající se vlastní důležitostí hledají detaily v lejstrech, vízech, bumážkach a talončikoch a tolik adrenalinu vám nekoluje v žilách snad ani při bandží - džampingu.

Silnice jsou strašné, policisty více zajímá pivo a cigára, než technický stav vozidla. V Rusku je to o polovinu lepší, silnice čtyřproudé, zase tam mají každých 100 km závory a policejní silniční kontroly. Bohužel 80 let vlády sovětů se nedá odmávnout za desetiletí. Cestovka mě toho všeho ušetřila, zařídila víza, úrazovku, registraci OVIR i propusk nutný k návštěvě hlavního kavkazského hřebene, který tvoří rusko-gruzínskou hranici.

Obyčejní lidé v této oblasti jsou většinou přátelští, tolerantní (žijí zde vedle sebe různé národnosti), pohostinní a moje generace umí ještě dobře rusky… Tím nechci říci, že můžete v dosahu civilizace klidně někde nechat stan s věcmi jako v Norsku. Dost rad a poznatků, jdeme do hor.

Do turbázy v Tegenekli jsme dorazili po 72 hodinách a 3 000 km uprostřed noci v úterý 1. července, takže ráno jsme to schytali naplno. Hluboké, úzké údolí divoké ledovcové řeky Baksan, z obou stran lemované vysokými horami, napravo 3 500 m vysoká předehra Elbrusu, nalevo hlavní hřeben s místním velikánem Donguzorunem (4 454 m).

V turbáze jsme mnoho času netrávili, tak nebudu zdržovat popisem nedostatečného sociálního

zázemí, z něhož nejkvalitnější byla sauna. Měli jsme tam jen autobus coby trezor na zrovna nepotřebné vybavení (toho bylo žalostně málo) a potravin s dvěma spolehlivými thinksguardy Jurou a Tomem (příležitostně pro nás dělali hromadné taxi - kluci díky).

Dolina Šchelda

Kavkazské štíty

Rozcvičkou šlapeme první den nalehko do divoké a krásné doliny Šchelda. Teoreticky tudy vede cesta po Šcheldském ledovci až na vrchol kavkazského zabijáka Ušby (4 710 m), který ale leží asi 2 km za gruzínskou hranicí. Došli jsme jen tam, kam nás pustili vojáci.

Další den začínáme s aklimatizací. Prvním dvoudenním trekem s plnou polní se dostáváme po prudkém stoupání z vesnice Elbrus do ústí doliny Irik. Hned na úvod absolvujeme ukázku toho, čemu se říká objektivní nebezpečí hor. Vyšlapaná stezka vede pod něčím, co jsem nazval termití věže, jenže 30-50 m vysoké, slepené z hlíny a malých i několikatunových kamenů.

Na jaře tu padají tzv. základové laviny a berou s sebou i podloží a to vše končí o 200 m níže v údolí. No není to zrovna příjemný pocit. Pak už se dolina rozvírá a relativně pohodlnou stezkou nás vede k salaši ve výšce asi 2 300 m, kde se stéká Irik s Irikčatem. Je to moc fájné a pěkné, Irik má nahnědlou baru a Irikčat mléčnou, takže několik desítek metrů teče fotogenická dvoubarevná bystřina. Fotogenická je i salaš, štěkající huňatá sabaka, divoké koně s hříbaty i všudypřítomné krávy s telaty - takové mají milé oči. Jen ti býci se tváří nepřístupně a naše dívky se trošku bojí.

Dolina Irik

Nocujeme na dohled ledovce Irik ve výšce asi 2 500 m. Víme, že se plazí z elbrusských strání, tak se díváme do mračen a říkáme si, že tam někde je. Ještě jdu nalehko k ledovci na obhlídku dost nechutného suťoviska, jehož překonání nám zítra hrozí. Ráno je obloha bez mráčku a my nevěříme vlastním očím, jak vysoko je musíme zvednout. Tam, kde jsme večer odhadovali východní vrchol Elbrusu se nachází jeho úpatí.

Vlastně o těch dimenzích jsem mluvil v úvodu. V horní části suťoviska se mi daří ujet i balvanem a visíc na levé ruce, držíc se šprajclé teleskopky, nechávám natéct adrenalin zpět do nadledvinek a přemýšlím jak nespadnout těch zbývajících vertikálních 6 m do balvanitého koryta a nezlomit si přinejlepším končetinu. Něco jsem vymyslel, posléze zlíbal teleskopku jak milovanou holku a už jsem na sněhu. Nasazujeme mačky a funíme do sedla Těrskolak (3 527 m).

