Fauna a flóra v NP Nízké Tatry, ohrožená horská příroda

Příroda Národního parku Nízké Tatry / fauna a flóra

Květena Nízkých Tater je velice bohatá. Vyskytují se zde početné karpatské endemity, zastoupeny jsou ale nejen alpínské druhy, ale i druhy vysloveně teplomilné. Velkou část pohoří pokrývají lesy (asi 67% celkové plochy). Horní hranice lesa tady probíhá ve výškách 1 450 až 1 600 metrů. Kosodřevina se objevuje do výšek okolo 1 800 metrů, v některých partiích i výše. Jejich souvislé porosty se ale zachovaly jen místy.

Medvědi na Slovensku

+ S medvědy v zádech II
+ S medvědy v zádech, anebo pořádný prásk v Tatrách
+ Můj život s karpatskými medvědy
+ Jak být v bezpečí na územích obývaných medvědy

Pokud jde o druhovou pestrost lesů, ta je vyšší v západní části, neboť lesy jsou tady hlavně smíšené oproti východní části, kde jsou lesy převážně smrkové. Nejvyšší partie pokrývají vysokohorské louky s pestrými trávními společenstvy.

Pokud jde o druhovou pestrost živočichů, tak ta je také neobyčejně bohatá. Zejména z těchto uvedených důvodů byl v roce 1978 vyhlášen Národní park Nízké Tatry (NAPANT), který má přírodu tohoto horského celku uchovat i pro budoucí generace. Poslední úpravy hranic tohoto národního parku a jeho ochranného pásma proběhly v roce 1997. Výměra vlastního území parku činí 72 842 hektarů, ochranného pásma 110 162 hektarů.

Fauna Nízkých Tater

Na velice rozsáhlém a značně zachovalém území Nízkých Tater se do dnešních dnů zachovaly mnohé původní živočišné a rostlinné druhy. Přestože i v tomto pohoří Západních Karpat se projevil negativní vliv člověka, původní pestrý genofond se z velké části zachoval a ještě i dnes jsou tady autoregulační procesy přírody životaschopné.

Na území nízkotatranského národního parku převládají živočišné druhy montánního, submontánního, subalpínského a alpínského vegetačního stupně. Vyskytuje se tady množství endemických a reliktních druhů. Jejichž četnost je jednou z nejvyšších na celém Slovensku (podobně jako je tomu v některých jiných oblastech tatransko-fatranské oblasti).

Velké šelmy

Za tuto skutečnost vděčíme především zachovalosti rozsáhlých lesních ploch, ve kterých se dodnes vyskytují i původní druhy velkých savců, jejichž rozšíření je dnes v Evropě spíše sporadické či dokonce ostrůvkovité. V první řadě se tady musím zmínit o největší na Slovensku volně žijící šelmě - medvědu hnědém (Ursus arctos L.).

Podle různých pramenů žije v tomto pohoří až 150 kusů této mohutné šelmy. Samotný NAPANT uvádí populaci medvěda v rozmezí 100 - 150 kusů, což je nejsilnější populace medvěda v rámci celého Slovenska! Další silné populace se vyskytují na území Velké Fatry, TANAPu (Vysoké Tatry a Západní Tatry) a některých dalších lokalitách.

Dalším významným savcem je rys (Lynx lynx). Avšak díky jeho vynikajícím smyslům a velké plachosti jej lze ve volné přírodě spatřit opravdu jen zcela výjimečně. Rys je dnes prakticky jediným přirozeným regulátorem početních stavů srnčí a částečně i jelení zvěře.

Vlk, který tady býval hojný, byl vyhuben již v dávné minulosti a dnes se tady vyskytuje jen sporadicky, přestože zejména v posledních letech se jeho stavy značně zvýšily, jak udávají některé prameny. Jeho stopy dnes můžeme sledovat i v blízkosti lidských sídel. Jednou jsem vlka pozoroval dokonce na Rohačce, nápadném návrší nad obcí Ploštín v blízkosti Demänové.

