Na Slanský hrad s rancem nad Slancem

Pod Slanským hradem jsem procházel poprvé již v roce 1998 se svými druhy při přechodu Slanských vrchů od severu na jih, ale tenkráte jsme šli přímo do hospody a hrad nám zůstal utajen. Již se nám prostě tehdy na něho nechtělo lézt, byť se nacházel přímo nad cílem tehdejší předposlední etapy - vesnicí Slancem.

Chuť na pivo a žízeň zvítězily nad kulturou i historií - bohužel. Ale tak to v životě často bývá! Takže jsem měl dlouhou dobu jisté výčitky svědomí a byl jsem rozhodnut, že až budu mít příležitost, tak tuto nedůstojnou skutečnost napravím. A tato se mi naskytla po 11 letech, když jsem oblast Slanských vrchů navštívil se svým mladším přítelem Marcelem, rodákem z nedalekých Lastovců, což je vesnice na východní straně pohoří již ve Východoslovenské rovině.

Samotný hrad se nachází na Slanském hradním vrchu ve výšce 529 metrů, což postačuje k tomu, abychom mohli vychutnat okolní krásy z hradní zříceniny, byť pouze směrem k jihu a na východ. Na západě odtud se nachází za horským hřebenem Košice (to zní poněkud neobvykle…), na východě Trebišov a na jihu již slovenské Slanské vrchy plynule přechází do Maďarska, kde směrem na jih pokračují pohořím Zempléni - hégység, jenž se také nazývá Tokaji - hégység. Tam máme namířeno zítra, kdy naším cílem bude Velký Milič (895 m) z maďarské strany od hradu Füzer.

Tyto hory zde geomorfologicky náleží k Matransko - slanské oblasti, jenž je součástí ještě Západních Karpat. Stejně tak i západní Košická kotlina, která patří k Lučenecko - košické sníženině. To severní Ondavská vrchovina je již celkem Východních Karpat. Takže my jsme teď na západě Karpat, ale na východě Slovenska - a taky na jihu. Dosti pestré!

Samotný výstup na Slanský hrad je otázka dvaceti minut, z parkoviště ve Slanci (355 metrů) musíme převýšit necelých 200 metrů. Na hrad vede pohodlná serpentina, ale my jdeme přímo "direttissimou", což je docela zábavné, jelikož to dosti klouže. Na vrcholku nejsme sami, je zde omladina ze Slance, která vesele vykuřuje a fouká cigaretový dým do průzračného modrého nebe nad hradem.

Dominantou je zde hradní věž s kamennými konzolami a částmi střešní konstrukce, která je zdaleka viditelná od východu. Můžeme zde spatřit také pozůstatky gotického paláce a malé zbytky opevnění. Hrad prý byl založen již v roce 1230 a prošel, jako ostatně všechny hrady, svou bohatou historií - mimo jiné se ho v 15. století zmocnil Jan Jiskra z Brandýsa (přišel do Uher jako vůdce zbytků husitských vojsk najatých na obranu habsburských zájmů a proti Turkům) a v roce 1679 ho zapálil pyroman Juraj Rákóczi. Od té doby již tiše chátrá. Ale kdoví, jak to bylo doopravdy. Následně v 19. století byla zrekonstruovaná hradní věž - lidově zvaná "Nebojsa", ale v roce 1945 zde hořelo podruhé. Takže obdivujeme jen to, co zde zůstalo.

Výhledy jsou při krásném jarním počasí vynikající, přímo na jihu před sebou vidíme hraniční Velký Milič - tedy jižní konec zalesněných slovenských Slanských vrchů, na východě Východoslovenskou nížinu i Zemplínské vrchy s nejvyšší Rozhlaďou (469 m), jenž patří k nejnižším pohořím Slovenska. Nižší je již jen asi Chvojnická pahorkatina se Zámčiskem (434 m) a Burda s Burdovem (395 m). Ale odtud z hradeb vyhlíží Zemplínské vrchy docela mohutně, vylézají přímo z nížiny. A pod nimi se zase skrývají tokajské sklepy, do jednoho z nich máme rovněž namířeno. Kamarád skvělého Marcelova otce Ferka - Jožo z Michalan, je znalcem vína a vlastníkem jednoho ze sklípků v obci Velká Trňa. Už se těším!

Přímo pod námi se lesknou červené střechy nízkých domků v samotném Slanci, kde jsme tehdy, s dnes již nežijícím kamarádem Dubem, přespali na zahradě jednoho z místních obyvatel v roce 1998. Přechod Slanských vrchů jsme tehdy ukončili u jezera Izra, kde jsme původně chtěli přenocovat a pokračovat až do Slovenského Noveho Města, ale protože u vody bylo vše totálně uzavřené (konec září), akci jsme potupně ukončili ve Slanské Hutě v krčmě u zastávky autobus.

Slanský hrad nás dnes v žádném případě nezklamal a připravil nám krásné zážitky díky vynikajícím výhledům. Další prožitky, byť jiného rázu, mi následně připravil Marcelův otec Ferko s bošáckou slivovicí (jinou nepije!), když jsme v pozdních večerních a nočních hodinách meditovali v Lastovcích nad životem v našem bývalém milovaném Československu, protože Ferko (starosta obce) se vyučil právě v mé rodné černé Ostravě. Ta, i když se již nachází v Ostravské pánvi, náležící k Severním Vněkarpatským sníženinám - tedy k Západním Karpatům, je tedy stejně "karpatská" jako zdejší Slanské vrchy a proto, když jsme se si to na mapě ujasnili, museli jsme to řádně oslavit. Vždyť jsme téměř krajané - žijeme oba v Karpatech! Jen již v jiných republikách.

Možná je zde na místě připomenout jednu pozoruhodnou slovenskou větu jenž vyjadřuje nádheru slovenštiny: "Prvú flašu sme vypili do jednej a do tretej pol druhej". Ale nevyjadřuje to, jak mi bylo těžce následného dne! Nad slivovicí nejde zvítězit, my jsme se pokusili zremizovat… Já na rozdíl od Ferka neúspěšně.

» Nejnovější články, archiv