Po odpočinku nás čeká ukrutně strmý sestup s výhledy na bizardní séraky ledovce Těrskol do stejnojmenné doliny. Končí sníh, mačky putují do batohu a začínám šílet. Dupu v kobercích jinde chráněných alpínek a zuřivě fotím, zvonek, orlíček, hořec, protěž... Kolena dostávají zabrat, znovu líbám teď už obě teleskopky a postupně se probojovávám do městečka paradoxů Těrskolu, kde nás čeká naše Karosa. V magazíně kupuji potraviny, popíjím pivo a charašó gavarjú pa rusky. "A ty Čech", ptá se mě místní asi padesátiletý mládenec "a z katórovo góroda? Pardubice, ja znaju, ja byl vojnoj v Češskej Tržebovej".

Radostně hýkám, že ja raždilsa zděs, a že Mir malenkoj a hned teče vodka proudem. Svět je fakt malej. A paradox? V magazíně mají otkrytky (pohlednice), jenže nemají márky. Na póčtě nemají také márky a posílají nás do magazína. Zde se mě snaží poslat na póčtu. Nakonec ochotná prodavačka slibuje márky druhý den, objednáváme pro půl výpravy, jenže pak 6 dnů mačkám napsané povzdechy přátelům v batohu, než se znovu dostaneme do Těrkolu, kde na nás márky trpělivě čekají, abychom je nalepené i pohledy vhodili do podivné litinové schránky, která pamatuje ještě Džugašviliho, modlíc se za jejich doručení.

Aklimatizačka

Po noci strávené v kempu a tzv. odpočinku (smích) ráno vyrážíme na další, tentokrát 5 denní aklimatizačku a s veškerým železem co máme. Batohům táhne na dvacítku, u dívek na krásných 17, neboť drsňáci většinou nesou stany. Z děrevni Verchni Baksan nás hned čeká stoupák do doliny Syltransu. Nocujeme na loučce ve 2 tisících nejen s všudypřítomnými krávami, ale i návštěvou páru oslíků.

Neprozřetelně zkouším, zda žerou i chleba a pak bráním před sežráním i nádobí. Také absolvujeme jediné setkání s místními ochránci přírody, ozbrojenými opakovačkou, že bivakovat nemůžeme zde, ale až výše... Jelikož z původních požadovaných 10 000 rublů pokuty to smlouváním končí na 300, usuzuji, že možná mají jen žízeň.

Tady malá odbočka k táboření. Stany se tolerují téměř všude, v mapách jsou vyznačeny i bivaky, na vhodných místech jsou šikovné ohrádky z kamenů proti větru, prostě Tatry za 1. republiky, jak je znám z vyprávění přátel důchodců. Na druhou stranu ruští horáci nemají ekologické myšlení a ponechávají prázdné konzervy, PET i skleněné lahve kde se vyspí. Je nebezpečné po bivakovací loučce chodit naboso.

V dolině Schelda

Kde jsou zaplať pánbůh doby, kdy mě před 25 lety staří trempové učili vypalovat v ohni konzervy, aby se v zemi dříve rozpadly. Ani ve snu by mě to dnes nenapadlo a potěšilo mě, že naši mladí všechny odpadky automaticky nesli dolů. Jiná věc je, že to uklizeč v kempu nahrnul na hromadu a zapálil včetně prázdné plynové kartuše (zřejmě touha létat).

Jezero a sedlo Syltran

Druhý den se dohrabeme až k věčně zamrzlému jezeru Syltran, kde ve výši 3 186 m nocujeme. Večer jdu na trek kolem jezera. Jsem odměněn nádherným pohledem na Syltran z ptačí perspektivy. V jeho modravých vodách se zrcadlí mráčky, okolní štíty a když zapadající slunce vytvoří zlatavěstříbrný pruh na jeho vlnkách…

Třetí den přecházíme sedlo Syltran (3 441 m) a spouštíme se dolinou Mukal, kde jsme nuceni dobrodružně překonat ledovcové bystřiny Mukal a Mkiara (moje teleskopky jsou již zcela upatlány jelením lojem, jímž si permanentně mažu rty), do náruče doliny Subaši. Táboříme ve výši 2 877 m naproti ruinám bývalého sídla dělníků, kteří v té stráni kdysi údajně kutali zlato.

Hřmí. Než si stačíme uvědomit absenci blesku a vytasit foťáky z pouzder, právě padající lavina nenávratně mizí za výše položenou morénou. Jdeme se s Josém (čti Chozém) podívat kam spadla a zdokumentovat to. Obklopeni okolními skoročtyřtisícovkami Subaši, Čaktarou a Balyksubaši si znovu uvědomujeme kavkazské dimenze.