Ostatní savci

Jak jsem již naznačil, je tady hojná jelení a srnčí zvěř. Méně hojné je divoké prase (Sus scrofa), které se naopak relativně často stává kořistí medvěda. To v lesích. Na nízkotatranských holích žije kamzík horský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica), který byl v Nízkých Tatrách vysazen před přibližně čtyřiceti lety. Původní kamzičí populace pravděpodobně vyhynula již v období středního holocénu vlivem prudkých klimatických změn. Dnes žije na území NAPANTu asi okolo stovky jedinců.

Dalším typickým obyvatelem nízkostébelných stepí je svišť horský (Marmota marmota). Ďumbierské Tatry obývá původní druh svišťě horského tatranského, avšak v oblasti Králové hole žije nepůvodní druh, jenž tady byl vysazen koncem 19. století. Tato reintrodukovaná populace sviště však pochází z Alp.

Nesmíme ale zapomínat ani na menší savce, kteří se v této oblasti vyskytují. Z těch drobnějších šelem se tady vyskytuje např. kočka divoká (Felis silvestris), ale její skutečné počty jsou však značně nejisté, neboť toto plaché zvíře žije velice skrytým způsobem života a dá se jen velice obtížně vystopovat.

Z dalších známých šelem a šelmiček si uveďme například kunu lesní (Martes martes) a kunu skalní (Martes foina), jezevce obecného (Meles meles) a nebo tak "obyčejnou" lišku obecnou (Vulpes vulpes). Z ještě menších savců vzpomeňme veverku obecnou (Sciurus vulgaris) či největšího hmyzožravce ježka západního (Erinaceus europaeus). Vedle něj se tady ale vyskytuje i (dnes považován za zvláštní samostatný druh) ježek východní (Erinaceus concolor), který je od ježka západního nápadně světlejší.

Hojné jsou tady různé druhy plchů, z nichž nejvzácnější je asi plch lesní (Dryomys nitedula), hrabošů a dalších druhů hlodavců. Nesmíme zapomenout ani na vzácný relikt - rejska horského (Sorex alpinus), který se vyskytuje i na území sousední Velké Fatry a Západních Tater, a také na hraboše sněžného tatranského (Microtus nivalis mirhanreini).

Celkem bylo na území Nízkých Tater zaregistrováno několik desítek chráněných druhů savců (mezi nimi i tak vzácné druhy jako je bobr a vydra), přes sto druhů ptáků, a okolo deseti druhů obojživelníků a asi 7 druhů plazů. Pokud jde o ryby, žijí ve zdejších vodách necelé dvě desítky druhů zástupců této živočišné třídy. Bezobratlí jsou zastoupeni řádově tisíci druhy.

Netopýři

Bohatě jsou v tomto pohoří zastoupeny i druhy létajících savců - netopýrů. Uveďme si například netopýra velkouchého (Myotis bechsteini), vrápence velkého (Rhinolophus ferrumequinum) a vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), netopýra pestrého (Vespertilio murinus), netopýra večerního (Eptesicus serotinus) či netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus) a některé další. Z tohoto důvodu je důležitá důsledná a přísná ochrana podzemních prostorů i stromových dutin a dalších přirozených prostorů, jenž slouží netopýrům (ale i četným dalším živočichům) jako jejich úkryt zejména v zimních měsících.

Ptáci

Z ptačí fauny si na prvním místě zaslouží uvést orel skalní (Aquila chrysaetos) a orel křiklavý (Aquila pomarina). Z dalších vzácných druhů, které se tady vyskytují, jsou to jestřáb velký (Accipiter gentilis), orlovec mořský (Haliaëtus albicilla) a krahujec (Accipiter nisus), pokud jde o dravce; čáp černý (Ciconia nigra), tetřev hlušec (Tetrao urogallus), tetřívek obyčejný (Lyrurus tetrix), některé druhy sov, z nichž si uveďme výra skalního (Bubo bubo) pokud jde o další druhy.

Na horských loukách se objevuje linduška horská (Anthus spinoletta), v lesích dudek chocholatý (Upupa epops), datel černý (Dryocopus martius), krkavec černý (Corvus corax) (který ale vystupuje i do těch nejvyšších poloh), rehek domácí (Phoenicurus ochruros), konipas bílý (Motacilla alba), lejsek šedý (Muscicapa striata), brhlík lesní (Sitta europaea) a četné další.

