Hůrka Vysoký kámen (773 m n.m.), výšlap v Krušných horách

Vysoký kámen, nejzápadnější skalní vyhlídka Krušných hor

Nejrůznějších "Kamenů" - německy "Steinů" jsou po naší horsky členité vlasti desítky, ale tento Vysoký kámen (773 m) je výjimečný z několika důvodů:

• tyčí se přímo nad malou osadou se stejným jménem - Kámen
• je téměř na hranici s Německem a na rozhraní dvou horských masivů
• kruhové výhledy jsou skutečně excelentní
• vztahuje se k němu řada pověstí
• jedná se o přírodní památku z roku 1974 s rozlohou 2,75 ha ležící v dalším přírodním parku
• je horolezecky využíván
• výstup nahoru na vyhlídkovou plošinku umožňují ocelové schody
• okolo vede turistická značka
• z Vysokého kamene severním směrem směřuje stará cesta k státní hranici, kde je pod kopcem Hinterer Kegelberg (755 m) - česky Kuželka, asi 1 km daleko na německé žluté značce, další státem chráněná památka - významný historický hraniční kámen Juliusstein (Wappenstein). Na něm je vytesán letopočet 1544 a najdeme na něm českého lva ve směru do Čech a zkřížené meče ve směru do Německa (polychromované reliéfy zemských znaků ). To jen dokazuje, že T.G.Masaryk (1850 - 1937) po rozpadu Rakouska - Uherska vytýčil v roce 1918 severozápadní hranici Československa správně.

Poprvé jsem tento kamenný skvost přírody objevil - jak už tomu bývá - naprosto nečekaně při etapovém pochodu na trase z Kraslic do Lubů (v roce 1987) po červené značce, kdy jsme do Kraslic přišli předchozího dne z Nejdku po značce žluté přes Bukový vrch (904 m) a chatovou osadu Nová Ves. Ona trasa vedla převážně lesem, takže to, že se před námi objevil Vysoký kámen jako skalnatá vyhlídka, bylo vyloženě za odměnu.

Seděli jsme nahoře tehdy asi půl hodiny a z té krásy dokola nám šly oči kolem. Bylo vidět daleko do Německa na sever, kde je hned za státní hranicí město Klingenthal. Název pochází od německého slovesa - klingeln - tedy zvonit (asi na Bohoslužby). Podobně jako v Lubech se i tam vyrábí hudební nástroje. Je to významné město zimních sportů, jezdí se tam běžecké závody světového poháru a první pár lyží tam prý byl vyroben již v roce 1886. To je již dost dávno na to, aby vznikla skutečná tradice!

Vysoký kámen na turistické mapě

Pod Vysokým kamenem se nalézá vesnice Kostelní, kde na jižním portálu starého barokního kostela jsou kamenné reliéfy, znázorňující jednu z pověstí právě o Vysokém kameni. V minulém století v době rozkvětu turistiky v těchto krajích stála pod Vysokým kamenem i turistická chata a v zájmu zachování této atraktivní lokality byla v roce 1906 ukončena těžba břidlice.

Vysoký kámen se již nachází v okrese Cheb (podstatná část Klínovecké hornatiny je v okrese Karlovy Vary) a můžeme ho nalézt na rozmezí Smrčin a Krušných hor. Záleží, kam ho budeme řadit. Pokud by silnice z Počátků přes Kostelní do Lubů byla hranicí, nacházel by se Vysoký kámen již v nejvýchodnějším cípu Ašské vrchoviny - tedy Smrčin. Ale jak Smrčin, tak i Krušné hory s Děčínskou vrchovinou patří do geomorfologické oblasti Krušnohorská hornatina, takže je to v podstatě jedno a Vysokému kameni zvláště. Do Lubů je to odtud asi pět kilometrů.