Čtvrtý den je nejnáročnější. Po výstupu do sedla Čaktara (3 507 m) nás omráčí avizované Džikangenkyozské sněhové plató na východní straně Elbrusu, jehož rozměry jsou skutečně impozantní. Téměř rovnou sněhovou pláň narušuje jen vyčnívající Kalitský štít (3 581 m), který vypadá jako hromádka kamení. Sestupujeme na okraj plata a ocitáme se rázem v jiném světě. Najednou je zima a ticho, jen ve výšce bezhlučně plachtí majestátní orli.

Vybalujeme ledovcové nádobíčko a v sedmičlenných lanových družstvech, v uctivé vzdálenosti od potrhaných ploten na svazích Čaktary překonáváme sněhovou pláň do sedla Irikčat (3 667 m). Zde musí mačky na chvíli dolů, rušíme pouta a jednotlivě překonáváme dost exponovaný hřebínek s výhledy do rozevřeného chřtánu stejnojmenného ledovce.

Začíná foukat. Za hřebínkem opět družstevně přecházíme horní část ledovce až k úpatí Askeriakolského (též Starého) lávového proudu. Je relativně bezpečný, potkáme jen dvě úzké trhliny. Na plošině pod lávákem bivakujeme a ještě po večeři jdu po proudu, jenž končí v 4 546 m. dostávám se tak do 4 300 m a musím se za světla vrátit. Sbírám šutry na památku, lávu, mandlovec, obsidián. Večer za tmy přichází bouřka. Máme oprávněně trochu stažené zadečky v téhle výšce, ale kavkazská kouzla nekončí a po třech zahřměních se vše mění na sněhovou vánici a ráno se dobýváme ze zachumelených stanů.

Venku to vypadá jak v lednu, navíc s nízkou oblačností. Opět navázáni obtížněji hledáme správný směr do sedla Irikčat. Podařilo se a tak hbitě snižujeme výšku sestupem do stejnojmenné doliny. Ve 3 000 m končí nový sníh a začíná opět červenec, tak odkládáme membrány a flísy a unaveni, taženi gravitací jdeme tzv. na morál zpět do vesnice Elbrus. Bereme útokem obchod, jenž je po chvilce plný rublů, avšak s téměř prázdnými regály. Pak se ještě v hospodě u Osmana dorážíme šašliky a Baltikou 16,5° a pak spíme 12 a více hodin až do rána.

Výlet na Čeget

Další den je v plánu odpočinkový Čeget (3 461 m) a jezero Donguzorun. Cestou k vrcholu se kazí počasí a my konečně řádně zmokneme. Naše nepropro ve zkoušce obstály, ale není nic vidět, tak raději utrácíme dolary na čegetském trhu za ruční výrobky z ovčí vlny. Je rozhodnuto odložit výstup na Elbrus, až se zlepší počasí. Ráno je ale azuro, následuje bleskovka - dnes nalehko k observatoři a vydrží-li to zítra na Něj. Vydrželo, tep a dech se zrychluje a všichni horečně kontrolují a balí vše potřebné, diskutujíc o dýchání v 6 km výšce.

Zpáteční lístek lanovkou z Azau na Mir a následně sedačkou na Garabaši ve výši 3 800 m stojí neuvěřitelných 290 Kč a jen blázen nebo nezničitelný samorost by se vyflusával šlapačkou ze spoda po svých. Stoupáme sněhem k vyhořelému Priutu adinádcatich a v jeho okolí, v silném větru a výšce 4 020 m stavíme stany. Cítím, že On mi to nedá zadarmo, tak ještě zkouším obvyklou aklimatizačku na Pastuchovky (4 610 m) o jejíž potřebnosti zpětně pochybuji.

Elbrus z Čegetu

Výstup na Elbrus

V noci nespím, jen odpočívám. V těch poryvech větru se prostě nedá. V 1.00 mě konečně budík vysvobodí ze spacáku a po snídani a přihřátí litrů čaje s medem a čokoládou vyrážím okolo druhé kam to jen půjde. Měsíc je v úplňku, tak ještě nemusíme svítit. Na Pastuchovkách slunce naznačuje, že by chtělo vyjít. Můj pohled zabloudí naposledy k obloze, k neuvěřitelně jasným souhvězdím, která obtížně hledám v našich smogových podmínkách a již je tu východ slunce jak z letadla.