U vodních toků a ploch můžeme spatřit klenot slovenské i naší přírody - ledňáčka říčního (Alcedo atthis), jak nepohnutě čeká na větvi na svou kořist. Tento pták velikosti vrabce loví svou kořist střemhlavým letem. Z dalších zajímavých druhů, které lze u vodních ploch v oblasti Nízkých Tater spatřit je skorec vodní (Cinclus cinclus), konipas luční (Motacilla flava), sluka lesní (Scolopax rusticola) a velké množství dalších druhů.

Plazi a obojživelníci

Z plazů je asi nejznámější a nejrozšířenější zmije obecná (Vipera berus). Ta se ve vyšších polohách vyskytuje i v méně obvyklé černé barevné formě. U tohoto druhu lze rozeznat samce od samice díky rozdílnému zabarvení. Z dalších plazů se v Nízkých Tatrách objevuje ještěrka živorodá (Lacerta vivipara), užovka hladká (Coronella austrica) a užovka stromová (Elaphe longissima). Druhová pestrost plazů zhruba odpovídá druhové pestrosti Západních Tater a Velké Fatry.

Z obojživelníků si uveďme takové druhy jako je mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), mlok horský (Triturus alpestris) a endemický mlok karpatský (Triturus montandoni), ropucha obecná (Bufo bufo), ropucha zelená (Bufo viridis) nebo skokan hnědý (Rana temporaria) či skokan zelený (Rana esculenta). Nalezneme zde ale i mnohé další druhy, z nichž některé jsou méně časté.

Bezobratlí, motýli

Naše krátké povídání nás konečně přivádí k bezobratlým. Díky pestrým a na mnoha místech lidmi nenarušeným životním podmínkám tady žije velké množství druhů. To platí především v lesních biotopech, ale ani další vegetační pásma nejsou na tom špatně.

Průzkum bezobratlé fauny ani v tomto pohoří není stále dokončen, takže se v budoucnu můžeme dočkat mnohých významných objevů. Zejména v dolinách můžeme potkat obrovské množství měkkýšů, mnohonožek a dalších.

Již tradičně je bohatě zastoupen řád motýlů (Lepidoptera), ať již běžnými druhy jako je například babočka kopřivová (Aglais urticae), babočka bodláková (Vanessa cardui) či překrásně zbarvená babočka admirál (Vanessa atalanta), která svým nápadným zbarvením upoutá určitě každého. Babočky vystupují i do těch nejvyšších partií Nízkých Tater, takže jsou skutečnými vytrvalci.

V nižších polohách se vyskytuje dnes již poměrně hojná babočka osiková (Nymphalis anthiopa), která je lidově zvaná černopláštník. Tento druh je určitým bioindikátorem čistoty životního prostředí! S tímto motýlem se můžeme setkat především v blízkosti potoků, kde housenky naleznou dostatek potravy. Tato babočka obývá celou oblast eurasie, ale můžeme se s ní setkat i v Severní Americe.

Z dalších hojných druhý si uveďme takové jako je žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) nebo ohniváček modrolemý (Palaeochrysophanus hippothoe) či perloťovec velký (Mesoacidalia aglaja) až po druhy méně běžné jako je například otakárek fenyklový (Papilio machaon), otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) až po velice vzácné druhy, jako je jasoň červenooký (Parnassius apollo) nebo okáč fatranský (Erebia pronoë). Tento okáč žije na Slovensku pouze v oblasti Nízkých Tater, Velké a Malé Fatry a ještě v Západních Tatrách, kde je však rozšířen jen okrajově. Vyskytuje se pouze ostrůvkovitě a obvykle ve výškách mezi 800 až 1 500 metry. Tento druh okáče se vyskytuje i v Alpách, kde vystupuje do výšek až 2 500 metrů.

Vážky, motýlice, šidélka

V blízkosti potoků, rašelinišť aj. vodních ploch můžeme potkat i krásné a nápadné "vážky". Toto určení však není až tak přesné, neboť "vážkami" jsou lidmi často označovány i šídlatky, šidélka, klínatky, lesklice, šídla i vážky. Jejich určení je však poněkud obtížnější, takže se zmíníme jen o několika jejich zástupcích. V dolinách kolem vodních toků se můžeme setkat s motýlicí obecnou (Calopteryx virgo), která se ale objevuje jen v nižších polohách (do výšky okolo 700 m n.m.). Délka jejího těla dosahuje až 5 cm a rozpětí křídel obvykle šest až sedm cm.

Do poněkud větších výšek (až 1 200 m n.m.) vystupuje šídlatka páskovaná (Lestes sponsa). Dalším zajímavým zástupcem "vážek" je šidélko rudoočko (Erythromma najas), které si však oblíbilo větší vodní nádrže. Rozpětí jeho křídel dosahuje až 5 cm.

Dalším druhem, který vystupuje vysoko do hor (až okolo 1 800 m n.m.) je lesklice měděná (Cordulia aenea) s rozpětím křídel až 7 cm. Tento druh je poměrně hojný. Dalším krásným a nápadným druhem je klínatka rohatá (Ophiogomphus serpentinus) s rozpětím křídel až 7 cm. Tento druh se dá relativně snadno fotografovat, neboť není tolik plachý jako naprostá většina příbuzných druhů.

Skutečným klenotem, který někdy "něžně" nazýváme vrtulník je šídlo modré (Aeshna cyanea), které dosahuje délky těla až 8 cm a rozpětí křídel okolo 10 až 11 cm! Můžeme se s ním setkat na četných stanovištích, např. v okolí vodní nádrže Čierny Váh. I tento druh je velice dravý, který za letu loví mouchy, ale i motýly a mnoho dalších.

Jako poslední druh si tady uvedeme vážku ploskou (Libellula depressa), která vystupuje v horách do výšek okolo 1 000 m n.m. Rozpětí jejich křídel dosahuje až 8 cm. U této skupiny bychom mohli zůstat ještě velice dlouho, proto její popis ukončíme a podíváme se na další velice zajímavou a na Zemi nejúspěšnější skupinu hmyzu. A tou jsou brouci.

Brouci

Brouci (Coleoptera) osídlili prakticky všechny biotopy v celém rozmezí jejich výšek. Jednou z nejpočetnějších čeledí jsou střevlíci (Carabidae), kteří hrají velice důležitou roli v zachování rovnováhy v přírodě, podobně jako např. obojživelníci či pavouci, jejichž biomasa převyšuje biomasu savců. Ve své většině jsou střevlíci predátory, kteří loví malé i větší bezobratlé. Ovšem četné druhy si rády smlsnou i na některých bobulích a ovoci.

Dnes známe na zeměkouli přes 25 000 druhů střevlíků, ale u nás žijí asi jen dvě procenta všech známých druhů. S některými z nich se můžeme setkat i v oblasti Nízkých Tater. Některé druhy střevlíků jsou geofilní, žijící na povrchu a ve svrchních půdách, další skupinou jsou hydrofilní střevlíci, kteří si oblíbili především břehy vodních toků a nádrží, stejně jako bažinaté oblasti. Třetí skupinou jsou arborikofilní střevlíci, kteří žijí na kmenech a v korunách stromů.

Z nejznámějších druhů si uveďme střevlíka kožitého (Carabus coriaceus), který je v dnešní době ale poněkud vzácnější. Setkat se s nim můžeme v podhorských oblastech v sadech a parcích. Dorůstá velikosti až 4 cm, takže patří k největším evropským střevlíkům.

I vysoko v horách se můžeme setkat s dalším druhem střevlíka - tím je střevlík měděný (Carabus cancellatus), který dorůstá délky až 2,5 cm. Z dalších zde zastoupených zajímavých čeledí brouků jsou to tesaříci (Cerambycidae), z nichž asi nejznámější je tesařík alpský (Rosalia alpina), který vyniká krásně modročerným sametovým zbarvením a je nápadný zejména svými dlouhými, dozadu zahnutými tykadly. Dorůstá délky až 3,8 cm.

