Hory Velký Javor a Velký Roklan, turistika na Šumavě

Přes dvě zelené střechy Šumavy - Velký Javor a Velký Roklan

Šumava je vždycky vděčným cílem pro turisty. Zaujímá rozlehlé území od břehů Dunaje po střední Otavu v šířce kolem 80 km, do délky se táhne víc jak 140 km. Typickým znakem pohoří jsou rozsáhlé, měkce zvlněné plošiny plání ve výšce 1 000 až 1 100 metrů.

Z těchto parovinných plošin vyčnívají nepříliš početné, rozptýlené suky vyšších hor, které převyšují okolní hladinu vrcholů o 200 až 300 metrů. Jenom dva z nich vystupují nad okolí výrazněji a přesahují nadmořskou výšku 1 400 metrů - oba leží v bavorské části Šumavy. Jsou to Velký Javor (Groser Arber, 1 456 m) a Velký Roklan (Groser Rachel, 1 453 m).

K partiím obou vrcholů se můžeme dostat přes Železnou Rudu; stačí přejet bývalý hraniční přechod. Těsně za ním - na okraji obce Bayerisch Eisenstein - odbočíme k Velkému Javoru prudce doprava a horskou stoupající a klikatící se silnicí se po dvanácti kilometrech dostaneme k horskému hotelu Brennes v nadmořské výšce 1 030 metrů.

Čtěte také: Velký Roklan; za panoramaty Šumavy na vrchol Roklanu

Zde můžeme zaparkovat a vydat se pohodlným výstupem od hotelu vzhůru. "Dobýt" nejvyšší místo Šumavy není nikterak obtížné; přejdeme silnici, hned za hotelem odbočíme na žlutou značku vlevo, a tříkilometrovou pěšinou stoupáme nejprve porosty smrků, poté smíšeným lesem, v konečné fázi mezi klečí.

Bez velkého úsilí vystoupíme po necelých dvou hodinách k horní stanici sedačkové lanovky, a to na vrchol zbývá už jenom deset minut. Ti, kteří nechtějí takový výstup absolvovat, mají možnost pokračovat od hotelu dopravním prostředkem přibližně 2 km po silnici dál k dolní stanici lanovky, která s restaurací se nachází těsně u silnice.

Nejnavštěvovanější vrchol Bavorského lesa

Temeno mohutného rulového masivu Velkého Javoru kuželovitého tvaru, výrazně vystupujícího nad okolí a prostoupeného pěšinami, překvapí rozlehlostí svých míst. Kromě vlastního vrcholu, nesoucího prostý dřevěný kříž, je zde druhý skalnatý vrchol s kruhovým výhledem, nižší zaoblený vrchol s dvěma kulovými budovami, a sranou leží ještě další vyvýšenina se zajímavým skalním útvarem.

Nezalesněné hroty nesou vlastní názvy: Hauptgipfel (Hlavní vrchol)m Groser Seerigel (Velký jezerní hřbet), Kleiner Seerigel (Malý jezerní hřbet) a Richard Wagners Kopf (Hlava Richarda Wágnera). Mezi všemi vrcholy na travnaté plošině se rozkládají další menší skaliska, porostlá nánosy lišejníků, jeřáby i trsy sítiny trojklanné.

Pod hlavním vrcholem stojí kaplička sv. Bartoloměje s několika vyřezávanými umrlčími prkny, bohatě zdobenými texty, u níž o předposlední neděli v srpnu se každoročně koná slavná pouť.

Jedno z barevných prken opodál (na bavorské straně Šumavy, zejména v Bavorském národním parku si prkna udržela svůj symbolický význam z minulosti a zhotovují se v upomínku těm, kteří o zdejší region se zasloužili duchovní nebo manuální prací), nese vyrytý nápis: "Josef Huber, 1910-1974, hostinský na Javoru. Na horách nebo v dolině, smrt si Tě najde všude. Neptá se: "Máš čas , chceš?", řekne jen: "Musíš!". Proto, poutníče, buď připraven, boj se Boha a využívej čas." Na dalších prknech čteme: "Karl Krämer, 1924-1971. Jen ten je z hloubi duše věrný, kdo miluje vlast". "Josef Kufner, 1914-1984. Ten tam je čas, přichází smrt. Pamatuj člověče na Boha a spoléhej na něj".

Mrtvoly prý házeli do vod jezera

Místy Velkého Javor procházela až do konečné úpravy v roce 1764 mezi Čechami a Bavorskem zemská hranice, která byla častým předmětem sporů. Přestože jako majetek české koruny měla strategickou důležitost, nedochovalo se o ní dlouho žádných zpráv. Až teprve král Jan Lucemburský zapsal za neznámých okolností prales při hoře "Spitzenberch in provincia Glatovensi" (Špičák v klatovské provincii) bratřím Ottonovi a Leutpoldovi z Maltic.

