Jak se stopuje rys (z deníků vlčích hlídek). Stopovačka

Z deníků vlčích hlídek (2); rysí stopovačka na prvním sněhu

Je poledne a my díky drobné nepozornosti odbočujeme na lesní cestu, o které netušíme, kam vlastně vede. Chtěli jsme totiž odbočit až o pár metrů dál, ale je tu celkem čistý, neprošlápnutý sníh, tak si říkám, proč nakonec nejít tudy? Události následujících hodin ukazují, k čemu všemu nám dopomohla tahle drobná náhoda. V ohybu lesní cesty totiž křižujeme přesně to, za čím se trmácíme celé dlouhé zimy po Beskydech.

První stopy jsou sice lehce natáté a následně zmrzlé, nejsem si zpočátku příliš jistý některými detaily. Hlavně není pořádně vidět tvar patního mozolu. K určení původce stopy tedy používám ověřenou metodu, kterou jsem nazval "najdi psa", tedy snažím se ve stopách a stopní dráze najít cokoli psího. Nedaří se, a po průzkumu dalších stop, které jsou již zřetelnější, je jasné, že tohle je rys a nikdo jiný.

První část stopovačky by se dala zhodnotit ve stylu "nic zvláštního se nestalo", tedy až na klasické rysí procházky po kládách a naši radost, že se podařilo tuto kočkovitou šelmu nalézt hned na prvním sněhu. Během sezóny se totiž stává, že na stopy několik pochůzek vůbec nenarazíte a chce to trpělivost a desítky hodin, strávených v terénu.

Čtěte také: Jak být v bezpečí na územích obývaných medvědy

Po několika stech metrech se rys stáčí z vrstevnice a táhne nás lesem dolů, do míst, kde nakonec není žádný sníh, což většinou znamená konec stopovačky. Protože jsem však již rysy v minulosti několikrát stopoval a dokážu se, tedy alespoň částečně, vcítit do jejich uvažování při pohybu terénem, zkouším odhadovat, kudy šelma pokračovala dále a nakonec se můj tip ukazuje jako velmi přesný a my přecházíme údolí na protější kopec.

Louka. Zase se nám ztratil. Jdu se podívat ještě dále do lesa, kde předpokládám jeho další pohyb a nakonec se rozhoduji že to odpískáme. Chystám se zavolat Tomovi nebo Pepči, ať se stáhnou dolů ke mě, když v tom mi pípne SMS s textem "Máme stopu na louce!". Rychlostí běžícího rysa se přesunuji zpět. Přes louku a skrze lesík nás rys táhne opět výše na lesní cestu. V tuto chvíli rozsvěcujeme čelovky, je jasné, že tahle záležitost se protáhne do hluboké tmy.

Na cestě nacházíme asi nejlepší stopy dne, které se rozhodujeme odlít. Pepča jde dolů k potoku pro vodu já s Tomem zjišťujeme kudy nás rysák povede nyní. Samozřejmě, že nahoru, jak jinak. Během odlévání stop konzultuji telefonicky s Dajou další postup, protože se domnívám, že stopy míří z území, kam má zítra namířeno.

Na základě telefonátu s Dajou necháváme stopy v klidu tuhnout, necháváme rysákovi ještě delší náskok, než má (odhad je 12 hodin) a vracíme se zkratkou k místu nálezu stop abychom si ověřili, odkud vlastně přišel. V této části článku bych rád zmínil skutečnost, že našim cílem není rysa dostihnout a vidět, ale především zdokumentovat jeho chování při pohybu terénem a případně odebrat biologické vzorky (trus, srst), zdokumentovat strženou kořist, či najít vhodnou lokalitu pro umístění fotopasti.

Blízké setkání by bylo určitě neopakovatelným zážitkem, avšak pro plachého a ostražitého rysa není setkání s člověkem něčím, po čem by zrovna toužil. Osobně si myslím, že rysa by měl člověk spatřit až když se "rozhodne rys" a nikoli se jej snažit za každou cenu dohnat. Měla by to být odměna a ne cíl.

Kratší cestou, mimo les, se vracíme zpět na místo, kde jsme nalezli první stopy. Cesta proti stopě je velmi krátká - stopy se totiž velmi brzy ztrácí, což nám ovšem vůbec nevadí, neboť důvod ztráty stopy je pro nás zároveň cenným nálezem. Podle slehnutého a pošlapaného sněhu na pařezu je jasné, že zde rysák delší dobu odpočíval, možná i nocoval. Také jeho příchozí stopy jsou navíc dosti neznatelné.

Čtěte také: Z deníků vlčích hlídek (1) - Čekání na sníh, aneb kdo vlastně jsme

Na slehnutém sněhu díky tomu nacházíme větší množství (obvykle se totiž najde jen jeden, někde na kmeni, kde se rys otřel) rysích chlupů, které dobrých deset minut dolujeme, neboť jsou přimrzlé ke sněhové vrstvě. Dvě hodiny, které jsme strávili návratem na počátek, rozhodně nebyly ztracené.

Vracíme se k odlitkům, vyloupáváme je ze sněhu a míříme si to nahoru po stopách. Rys obchází po loukách několik samot. Ač se pohybuje v blízkosti lidských staveb, je vidět, že si přece jen udržuje bezpečný odstup a jednu z nich dokonce obchází jemným, ač znatelným obloučkem, využívajíc úkryty za smrčky. A kousek výše však na nás nachystal past. Na vytátém terénu dělá odbočku doleva, čímž nás stahuje na stezku beze sněhu. Nezbývá než, po ní pokračovat dál, až k další horské samotě a doufat, že někde narazíme na pokračování stopní dráhy.