Dalším zde se vyskytujícím druhem je tesařík obecný (Corymbia rubra), tesařík skvrnitý (Rutpela maculata), kterého snadno rozeznáme podle žlutých krovek s tmavými skvrnami. Dorůstá délky až okolo 2 cm.

Největším druhem tesaříka, se kterým se můžeme v listnatých lesích Nízkých Tater setkat je tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), který dorůstá délky až přes 5 cm! Zajímavým endemitem místní tatranské fauny je tesařík zimolezový (Gaurotes excelens). Ve výčtu bychom mohli pokračovat snad donekonečna, neboť brouci jsou nejúspěšnějším a nejpočetnějším hmyzím řádem na Zemi.

Kobylky a sarančata

Posledními řády, o kterých se tady zmíníme jsou kobylky, které vedle brouků (např. již zmíněných střevlíků) udržují stavy bezobratlých, podobně jako pavouci.

A skutečně, ti malí zelení, hnědí aj. koníci, bez jejichž cvrkotu si ani neumíme představit prosluněné travnaté stráně skoro všech vegetačních pásem, jsou velkými predátory, na rozdíl od jim příbuzných sarančat, která jsou býložravá.

Nejznámějším představitelem čeledi kobylek je určitě kobylka zelená (Tettigonia viridissima), která dorůstá délky až 4 cm. Známějšími koníky jsou ale sarančata. Nejhojněji se vyskytuje saranče zelené (Omocestus viridulus) dorůstající délky až 2,3 cm. V nejvyšších polohách Nízkých Tater pak můžete potkat zelenožlutě zbarveného koníka, který je místy docela hojný a často vyhledává slunná stanoviště - např. turistické chodníky. Jde o saranče horské (Miramella alpina), které dorůstá až 3 cm.

Pavouci

Poslední skupinou, o které se tady v krátkosti zmíníme jsou pavouci (Araneida), kteří jsou významným řádem, který významným způsobem pomáhá uchovávat ekologickou rovnováhu v přírodě.

Pavouci se od hmyzu na první pohled odlišují tím, že mají čtyři páry nohou a nikoliv tři. Přestože většina lidí si pavouky oškliví, jsou ve skutečnosti (při detailní fotografii) velice krásní. Určitě nejznámějším druhem pavouka je křižák obecný (Araneus diadematus), s jehož pevnými kruhovými sítěmi se můžeme setkat i v nižších polohách Nízkých Tater.

Dalším nápadným druhem je křižák čtyřskvrnný (Araneus quadratus) s délkou těla až 1 cm. Staví velice pevné sítě, do kterých je schopen polapit i včelu či vosu. Zato maloočku smaragdovou (Micrommata rosea) spatřil asi jen málokdo, neboť díky svému zelenému zbarvení dokonale splývá se svým podkladem. Tento druh pavouka si nestaví sítě, ale svou kořist si loví rychlým útokem.

Podobně svou kořist loví i různé druhy slíďáků, kteří dorůstají velikosti až několika centimetrů, sekáči (Opilionida) a další.

Vegetační pásma Nízkých Tater

Nejdříve si rozdělme Nízké Tatry do vegetačních pásem podle jejího vertikálního členění. Jejich výška se pohybuje v rozmezí od zhruba 390 až po 2 043 m, takže tady máme následující vegetační pásma:

• kolinní (nížinný) vegetační stupeň - 200 až 500 m n.m.
• submontánní (podhorský) vegetační stupeň - 500 až 900 m n.m.
• montánní (horský) vegetační stupeň - 900 až 1 500 m n.m.
• subalpínský (kosodřevinový) vegetační stupeň - 1 500 až 1 850 m n.m.
• alpínský (horské louky) vegetační stupeň - 1 850 až 2 300 m n.m.

Díky zásahům člověka, zejména v obdobích valašské kolonizace, byla horní hranice lesa (podobně jako v sousedních pohořích) snížena až o několik stovek metrů, takže dochází k částečnému překrytí některých vegetačních stupňů. To je ovšem dáno pouze výskytem některých rostlinných druhů, nikoliv teplotními poměry.