Cestu do sedla však urputně zastiňuje Východní vrchol (5 621 m), takže slunce již rozzářilo do červena všechny štíty v protějším hlavním hřebeni, ale nám je stále při 70 km větru okolo -15 °C. Zima mi není, jen trochu chlad na ruku, která svírá cepín. Cítím, že i nosánek to odskáče, ale je mi to teď jedno. Okolo šesté prorážím bariéru 5 000 m. Bohužel začínám cítit podivné tlaky v konečníku, opiové stavědlo Reasec zapomenuto ve stanu, modlím se aby zrovna teď ne. Toužebně vyhlížím sedlo, kde vytvářím výškový rekord ve vylučování s hodnotou 5 416 m. Legrace to nebyla.

Závěrečné metry na Západní vrchol, který nemá tvar pravidelného sopečného kužele, má místy sklon až 50°. Trvá mi přes hodinu. Nemám dýchací problémy, ale moc bolí nohy, okysličení krve je přeci jen méně dokonalé. Systémem 20 kroků, 30 vteřin vydýchat se škrábu nahoru. Začíná mi docházet, že zasvěcené řeči horolezců o tom, že takhle vysoko je to více o psychice jsou víc než pravdivé. Na vrcholovém hřebeni se o mě vítr opírá ze všech stran, ale o 200 m dále vidím cosi jako tripod a začínám věřit, že je to pravda. Najednou to výš nejde a mě se chce smát a brečet a vůbec…

Po chvilce doráží ruský pár, který mi ze sedla dýchal na záda, tak se vzájemně fotíme. Zkouším kamerou panoráma a klečím u toho, neboť ve stoje to se mnou mává. Je jasno, je vidět daleko. Okolní svět mi leží u nohou, i ty nesměle vykukující pětitisícovky v Bezingi jsou o 400 m níže. Jenže teplý čaj je dopit a tang v batohu mi zatím zmrzl, tak je potřeba se vrátit. Po necelých 8 h nekonečného stoupání a 1 600 m převýšení mě čeká to samé obráceně. Oslavuje se až návrat.

Poslední tiché "spasiba těbjá Elbrus" a odcházím. Naivní představa, že dolů to půjde non-stop se rozplývá již v sedle, kde poprvé musím odpočívat. Pak ještě několikrát, naposledy na Pastuchovkách, ale ostatní na tom nejsou lépe. Slyšel jsem mnohokrát někdy i přezíravá slova o choďáčku, zasněžené dálnici apod. Přátelé horolezci, pokořitelé Ušby, Everestu, Čokhori… my k vám vzhlížíme s úctou a uznáním, ale je nebezpečné vzbuzovat v ostatních horácích, hlavně mladých příliš falešné a smrtelně nebezpečné představy o procházce po Václaváku.

Za 14 dní našeho pobytu v okolí Elbrusu na nás také dýchla smrt, 2 Kanaďané a 4 Češi, dva mladé páry, které jsem byť jen 4 dny znal. Únava se neúprosně hlásí a mačky na nohou mi začínají spíše překážet. Pod Pastuchovkama je házím do batohu a jen s cepínem pokračuji mnohem rychleji dolu. Konečně Priut, sestup mi trval 4 hodiny. Přijímám gratulace nejstaršímu z našeho busu, rychle balím stan a věci, mimochodem zjišťuji, že nás z 28 nahoru došlo 14 a už honem na lanovku.

Poslední jede v 15.00 a pěšky dolů s báglem by si mi už nechtělo. Během 15 minut sjíždíme do výšky 2 100 m a rvu ze sebe všechno oblečení až do trička a slipů a bych se neuvařil. V příjemném teplíčku se cpeme, napájíme a okysličujeme. Večer místo oslavy brzy usínám, avšak s pocitem radosti a štěstí.

Hraniční hřeben

Poslední dva dny zasvěcujeme treku k hlavnímu hřebeni do hraničního pásma. Nejprve nahoru nejkrásnější dolinou Adyr-su s monstrózním autovýtahem v jejím ústí. Dolina je nádherně zelená, zarostlá borovicemi, břízami a zakrslým jalovcem. Po vojenské kontrole vyplňujeme polední pauzu výšlapem nalehko k ledovci Adyr-su a bivaku Mestia a jsme odměněni výhledy na mohutnou Ullutau (4 207 m), stejnojmenný ledovec, přes který vede výstupová cesta do hraničního sedla Garavaš a hned vedle na ledovec Gumači, po němž se vystupuje na stejnojmenný vrchol (3 805 m) nebo ze sedla pod ním schází po ledovci Jankuat do sousední doliny Adyl-su.