Jedná se o protáhlý vrch se skalními útvary v délce asi 250 metrů o výšce až 30 metrů, takže vyhlíží skutečně dost impozantně. Z geologického hlediska se jedná o křemencovou čočku v podloží břidličnaté horniny s názvem - tvrdoš. Nejzajímavější je právě západní vrcholek skalního bloku, který se podobá skalní zřícenině a právě tam je vyhlídková plošina, odkud se můžeme kochat. Tato přírodní památka leží v přírodním parku Leopoldovy Hamry.

V Německu vidíme na severu Auersberg (1 019 m) s rozhlednou, na jihozápadě již Smrčiny (Fichtelgebirge) s nejvyšší horou Ochsenkopf (1 024 m) s televizním vysílačem, u nás na jihu Český les s Dylení (940 m) - rovněž s vysílačem a Slavkovský les s nejvyššími vrcholy Lesný (983 m), Lysina (982 m) či Chrudim (838 m). Na východě vidíme západní část Krušných hor, jenž odsud působí jako mohutná zelená hradba.

Jak již tomu bývá, pověstí o tomto místě je více a každý si může dle chuti vybrat tu svoji, které uvěří. Nebo neuvěří žádné. Hovoří se o zkamenělém hradu s jeho rozmařilými obyvateli, o horských skřítcích, krásných divoženkách, o koni se zakletým zlým rytířem, který zde prý míval hrad a pro své zločiny zkameněl i se svými bojovníky. Další pověst vypráví také o bílé paní, jenž skrývá poklady, ukryté ve skalinách.

Kdybych to věděl dříve, asi bych před deseti roky rytíře přivolal na pomoc před skupinou motorkářů z Německa, kteří ve svých kožených kombinézách přímo zde - v lůně přírodního parku nalámali větve stromů a rozdělali pod skálou oheň, za který by se nemusel stydět ani slovenský legendární tanečník nad vatrou - původně voják Rákocziho armády a pak zbojník Juraj Jánošík (1688 - 1713) se svou družinou na Králové holi v Nízkých Tatrách.

Nevěřícně jsem hleděl na rozjařené sousední "bratry", kterak přikládají do plamenů velkými noži nařezané zelené větve a zuřil jsem. Když jsem je upozornil na to, že oheň by se zde neměl dělat a lámat větve stromů už vůbec ne, zaujali výhružný postoj. Byl jsem sám a jich bylo asi osm. Jako jedinec bych asi neuspěl, ale ten rytíř by mi je snad pomohl rozehnat a za odměnu jim zapálit kůži na jejich propocených zadnicích.

Když si na to vzpomenu, popadne mě zlost zase. A plechovky od piva - provenience bývalé DDR - rozhazovali kolem ohně jako nějakou samozřejmost. Jen jsem si vzpomněl, kterak jsou nám mnohdy dáváni za vzor při čistotě a pořádku. Je ale pravda, že doma u nich by si to asi nedovolili.

Pak jsem tam byl po letech ještě asi dvakrát, ale to již byli nahoře jen ti slušní pořádkumilovní Germáni, kteří se hlučně radovali z dalekých výhledů na jejich komíny i haldy za hranicí a šťastně fotografovali všechno kolem dokola.

Pro ty, kteří mají rádi výhledy a chtějí se pokochat právě v tomto koutě republiky, je Vysoký kámen přímo stvořený k tomu, abychom si zase poněkud rozšířili obzory a výhledové body s vysílači nám budou dobrým vodítkem k orientaci. I když třeba v Alpách je různých "Hochsteinů" (Vysokých kamenů) plno a jsou mnohonásobně vyšší, tento j e náš a přestože není zrovna moc vysok, připadá nám, že jsme skutečně vysoko. Tak je tam nahoře krásně!

A že bývá nahoře krásně, by mohli potvrdit i pan J. Hanzlík (1948) a paní M. Vášáryová (1948) z proslulého filmu "Postřižiny" pánů Hrabala a Menzela. Ale ti si na rozhledy na rozdíl od nás tenkrát na komíně jako správní herci jenom "hráli"!