Kudy však hranice procházela, není známo. Jakési přesnější vymezení pochází z roku 1512, kdy od dubna do července pobývalo v Praze a v Klatovech bavorské poselstvo, sjednávající dočasný hraniční smír. Na rozkaz hejtmana z Brodu nad Lesy Zikmunda ze Seiboltstrofu byly hranice vyznačeny od vrcholu Ostrého až k Velkému Javoru.

Že však ani přes toto zřetelnější vymezení spory o území neustávaly, dosvědčuje dějepisec Aventinus (zemřel v roce 1534 v Řezně), který se zmiňuje o častých krvavých potyčkách mezi Čechy a Bavory zejména při oslavách posvícení na březích Velkého javorského jezera, do kterého prý byly házeny oběti srážek.

Koncem 16. století získali oblast hraničního lesa Jiří a Albrecht z Gutštejna, kteří neobydlené území pronajali huťmistrům Konradu Geisslerovi a Melchiorovi Fiedlerovi, kteří si tu postavili huť na tavení železa. Touto aktivitou byli však obyvatelé sousedního Bavorska zneklidněni natolik, že začali tvrdit, že území náleží pouze jim.

Mezi bavorskou a rakouskou vládou, která v Čechách vládla, byly vyměněny ostré nóty, na jejichž základě vyslala bavorská vláda do Čech komisi. Její závěr ohledně určení hranic byl pozoruhodný: "…železná ruda je pro huť těžena z území tři míle od Sušice. Protože všechny vody stékají do Bavorska, obecné pravidlo všech hranic je, že jak se koule kutálí a voda teče, tam majetek patří. Proto je území s hutí bavorské…"

Geissler byl dokonce uvězněn, avšak nátlaku, aby prohlásil, že území náleží Bavorsku, odolal se slovy: "…nemohu lháti, neboť půda náleží římskému císaři a české koruně, a nikoli bavorskému knížeti". Záležitost nevyřešil ani císař Maxmilián II. Teprve Marie Terezie vrátila Bavorsku polovinu území a v roce 1764 byly hranice konečně prosekány definitivně a opatřeny mezníky.

Kruhový pohled z vrcholu Velkého Javoru patří k nezapomenutelným. Jako na dosah leží hraniční hřeben v čele se Svarohem, Ostrým, Jezerní stěnou a Špičákem, stejně jako s paralelním vrcholem Pancíře, Můstku a Prenetu. Úplně v dáli se rýsuje Javorník, Modrava a celá oblast Sušicka v čele se Svatoborem.

Na bavorské straně vyniká Schwarzeck (1 238 m) a Hoher Bogen, sedmikilometrový horský masiv v severní části Bavorského lesa. Mozaiku dalších zalesněných vrcholů uzavírá dole pod námi Železná Ruda a sousední Bayerisch Eisenstein.

Z Velkého Javoru lze sestoupit do sedla pod Malým Javorem a klesat k Malému javorskému jezeru, jehož zvláštností jsou plovoucí rašelinné ostrůvky s mocností až čtyři metry. Jejich konglomeráty jsou navzájem porostlé nejrůznějšími druhy vodní flóry, čímž z jezera vytvářejí jednu z nejzajímavějších botanických lokalit.

Druhý nejvyšší horský masiv centrální bavorské Šumavy

Kolem chaty s restaurací na vrcholu Velkého Javoru sejdeme k horní stanici lanovky a sjedeme k silnici k dopravnímu prostředku. Přibližně po čtvrt hodině jízdy v nastoupeném směru se dostaneme ke hrázi Velkého javorského jezera, které v přírodní rezervaci "Grosse Arbersee und Arberseewand" ve výšce 934 m leží těsně u silnice. Dosahuje hloubky až šestnácti metrů, je nejníže položeným ze všech šumavských, a na jeho čtyřhektarové hladině se lze projíždět loďkou.

Od jezera směřujeme dopravním prostředkem k druhému nejvyššímu masivu centrální bavorské Šumavy. Projíždíme 12 km vzdáleným městem Zwiesel s překrásnou věží farního kostela sv. Michala, který patří do skupiny tzv. "Dómu Bavorského lesa" a pokračujeme do 19 km vzdáleného letoviska Spiegelau na okraji Národního parku Bavorský les.

Uprostřed obce odbočíme doleva, abychom se podél kolejí a kolem železniční stanice dostali do směru k parkovišti Gfäll velké rezervace "National park Bayerischer Wald", kde silnice uprostřed pralesa končí. Parkoviště je vybaveno prostorami pro odpočinek a přehledná mapa upoutá sítí cest, značených obrázky zvířat či květin.

