Schneeberg - výspa Východních Alp v Rakousku

soutěžní článek č. 4, Treking s Tilakem 2008

Každým rokem se vydáváme do některého koutu Alp. Většinou cestu moc neplánujeme a rozhodujeme se až na poslední chvíli. Tak tomu bylo i v loňském roce. Rozhodli jsme se pro jejich východní část. V této oblasti jsme ještě nikdy nebyli a vzhledem k tomu, že již patříme mezi seniory, musíme brát v potaz i fyzickou kondici.

Vybrali jsme si pohoří Schneeberg. Má několik primátů. Kaiserstein je se svými 2 061 m n.m. nejsevernější dvoutisícovkou Alp a o 14 m vyšší Klosterwappen je zase nejvyšší horou Dolního Rakouska. Zbývalo jen zabalit a odjet. V Železné Rudě přejíždíme hranice. Následuje Pasov a po dálnici středem Rakouska míříme k našemu cíli.

Městečko Puchberg, nad kterým se uvedené pohoří vypíná, je pro většinu návštěvníků nástupním místem do hor. Jsou to vlastně malé lázně s nadmořskou výškou 550 m n.m., s barokním kostelem a hradem. Nebudeme čtenáře zatěžovat věcmi jako je čistota a další typické znaky, u našich sousedů zcela běžné. Ale doporučujeme návštěvu informačního centra. Dá se zde zakoupit turistická mapa pohoří, ale je to zbytečné. Mají zde zdarma hodně brožur i map, podle kterých se v horách neztratíte. K našemu údivu jsou i v češtině nebo slovenštině.

Nebylo by pěkné, nezmínit se o majitelích penzionu. Byly zde jen čtyři dvoulůžkové pokoje s perfektním vybavením a cenově přijatelné i pro našince. Dech nám vyrazilo už přivítání a chování vůči nám během celého pobytu. Paní nám dala kartu návštěvníka, která nám v příštích dnech značně zlevnila pobyt. Každé ráno byl připraven stůl se všemi možnými pochutinami. Ale vraťme se k cestování, i když jídlo i spánek k tomu také patří.

Po ubytování jsme ještě vyrazili do okolí. Louky se začínaly zdobit ocúny, na kterých se pásly desítky krav a ovcí, a nad tím vším se vypínala sněhová hora, jak ji nazývají místní lidé. Aby krásy nebylo málo, je dominantou obce starý románský hrad. Zamířili jsme k němu. Les pod hradem byl plný rozkvetlých bramboříků. Cestu nám přerušila natažená páska. Ale to už proti nám sestupoval člověk, který nás oslovil. Jak se ukázalo, byl to sám majitel hradu. Jeho pozvání jsme neodmítli. Na hradě pracovali dva Poláci, kteří naši pochybnou němčinu tlumočili. Když jsme po hodince odcházeli, měli jsme jen slova chvály. Je obdivuhodné co ten člověk dokázal. Jen památkáři jsou asi všude stejní.

Probudili jsme se do nádherného zářijového dne a po snídani vyrazili zdolat horu. U nedaleké stanice lanovky jsme se rozhodli, že si to trochu usnadníme. Konečná je u chaty Edelweiss Hütte, ve výšce 1 250 m n.m. Stojíme pod stěnou a mě přepadá myšlenka, jestli to byl správný výběr. Stezka se vine mezi nízkými smrky a po půlhodině vcházíme do pásma klečí. První nádherné rozhledy k severu a východu jsou nad očekávání. Kleče končí, stezka se občas ztrácí mezi kamením a jen lana na skalách jsou jistotou, že jdeme dobře.

Přes dvě hodiny se hrabeme mezi skálami a konec nikde. Po pětašedesátce to už tak dobře nejde. Další z mnoha skal s lanem a následná úzká průrva nás vyvrhla na planinu. Lehám do trávy a požaduji odpočinek. Čas oběda je tady a místo je nádherné. Pokračujeme přes planinu, která je i pastvinou. Všude okolo kvetou stovky druhů květin. Hořce, trávničky, hvozdíky, protěže, zvonky, bílé máky a také masožravá tučnice. Stezka je pohodlná a po půlhodince je před námi Klosterwappen, na jehož vrcholu po chvíli stojíme. Je zde jakási anténa, kříž a dosti lidí. Ovšem rozhled stojí za to. Podle mapky se snažíme rozeznat okolní hory.

Čas je neúprosný a tak sestupujeme k chatě Fischerhütte. Dáváme si zasloužené pivko, které je výtečné. Časově jsme na tom slušně a terén není náročný, tak se vydáváme na další vrchol. Nejsevernější dvoutisícovku Alp máme za chvíli pod nohama. Viditelnost se zhoršila. Vídeň asi neuvidíme, ale směrem k východu je rozlehlá rovina. Někde tam je již Maďarsko. Setkáváme se tu s češtinou, jsou zde "Češi" z Vídně. Jak se dozvídáme, pro Vídeňáky to je kultovní místo. Loučíme se a vracíme se stejnou cestou. Zvědavé kavče nás chvíli doprovází. Sestup stěnou je ještě horší než výstup. Štěrk neustále ujíždí pod nohama. Dostáváme se do míst, kde začíná království omějů, hořců tolitovitých a kleče. To nejhorší máme za sebou. Dolů opět jedeme lanovkou a dnešní cesta končí.