Flóra (květena) Nízkých Tater

Území Nízkých Tater se vyznačuje velice pestrým vegetačním krytem s mnoha reliktními a endemickými druhy. To je dáno jednak velkou členitostí terénu ale také tím, že velkou plochu pokrývají lesy. Nejvíce je v nich zastoupen smrk, dále pak buk, javor, dub, jedle, borovice, aj. dřeviny. Prakticky na jediném místě se dochovaly větší porosty borovice limby.

V subalpínském pásmu je nejvýznamnější dřevinou kosodřevina, správněji borovice kleč (Pinus mugo), která vytváří až těžko prostupné houštiny. Nejvzácnější druhy místní květeny se zachovaly ve skalních terénech na vápencovém podloží. V Nízkých Tatrách je zastoupena velká skupina endemických druhů (druhů vázaných na určité území).

Ze západokarpatských paleoendemitů zde můžeme nalézt hvozdík lesklý (Dianthus nitidus) a hvozdík ledovcový (Dianthus glacialis) (na vápencovém podkladě). Dalšími endemickými druhy jsou pak ještě např. mák tatranský (Papaver tatricum), ostřice vždyzelená (Carex sempervirens), hvozdík uherský (Dianthus hungaricus), kostřava tatranská (Festuca tatrae).

Mezi nimi jsou zastoupeny i různé druhy konikleců, jako je koniklec prostřední (Pulsatilla subslavica), koniklec bílý (Pulsatilla alba) aj. Nesmíme zapomenout ani na dřípatku karpatskou (Soldanella carpatica) či huseník fatranský (Arabis nova), mrlík listnatý (Chenopodium foliosum) a některé další druhy, které jsou vázány na netypická stanoviště - dna skalních dutin a převisů.

Izolovaně se objevují i některé vzácné druhy kozinců, jako je kozinec alpský (Astragalus alpinus), kozinec jižní (Astragalus australis). Dalšími izolovaně se objevujícími druhy jsou pak lomikámen karpatský (Saxifraga carpathica), lomikámen vždyzelený (Saxifraga aizoides) aj.

Ovšem nejbohatší společenstva nalezneme obvykle na vápencových a dolomitických podkladech. Z tady zastoupených druhů si uveďme například velice vzácný a s žádným jiným druhem nezaměnitelný plesnivec alpský (Leontopodium alpinum), který roste jen na několika stanovištích, dále ostřici skalní (Carex rupestris), violku alpskou (Viola alpina) a mnohé další druhy.

Typickými představiteli rostlinných společenstev hřebenových holin jsou např. větrnice narcisokvětá (Anemone narcissiflora), chlupáček oranžový (Pilosella aurantiaca), upolín obecný (Trollius altissimus), violka žlutá sudetská (Viola lutuea sudetica) a další. Na nejteplejší a nejslunnější polohy je vázán výskyt některých teplomilných druhů, jako je např. kavyl Ivanův (Stipa joannnis), len žlutý (Linum flavum), len úzkolistý (Linum tenuifolium), některé xerotermofilní druhy.

Na vlhkých místech můžeme spatřit velice ohroženou pěchavu tatranskou (Sesleria tatrae). Nesmíme ale zapomenout ani na hořepníček jarní (Calathiana verna), hořec Clusiův (Ciminalis clusii) nebo zvonek alpinský (Campanula alpina), který roste v nápadných velkých trsech, zvonek malý (Campanula cochleariifolia), zvonek tatranský (Campanula tatrae), kopretinku alpskou (Leucanthemopsis alpina), pryskyřník ledovcový (Ranunculus glacialis) a mnoho dalších druhů. Bez jejich přítomnosti si opravdu nedokáži představit travnaté a vápencové svahy Nízkých Tater.

Tento výčet by zcela určitě nebyl úplný, kdybychom se alespoň slovem nezmínili alespoň krátce o hořcích jako je např. hořec ledovcový (Gentiana frigida) a dalších rostlinách, mezi nimiž zcela určitě nemůžeme opomenout všivec přeslenitý (Pedicularis verticillata), rozchodník alpínský (Sedum alpestre) aj.