Litva, na kole k hradu Trakai (cykloexpedice)

Litvou na kole (1): Cesta k hradu Trakai

V roce 2008 jsme se vydali na cyklo-prázdniny do Pobaltí. Zlákaly nás Litva a Lotyšsko.

1. den - cesta z Hranic do Kaunasu

Je neděle půl osmé ráno, vše je naloženo, startovní foto zhotoveno, a tak vyjíždíme autem s "bublinkami" směr Český Těšín v sestavě Mila, Pavel, Mirek a Jitka. Před devátou dávám na dluh poslední české kafe z automatu ( nemám u sebe ani jednu českou korunu) a už jedeme Polskem po silnici E 75 směr Bielsko Biela, Katovice, Czestochowa. Vede nás GPS navigace, řídí Mirek. Kochám se polskými rovinami, je jasno, teplo, ba přímo vedro, tak oceňuji auto s klimatizací. Jó "bublinky" jsou "bublinky".

V poledne děláme přestávku v motorestu na oběd, nemáme zloté, ale dá se platit kartou. Střídám se s Mirkem za volantem a pokračujeme směr Varšava, kam přijíždíme v půl třetí odpoledne. Naši geokačeři Mila a Mirek loví ve městě první prázdninovou cache a pokračujeme v cestě. O půl čtvrté jsme najednou ve Vyškově, asi nějaká časová smyčka.

Pokračujeme po silnici č. 18 do Sstrów Mazowiecki a dále po silnici č. 63. Cesta ubíhá rychle. Provoz plynulý, ale kvalita silnice nic moc, dost rozbité krajnice a vyjeté "koleje". Je tu hodně omezení rychlosti, samý přechod pro chodce, žádná mimoúrovňová křižovatka. Další přestávku děláme 17:30 hod v městě Lomža, kde je pěkná katedrála, socha svatého otce Jana Pavla II, církevní seminář a hlavně další cache rafinovaně schovaná do stožáru před kostelem.Silnicí č. 61 přes Augustow, Suwalki se blížíme na hraniční přechod Szypliszki.

Kolem silnice posedávají staré babky, prodávají hřiby a borůvky. Také tu postávají děvčata, ale ta borůvky asi neprodávají, ani nesbírají, protože jsou to převážně přebarvené blondýnky. Začínáme jim "pracovně" přezdívat "borůvky". Je to pěkně promíchané, babka, "borůvka", babka, "borůvka". Po dobu celého zbývajícího cestování se ujímá výraz, "ty moje borůvko".

Čím jedeme dál od Varšavy, tím je krajina viditelně více zemědělsky využívaná. V okolí hlavního města jsou louky většinou neposečené, ale v oblasti kolem Suwalki je znát intenzivnější zemědělská výroba. Krajina je hezčí, pole a louky udržované. Skoro u každé chalupy je čapí hnízdo. Kdo nemá svého čápa, jako by nebyl.

V půl deváté večer přijíždíme k polsko-litevské hranici. Mila chce podat zprávu našemu Míšovi, jak se nám vede a zjišťuje, že nemá aktivovaný roaming. "To přece nevadí," říká, "mám tady to číslo, kde ho můžu aktivovat." "A jak tam zavoláš," ptá se zbytek výpravy. "Aha, to nejde" a nahodila výraz blondýnky. Mirek využívá svých známostí u O2 a vše vyřizuje u operátora i z daleké ciziny.

Pokračujeme přes Lozdijai do Marijampole a po silnici číslo A 5 jedeme směr Kaunas. Před sebou máme 105 km a začíná se stmívat. Silnice je pěkná nová, krajina samá rovina, pole a pastvina. Do Kaunasu, kde je cíl dnešní cesty, přijíždíme za tmy a zastavujeme na první benzínce, abychom se zorientovali kudy kam. Je 22:30 a my hledáme camping. Tušíme, že je někde u jezera Kauno marios.

Ochotně se nás ujímají místňáci a snaží se nám vysvětlit, jak se k jezeru dostaneme. Konverzace probíhá anglicko-rusky. Příjemně nás překvapuje ochota Litevců pomáhat nám turistům, s tím jsme se setkávali po celou dobu pobytu v Pobaltí. Nakonec nás jedem chlapík doprovodil svým autem přes celý Kaunas až do kempu v jacht clubu na břehu jezera. Je tam marína, motel a místo, které nám hlídač ukázal, kde jsme si mohli postavit stany. U vody to smrdělo rybinou, ale místo to bylo pěkné. Cena mírná a sociálky ušly. Dalo se platit kartou. Je už půlnoc, sedíme u stanu, vedle nás na vodě ukotvené jachty, popíjíme "Valašský penicilin" a plánujeme další den. Dnes jsme ujeli autem 918 km.

2. den - cesta z Kaunasu do Rumšiskés

Ráno to s brzkým vstáváním moc nepřeháníme. Je 7:30 snídáme, balíme věci na kola a užíváme si krásného rána. Mirek s Milou jdou na hráz přístavu na odlov "kešky", ale nic nenašli. Domlouváme zaparkování auta u motelu a po desáté vyjíždíme na kolech "na těžko".Ono je vlastně o hodinu víc, ale hodinky si na místní čas neposunujeme. Jedeme do města Kaunas navštívit informační centrum a náměstí v historické části.

Hned za jacht klubem je malý hřbitůvek s dřevěnými vyřezávanými kříži, který patří ke klášteru s chrámem opatství Pažaislis stojícímu nad jezerem. Je tu příjemné letovisko s písečnou pláží a přístav výletního parníčku.

Šlapeme hustým provozem druhého největšího města Litvy, do jeho historické části. V první bance vyměňujeme eura za lity a hledáme úspěšně informační centrum nedaleko baziliky sv. Michaela archanděla a Radniční náměstí.

Připadám si spíš jak v Německu než v bývalém svazu, vliv hansy v architektuře starého města je znát. Ulice jsou krásné a rušné. Kaunas je zajímavý, ale docela se těším až vypadneme za město. Šlapeme kolem bývalé pevnosti VI fortas, kde je umístěna další cache, ale marně. Nic nenalezeno. Je tady rozmístěna řada dřevěných vyřezávaných křížů. Vyřezávané kříže nás provázejí celou Litvou.

V půl druhé jsme se konečně vymotali z města. Stojíme u dálnice směr Vilnius a přemýšlíme nad mapou jak dál. Naším dnešním cílem je vesnice Rumšiskés. Po rušné dálnici se nám jet nechce, tak volíme okliku přes vesnice po v mapách žlutě značených cestách. Ta dálnice má spíše parametry naší silnice l. třídy, s přechody pro chodce, křižovatkami. Domorodci po ní běžně jezdí na kole a i nám se divili, proč po ní nejedeme. Chtěli jsme si užít klidu a bezpečí. Litevci jezdí rychle jako blázni.

Cesta do Ramučiai byla v pohodě po asfaltce, ale potom to začalo. Odbočujeme směr Neveronys, silnice skončila a začala prašná hrbolatá cesta. To jsme ještě netušili, že je to ještě pohoda. V Neveronys chvíli hledáme cestu do Pravieniškés. Na dotazy místních lidí kudy tudy, nás všichni posílali zpátky na dálnici. Když trváme na tom, že pojedeme po "žluté" cestě, ukázali nechápavě mezi baráky na cestu co směřuje do polí a lesů. Po pár kilometrech jsme pochopili. Cesta vede nádherným borovým lesem, ale je tak pro terénní písečné bugyny. Přední kola se nám neustále boří do písku a tak většinou až do Pravieniškés kola tlačíme. Prostě "Šaštínský les" (Slovensko v roce 1999) v litevském podání. Ale nelituji, nahlížíme alespoň trochu do venkova, mimo hlavní silnice.

V Pravieniškés jsme ve čtyři odpoledne a vjíždíme konečně znovu na asfaltku a kolem věznice už pohodlně šlapeme do Rumšiskés. Před pátou stojíme u vchodu do Lietuvos liaudies buities muzieus. Prostě Litevské lidové muzeum v přírodě, takový náš skanzen v Rožnově. Na prohlídku máme dvě hodiny do zavíračky a jelikož okruh má několik kilometrů, jedeme na kolech. Jsou tu soustředěny chalupy z celé Litvy, nádhera. I zde mají "kačeři" zaměřenou cache, ale znovu marně, nenalezena.

Po prohlídce začínáme přemýšlet, kde přespíme. Bavíme se s hlídačem v muzeu, ten se nás ptá kam jedeme, odkud jsme a tak a nabízí, že můžeme přespat na trávě před vstupem do muzea, ale ráno před osmou musíme mít všechno zabalené. S radostí přijímáme a jedeme do vesnice do hospůdky na večeři a pivo. Docela slušně jsme zapařili a dobře poklábosili s majitelem penzionu, kde jsme seděli. Při komunikaci s Litevci většinou končíme u ruštiny. To je Mila jako ryba ve vodě a po jednom pivě mluví jako rodilá Ruska. Mirek dobře zvládá angličtinu. Stany stavíme někdy kolem 23:00 hod. Dnes jsme ujeli na kole 76 km.

3. den - cesta z Rumšiskés do Trakai

"Labas ritas", ozývá se ráno před stanem. To nás zdraví hlídač ze skanzenu, aby jsme už vstali a zabalili si věci, než začnou přijíždět první návštěvníci. Tento pozdrav používáme jako správní slušňáci od příjezdu do Litvy všude kam přijdeme, domnívaje se, že říkáme " dobrý den."Až po několika dnech se dozvídáme, že to znamená jen "dobré ráno". Asi to vypadalo zajímavě, večer v hospodě zdravit "dobré ráno". "Nu što takoje". Ze začátku jsem si nemohl ta slova zapamatovat, tak jsem si vymyslel nemotechnickou pomůcku - "labas ritas" - "hlava v řiti".

• Pokračování článku