Máme tam sice namířeno také, ale jen s mačkami a hůlkami je tahle cesta pokusem o sebevraždu. Volíme strmé stoupání bezejmennou krátkou dolinou, v jejímž lůně bivakujeme. Ráno překonáváme zasněžené sedlo Ojavganauš (3 572 m), které ale vůbec není tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Podruhé jsem v těsné blízkosti "objektivního nebezpečí". V sedle visí asi 4 m převěj, která od jara ještě nespadla, tak proč by měla padat zrovna dnes v úterý že? S touto pozitivní úvahou, držíc se co nejvíc nalevo podél skal, stoupáme poslední metry v 70° svahu a lituji, že jsem nevzal cepín. Mačku zakopávám raději vždy 2x a raději se nedívám za sebe.

Ze sedla je sestup již jednodušší, po chvíli jsme pod sněžnou čárou a ocitáme se v divočině stržených svahů a kamenných moří. Nechtěl bych tu být zjara, kdy se tady valí laviny a pak voda ze stěn Jantuganu (3 991 m) a jeho vyšších sester Baškary (4 241 m) a Ullukary (4 302 m). To už jsem v lokalitě s příhodným názvem Zeljónaja gastiníca. Po obědě na rozkvetlé louce s jezerem sestupujeme romantickou soutěskou říčky Adyl-su k výstupní vojenské kontrole.

Poté již pokračuje pohodlná cesta až k silnici do Tegenekli. Cestou dopadá z nebe, necelý půlmetr od Jirkovy hlavy ještě se hýbající sysel. Naše zraky letí k obloze a vidí siluetu orla - nemehla. Poslední nákupy, balení a ráno dáváme Kavkazu poslední sbohem. Ve stínu vzdalujících se velikánů, které nám byly celých 16 dnů domovem, mě bezděky napadá odpověď na otázku z písně Vladimíra Vysockého pro v okolí Elbrusu natočený film Vertikál: "Pačemú ty iďóš v góru?", kterou bych si dovolil skončit. Protože hory jsou, aby přitahovaly, vrcholy, aby se dobývaly a život... aby se žil.

Treking.cz - diskuze
Témata našich článků…
Sněžka Slovenský ráj Šumava, ubytování Zverovka Jeseníky, ubytování Kvarky Téryho chata Říp Propast Macocha Praděd Králický Sněžník Čičmany Lysá hora Měsíc Mars Černé jezero Tribeč Pieniny Železné hory Hukvaldy Zimní hvězdná obloha Štrbské pleso Lomnický štít
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Reklama
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama

Poslední diskusní příspěvky

Hrad Slanec, slovenské hrady
 23.01.2017 4 příspěvky
Srub Nýznerov, Rychlebské hory
 22.01.2017 18 příspěvků
Pivoňské hory a přechod hřebene Haltravy
 21.01.2017 1 příspěvek
Spacáky a kvalitní spánek
 21.01.2017 1 příspěvek
Slovenský kras, turistika
 21.01.2017 7 příspěvků
Křížky, přírodní památka
 20.01.2017 2 příspěvky
Mont Blanc, výstup na horu
 18.01.2017 38 příspěvků
Zimní Český les, turistika
 17.01.2017 3 příspěvky
Szlak Beskidzki, Szlak Sudecki
 12.01.2017 1 příspěvek
Nejvyšší hory ČR, žebříček nejvyšších hor
 11.01.2017 16 příspěvků
Výšlap do Poodří
 09.01.2017 1 příspěvek
Sopky v ČR, seznam
 07.01.2017 6 příspěvků
Sníh na horách, ČR a Slovensko
 06.01.2017 2 příspěvky
Výstup na Hochwildstelle, Schladmingské Taury
 06.01.2017 1 příspěvek
Přírodní rezervace Kněhyně
 05.01.2017 1 příspěvek
Chata Barborka, Horní Bečva
 04.01.2017 8 příspěvků
Nízké Taury a horská turistika
 03.01.2017 3 příspěvky
10 nejkrásnější treků v rakouských Alpách
 03.01.2017 2 příspěvky
Velký Choč, výstup od severu
 02.01.2017 4 příspěvky
Ahoj! Najde se slečna z Olomouce, Šumperka či okol
 29.12.2016 1 příspěvek
Táboření a bivakování v horách
 29.12.2016 20 příspěvků
Kaňon Turda (Cheile Turzii)
 22.12.2016 2 příspěvky
Zádielska tiesňava (dolina)
 21.12.2016 4 příspěvky
Chřiby a turistika, Zavadilka a Kliementek
 19.12.2016 1 příspěvek
Stezka v oblacích Dolní Morava
 18.12.2016 13 příspěvků
Rozhledna na Inovci, Helena
 17.12.2016 1 příspěvek
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist