Hučiaca vyvieračka, Slovenský kras a speleologie

Hučiaca vyvieračka: Objev desetiletí, nová jeskyně ve Slovenském krasu

Od roku 1990 probíhá ve Slovenském krasu výzkum jeskyně Hučiaca vyvieračka, která byla prodloužena ze známých 70 metrů na asi jeden kilometr. V době objevení pokračování jeskyně se jednalo o objev desetiletí v měřítku slovenské speleologie.

Jedná se o 1 000 m dlouhý jeskynní systém, který odvodňuje část Plešivecké planiny a lze předpokládat další pokračování v délce několika kilometrů. Během výzkumů se povedlo zmapovat všechny momentálně přístupné části jeskyně. Průchod do dalších částí uzavírá sifon, který se nyní pokoušíme překonat jak potápěčskou technikou, tak horolezecky.

Zůgó, leden 07

Je 11.1.2007 něco kolem čtvrté ranní, když naše auto dorazí do areálu fotbalového hřiště v Kunovej Teplici, kde je náš BC. Většinu lidí vidím poprvé, znám jen Jirku – potápěče, který mě na expedici pozval. Seznamujeme se, dáváme panáka a jdu spát. Ráno nás čeká balení a odpoledne část věcí suneme do díry. Transport probíhá formou řetězu, kdy si podáváme jeden speleo vak za druhým a po metrech ukrajujeme ze skoro kilometrové vzdálenosti do Tetínského dómu, kde máme převlékárnu a základnu pro akce v sifonu.

Cesta vede většinou v korytě potoka málokdy vzpřímeně, dost často po čtyřech, přes četné úžiny. Míst, kde se dá narovnat je poskrovnu. Jedním z nich je Hlinitá síň tam si chvilku oddychneme a pokračujeme dál. Za těch pár minut co jsme zalezlí v díře se z nás stali propocené bahnivé koule. Chodba se rozšiřuje, zatímco aktiv mizí pod šutry nejkratší možnou cestou, my jsme nucení přelézat po žebřících skalní blok. Za ním sedneme na zadek a přidržujíc se za špagát jedem bahnivým tobogánem zpět dolů.

Vaky se vzduchovými lahvemi střídavě putují z ruky na záda a zpět, pak po lanech vylézáme do Tetínského dómu, do kterého jsme asi 20 metrů šplhali. Shodím krysu ze zad, zapnu halogen a osvítím síň 36×18 m. Uprostřed dómu je závrt a celé to působí jako gigantická mravkolví díra. Pomalu přichází zbytek skupiny. Vzhledem k tomu, že v blembáku a v overalu vypadají všichni podobně, jsem schopný identifikovat akorát Markétu - nejhezčí hroudu a chloubu tetínských jeskyňářů. Ta má navíc zásluhu na tom, že je s námi nejmladší jeskyňář - zatím beze jména.

Začínáme vychládat a tak jdeme okouknout sifon. Cesta vede nad aktivem ze začátku komínováním, potom po ocelovém laně tvářícímu se jako most. Pak se seskočí do potoka a dojde se do síně, za kterou se chodba pomalu snižuje. Po asi 25 metrech se úplně uzavírá – dál může jen potápěč. Bohužel už pod vodou, jeden úzký průlez je blokován zaklíněným balvanem, který se bude Jirka snažit odvalit pomocí zvedacího polštáře zapůjčeného od hasičů.

Venku po koupeli, na zkoušku sestavujeme polštář a pokoušíme se zvednout napřed auto a pak pohneme s betonovým květináčem. Pořád ale nejsme spokojení. Nasadíme ho mezi železné schodiště a budovu. Tak se nám podaří dosáhnout tlak dvě atmosféry. Pro dnešek konec, jdeme na pivo.

Ráno, no ráno, tak kolem jedenácté, hurá zase do díry. Dnes se k nám přidala skupinka Slováků pod vedením Jara a dorazil též Alex, jeskyňář z Běloruska čímž naše výprava dostává mezinárodní rozměr. V Tetínském dómu se potápka obléká do suchého obleku a štrachá se k sifonu. Bafnu láhev se vzduchem a horem ho následuji, stejně jako Arnold a EOS (fotograf).

Už docházíme k sifonu, když najednou výkřik, plácnutí a potom lavina nadávek. To se pod Eosem urval stup a on žuchnul do vody. Klika, že pod ním nebyl potápěč. Zůstávám s Jirkou a pomáhám mu s výstrojí. Se mnou tu zůstává Alex. Ostatní jdou do Tetína a pak okouknout Kankulův dóm, místo s neuvěřitelně krásnou výzdobou.

Jirka mizí v sifonu, prý tak na půl hodiny. Jenže po 30 minutách se nic neděje. Začínáme být nervózní 40 minut – nic. Až za dalších pět konečně slyším zvuk vydechovaného vzduchu a pak se objeví světlo přibližující se pod hladinou. Sundáváme z něj těžkou výstroj a jdeme do Tetína. Podává se čaj a polívka.

Vzhledem k tomu, že se Markéta, coby budoucí matka, neúčastní transportu, pasuje se do role kuchařky. To je šťastné rozhodnutí, protože polívka od holky chutná líp i když je ze zabláceného ešusu. Asi hodinu čekáme, pak se jde na další ponor. Bohužel polštář není dostatečně vyvážený, má velký výtlak, Jirkovi se vytrhne z ruky a málem mu vyrve automatiku z pusy.

Pro dnešek je konec. Jedem na stadión a do hospody. Kluci vymýšlí, jak to lépe vyvážit a já navazuju kontakt s Bandym, správcem hřiště a krčmárom v jedné osobě. Do placu dávám meruňku z Moravy, tím si ho získávám. Zavolá na své kámoše, aby šli taky ochutnat a tak se u stolu sejde několik lahví domácí pálenky.

Nevím kde se stala chyba, ale noc trávím na záchodě, občas vyrušený Markétou, která se jde podívat, jestli jsem na živu. Ráno se svezu s Arnoldem do Rožňavy, kupuji baterku do foťáku a kefír, který mě srovná.

Někdy kolem poledního jdeme na další pokus. Navléct se do smradlavého jeskyňářského overalu je opravdu chuťovka. Tentokrát nejdu k sifonu, ale s Jarem a Arnoldem omrknout Kankulův dóm. Když se nabažím té krásy, rozhoduji se vynést foťák ven, aby se ušetřil jeden vak a byl připravený na vynášku – dneska totiž balíme. Se mnou jde ven Markéta, protože nemůže být v jeskyni tak dlouho a Jaro, který chvátá za rodinou. Musím říct, že celou cestu mě Jaro vytáčel. Přesto že je starší, v žádném případě nestíhám jeho tempo. Měl bych se sebou něco dělat, pomyslím si a zapaluji si cigáro.

Zatím co já pendluji mezi vchodem a Tetínem, Jirka usadil polštář nafoukl ho a pohnul balvanem, cesta skrz sifon je snad volná. Bohužel, díky velkému zakalení v celé délce zatopené chodby se výsledek dozvíme až za sedm měsíců, kdy se k této restrikci znovu potápěči vrátí. Když dorazí do Tetína, říká že má dost a vynášky se nezúčastní. Musím konstatovat, že vypadá opravdu blbě. Asi bude trošku vyčerpanej, napadá mě. Docela jsem rád, že nemusíme vláčet i jeho, ale kupodivu se rychle vzpamatuje a zapojí se.

Opět následuje kilometrový řetěz, tentokrát směrem ven. Jirka, jak se zdá, se dal dohromady, když jsem v komíně pod ním hodí po mě spelák s hadrama a řve "bacha letí láhev". Já se snažím krýt a on se řehtá. Je po půlnoci, když dorazíme do Teplice. Tam máme připravený guláš od Bandyho. Pak následuje sprcha, hospoda, ale tentokrát se hlídám a tak i postel.

Zůgó srpen 07

Fiátek plně naložený materiálem a třemi dětmi se hrabe polní cestou k jeskyni, kde máme mít týden postavený tábor. Za vydatné podpory místních přátel se pobyt stává příjemnou dovolenou, nemáme nouzi o ovčí sýr, divočinu a jiné místní lahůdky. Ve skupině je nově Aleš, druhý potápěč. Zdá se že tentokrát to klapne.

V následujících dnech se uskuteční řada ponorů. Podaří se protáhnout kolem balvanu, prolézt úzkým oknem, ale následuje další okno, užší a to je bohužel konečná. Potápěči se věnují mapování sifonu a hledají možnost dalšího postupu. Během jednoho čekání u sifonu obhlížím soustavu komínů. Pak to probírám s Petrem a shodujeme se, že je šance se dostat za sifon po starém korytě - pokud tam tedy nějaké je.

Plazím se ven, jsem už blízko vchodu, když mě praští do nosu silná vůně česneku. Mozek si to nedokáže přebrat a tak se plazím dál, až narazím na naloženého beránka, pozvaného na pozítří ke grilu. Grilování, jakkoliv příjemné, znamená konec dovolené. Ráno balíme stany, děti a kupu špinavých hadrů a s plány na další akci mizím směr Čechy.