Další den je odpočinkový. Míříme do Puchbergu brzy ráno. Kdo by odolal krásnému mločímu vláčku, jak mu tady říkají. Máme štěstí, že jsou ještě jízdenky. Jezdí to tady již od roku 1897, plných 111 let. Délka trati je 9,85 km. Vláček začíná na 577 m n.m. a vyveze nás do výšky 1 795 m n.m. Na trati jsou dva tunely a jízda trvá 52 minut. Je trochu jiné sledovat krásu hor v propoceném triku anebo z pohodlného sedadla vlaku. I když to první koukání je takové opravdovější. Ale proč někdy nelenošit. Mimo tuto jednotku zde ještě jezdí vláček nostalgický se stařenkou parní lokomotivou.

Na horním nádraží je další rakouské prvenství. Dětské hřiště s rozlohou 0,5 ha je nejvýše položeným v celé zemi. Skalního turistu teď musí napadnou, že to tu je jako na "Václaváku". Je pravdou, že je tu více lidí než v jiných částech Alp. Ale na poměrně velkém prostoru se jaksi rozptýlí. Hodně spolknou tři zdejší chaty. V nich je opravdu živo. Ale k dnešnímu cíli. Je jím nedaleký Waxriegel, který má 1 888 m n.m. a horská květena. Procházíme květnatými loukami a objevujeme i některé vzácnější druhy petrklíčů, nádherné bělostné koniklece a čarovnou, jen 1 cm vysokou, silenku bezlodyžnou. Další desítky druhů květin "lovíme do foťáku".

Tento vrchol leží mimo trasy turistů, je zde klid a překrásný rozhled k jihu a východu. Máme čas a tak se touláme po loukách, na kterých vás nikdo neomezuje zákazy, jako třeba na naší Šumavě. Spíše bych řekl, že to zdejší přírodě nevadí. Pomalu scházíme k nádraží a zastavujeme se na návrší s kaplí, která zde byla postavena v letech 1899 - 1901 na počest císařovny Alžběty. Z návrší je výhled na trasu vláčku. Den je skoro za námi, když jedeme zpátky.

Následující ráno je jako z pohádky. Tmavě modrá obloha s několika obláčky nás provází na cestě do údolí, kde budeme hledat vodopád, který jsme včera objevili na mapě. Jdeme polní cestou směrem k Puchbergu do vesničky Sonnlaiten, kde nacházíme značenou cestu k vodopádu. Úzkým skalnatým údolím přicházíme k chatě Hühnerbühet, kde končí silnice a je tu malé parkoviště. Pokračujeme proti proudu potoka a po deseti minutách jsme pod vodopádem. Ten je asi 15 až 20 metrů vysoký a na to, že je sucho a září, je vody dost. Při jarním tání to musí být nádhera.

Zde se rozhodujeme pro další cestu na horu Grössenberg, která se svými 1 188 m patří mezi ty menší, ale vyniká bělostnými skálami a krásnými smíšenými lesy. Za mírného stoupání docházíme na rozlehlé pastviny. Po dvou hodinách jsme u chaty Mamauwiese. Je kolem poledne a chata je přeplněná. Ryze slovenská obsluha nám přiděluje místa. Rakouská specialita zalitá pivkem, nabádá spíše k pohodlí, ale překonáváme i tuto nástrahu. Po příkrém stoupání se dostáváme na hřeben a nabíráme směr k chatě Almreserlhaus.

Je to krásná vrcholovka nad hlubokým údolí s nádhernými výhledy k severu. Květena se tady značně změnila. Převládají zde druhy milující polostín a dominují bramboříky. Jsme překvapeni značným počtem motýlů v mnoha druzích. Potkáváme několik turistů, ale tato část hor patří mezi ty méně navštěvované. Další dvě hodiny a stojíme před cílovou chatou. Před námi se zdvihá sněhobílá stěna Kaisersteinu. Lanovku dnes vylučujeme a po loukách scházíme do údolí k našemu pensionu. Náš pobyt v této oblasti končí. Ráno nabereme směr k nádhernému Neusiedler See, ale to je již jiné povídání.

Zbývá ještě popsat několik rad a postřehů. O brožurách a mapkách jsem se již zmínil. Je zde poměrně hodně parkovišť se značnou kapacitou a nic se neplatí. Cesty jsou dobře značené a časové údaje o jejich délce jsou přesné. Hustota horských chat je dostatečná a ceny jsou jen o málo vyšší než u nás. Je nutné nosit v batohu pití, protože možnosti načerpat vodu u pramenů jsou omezené. Pokud budete mít kartu návštěvníka, pobyt se vám značně zlevní. Ochota obyvatel je známá a nikdo vás neodmítne. Nezbývá než popřát šťastnou cestu a hodně krásných zážitků.