K okružní cestě přes Velký Roklan je možno použít tří různých náročných tras; nejdelší, desetikilometrová, značená symbolem tetřeva,šplhá opodál parkoviště pod tunelem až 300 let starých smrků s převýšením přes 500 metrů po kamenech strmě vzhůru. Vyžaduje pevnou obuv a oblečení do deště pro případ nepohody.

Hned zkraje cesty projdeme kolem dvou zdobených umrlčích prken s nápisy: první z nich po levé straně upomíná na Josefa Schustera a z jeho vyrytého textu čteme: "Poutníče, postůj a za mne se pomodli, myslím, že oběma nám to k dobru je. Jako dík ti za to prozradím, že na Roklan máš třičtvrtě hodiny cesty".

O něco výš umístěné prkno na opačné straně patří Hansi Benoskovi, někdejšímu nájemci chaty pod Roklanem, který zemřel v roce 1976. Nápis na prkně o něm uvádí: "Padesát let jsem zde chatařil, turistům jídlo a pití servíroval, pak ale Amen řekl Bůh, a k sobě mě povolal".

Horský les, stále jako by plný tajemství, směřuje vzhůru k prameni potoka Lieselbrunn kolem restaurace Waldschmidthaus, rozkládající se na planince, vzdálené od parkoviště 3 km. Z její skalní vyhlídky můžeme nahlédnout do oparu mlh lesů v hluboké proláklině pod námi, kde jako malá tečka se v nadmořské výšce 1 071 metrů leskne hladina Roklanského jezera.

Po návratu na hlavní cestu zbývá půlkilometrové stoupání po kamenných schodech a balvanech. Skalnatá vypouklá rulová kupa Velkého Roklanu, jinak celého porostlého lesy a zdobeného dřevěným křížem, nás zhruba po dvou hodinách cesty od parkoviště odmění grandiózním kruhovým výhledem; začíná od hřebenu Falkensteinu až po bájný Luzný, jehož vrcholek vyčnívá nad hladinu lesů kamenným mořem, jako na dosah leží Horská Kvilda, v dálce se tyčí věže Kašperka a za jasných dnů můžeme zahlédnout řetězec Alp.

Z opuštěného a divokého vrcholu jihovýchodním úbočím jako by cesta pokračovala stále náročněji; přibývá obrovských smrků a balvanů, z nichž na největším, asi 1,5 km od vrcholu, je v severní části Jezerní stěny, spadající téměř kolmo dolů k jezeru, situována dřevěná stavba roubené roklanské kapličky, od níž je na okolní lesy a jezero nejkrásnější pohled.

Podle pověsti byla postavena jedním lesníkem jako díkuvzdání za záchranu života v husté mlze. Uvnitř je množství dřevořezeb "božího" řezbáře Johanna Lentera (1894-1971) na stěnách spousta vyrytých veršů. Nad dveřmi vyrytý nápis hlásá:

"V životě svém jen Bohu jsem sloužil,
proto mě Božím řezbářem nazývali,
a jako takového v celé zemi znali.
Teď poutníče, na mém místě stojíš,
Motlitbu Otčenáš za mě připojíš,
A pros za můj věčný klid".

Kus stranou další nápis informuje:

"Život je jedna velká cesta,
a přece ji každý vidí jen u ostatních.
Jsi i Ty u cíle, poutníče,
Odpočiň si, neb Věčný Tě zve jako
Svého hosta".

Od kapličky scházíme stezkou jednokilometrový úsek k Roklanskému jezeru. Jako každé jezero na Šumavě nese zřetelné stopy poslední doby ledové, která do šumavské krajiny udělala radikální zásah. S plochou téměř čtyři hektary má hloubku přes třináct metrů a je odvodňováno vodami Seebachu do řeky Ilz, vlévající se do Dunaje.

Jezero je nejvýše položené v Národním parku Bavorský les a jeho nahnědlé vody neobsahují žádnou vegetaci; podle pověsti, použité Karlem Klostermannem v jednom z jeho románů, jsou vody "zcela mrtvé a nežije v nich žádný živočich, jen jakási příšera, kterou zobrazuje dřevěný reliéf na břehu".

Skutečnost je však realističtější - v minulosti bylo jezero využíváno při plavbě dřeva jako retenční nádrž, a tak vypouštění vod způsobilo, že jezero je bez života. Nejbližší okolí má charakter pralesa a také nad západním a severním břehem zdvíhající se Jezerní stěna je porostlá přirozeným porostem pralesovitého charakteru; na rozdíl od našeho obsahuje však vyšší příměs buků a bučinných bylinných druhů. Část jezera lze pěšinou obejít.

Značenou, a už vcelku schůdnou cestou lesem bez možnosti výhledu, pokračujeme poslední čtyři kilometry po značce tetřeva až k parkovišti Gfäll. Asi po hodině jízdy v hlavním směru k hranicím jsme z království šumavské přírody znovu na bývalé celnici v Železné Rudě.