Dva osamocené domy, mezi nimiž je ponurý dvorek, vypadají za svitu Měsíce jako vystřižené z hororu. Pročesáváme louku i její okolí, bohužel bez úspěchu. Vracíme se tedy zpět k poslední stopě a po důkladném průzkumu zjišťujeme, že ona odbočka doprava byl chyták. Rysák šel nakonec stále rovně a jeho stopy nacházíme až pár metrů za pěšinou. Zajímalo by mě, jestli tohle udělal rys vědomě, aby zmátl případné pronásledovatele, anebo to byla jen náhoda.

Další cesta se dá popsat několika slovy: Houštiny, pichláky, svahem nahoru a zase dolů, klička doprava a zase doleva. Oblast, kterou šelma prošla za pár minut, my zdoláváme půl hodiny, a to sem nepočítám předchozí hledání. Rysa je tedy nemožné tímto způsobem dostihnout a není se tedy třeba obávat, že bychom šelmu plašili a stresovali, čímž zároveň odpovídám pár známým, kteří se mě na tohle již párkrát ptali.

Další překvapení nás čeká v podobě pokrouceného stromu, který rys použil jako pozorovatelnu. Jak je vidět z fotografie, rys si vylezl až do dvoumetrové výšky, kde chvíli pobyl a následně seskočil dolů. Tohle jsem v terénu ještě neviděl. A navíc je zde otisk stopy společně se zřetelně vytasenými drápy, což je také ve své podstatě unikátním nálezem. Rys je kočkovitá šelma a při chůzi má drápy zataženy. Rysák nás následně táhne nahoru až na kopec a po hřebínku. Zde také objevujeme rysí trus, jehož vzorky odebíráme. Poslouží pro potravní analýzu a analýzu DNA, která pochází na ze střevní sliznice.

Stopy vedou opět svahem dolů a v některých místech vidíme, že máme před sebou skutečně hravé zvíře. Když je někde nějaký spadlý strom s větvemi, rysák si ho celý proleze a prozkoumá, nejlépe z několika stran, čímž nás vždycky celkem dost zmate a my čtvrt hodiny hledáme kudy vlastně šel dál. Sníh, kterého je zde stále méně, nám v tom příliš nepomáhá. Stopovat se dá ještě kousek přes starý, zarostlý polom a pak se nám stopy definitivně ztrácejí ve smrkových houštinách.

Možná na začátku stopování bychom ještě prolezli oblast podrobněji (odněkud z toho houští musí jít stopy ven), ale když jste 12 hodin v terénu, máte za sebou podle GPS přes 40 kilometrů a jste o půl desáté večer stále hluboko v horách, kde teplota balancuje lehce pod nulou, tak se na to díváte trochu jinak. Ostatně, jak jsem již zmiňoval v článku, našim cílem není rysa vidět, ale nasbírat či zdokumentovat co největší množství pobytových znaků, což se nám dnes povedlo naprosto ukázkově.

Jak se stopuje rys?

Navzdory svému názvu, vyhledávají Vlčí hlídky pobytové znaky všech šelem, tedy i rysa a snaží se zmapovat, ve kterých místech pohoří Beskydy tyto šelmy žijí. Především v zimním období se skupiny dobrovolníků scházejí na terénních základnách od severu Beskyd až po Javorníky. Obvykle jsou takto souběžně obsazeny 2-3 základny, rovnoměrně rozmístěné v pohoří, z nichž vyrážejí dvou až tří členné pochůzkové týmy a to tak, abychom pokryli co největší oblast.

Jedno z interních pravidel zní, že letošní nováček chodí vždy se zkušenějším vlčařem, aby docházelo k předávání zkušeností, protože i zde platí, že teorie je něco jiného než praxe. Pokud nalezneme stopu rysa, je naším úkolem zmapovat kudy se pohyboval a především se pokusit o nasbírání, či dokumentaci pobytových znaků jako je trus, srst, nebo stržená kořist. Trus a srst putují do laboratoře na další analýzu. Také zaznamenáváme vhodná místa, pro následné umístění fotopastí.

Čtěte také: Beskydy - turistika a výlety, horské chaty a levné ubytování v Beskydech

Při monitoringu se však nesnažíme rysa dostihnout, vidět, či vyfotit. Je to plachá šelma, která blízké setkání s člověkem nevyhledává a není z ní rozhodně nadšená. Proto, pokud narazíme na skutečně čerstvou stopu, jdeme zásadně proti ní.

Na závěr je třeba poznamenat, že s rysí stopou se mnozí dobrovolníci setkají jen párkrát za zimu, protože rys obývá poměrně velké teritorium, ve kterém se neustále přesouvá z místa na místo. Což není na škodu, neboť Vlčí hlídky se souběžně zabývají také monitoringem dalších chráněných šelem a některých druhů ptáků, preventivní kontrolou míst, kde by mohla být ukryta masitá návnada na tyto šelmy a dalšími činnostmi, o kterých se na stránkách Treking.cz postupně dovíte více.

Údaje, získané Vlčími hlídkami slouží pro potřeby státní ochrany přírody a jako podklad pro další možný výzkum. Předávají se Správě CHKO Beskydy a Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky. Práci dobrovolníků zaštiťuje po odborné, organizační a materiální stránce Hnutí DUHA Olomouc, v rámci projektu, zaměřeném na ochranu velkých šelem.