Z Javorníka na Velkou Javořinu v Bílých Karpatech a trocha historie

Tak trochu historicky

Vystupuji z vlaku na poslední zastávce na Moravě. V Javorníku nad Veličkou. Vždycky tak tomu nebývalo, poslední moravská zastávka bývaly Vrbovce, ale po rozpadu republiky v roce 1992, došlo ke změně hranic a Vrbovce připadly Slovensku.

Železniční trať po které jsem přijel od Veselí nad Moravou a která pokračuje do Nového Mesta nad Váhom, byla budována ve dvacátých letech minulého století a do provozu byla uvedena 1.9.1929. Byla to jedna z nových, moderních tratí, která měla spojovat české země ze Slovenskem.

Na této trati, byl v té době, pod Polanou, nejdelší tunel v tehdejší ČSR. Nesl a nese jméno generála M. R. Štefánika. Do Javorníka je ze zastávky asi kilometr. Mohl bych se po cestě ještě zastavit na rozhledně na Drahách, ale proč se stavovat na rozhledně, která je v dolině a není z ní téměř nic vidět. No staví se věci…

Čtěte také: Holubyho chata má devadesát let; historie chat a turistických útulen v…

Do Javorníka vcházím kolem budovy bývalé celnice, která byla postavena po rozpadu Československa. Říká se, že název obce, o níž je nejstarší zmínka z poloviny čtrnáctého století, pochází od javoru, čemuž se v tomto lesnatém kraji nelze divit.

Javorník je, oproti nedaleké Velké nad Veličkou, obec evangelická. Tato víra byla potají vyznávána i v době rekatolizace, od první půle 17. století, do vydání tolerančního patentu císaře Josefa II. v roce 1781. A hned rok po vydání tohoto patentu byl v obci postaven evangelický kostel, i když nejstarší budova ve vsi je zvonice z r. 1733. Kolem této zvonice budeme pokračovat dále, po zelené značce, do Filipovského údolí.

Za Javorníkem míjím sjezdovku, kterou spravují veselští lyžaři. Málokdo už ví, že o kilometr a půl dál, za Chatou Filipov, kdysi rekreačním střediskem veselských železáren, na pravé straně údolí, stával v padesátých létech můstek pro skoky na lyžích. Vybudovala jej skupina veselských nadšenců pod vedením A. Čecha, B. Rychlíka, Z. Hlobila a dalších. Na opačné, severní straně údolí se vypíná vrch Hradisko 636 m n. m., na kterém je hradiště z doby bronzové.

K rozcestí modré a zelené značky docházíme po dalším necelém kilometru. Tomuto místu se říká "U Liščí boudy", což je chatka vlevo od silnice, patřící lesákům. Na rozcestí je ještě jedna chata, je nově opravená a patří nyní hnutí Brontosaurus. Tato chata, které se říká Kristýna je původně budova německé pohraniční policie z období II. světové války.

O kousek dál, na pravé straně je na pasece zdejší přírodovědná zajímavost H - strom. Dva bukové kmeny prorostly větví tak, že vytvořily písmeno H. Citlivý přístup lesáků tady tuto přírodní zajímavost zanechal.

Pokračujeme dál Filipovským údolím, které by se správně mělo jmenovat Filipovo, podle hraběte Filipa Mágnise, bývalého majitele kdysi zdejšího panství, který tento kout často navštěvoval.

Mágnisové, byl rod původně ze Itálie a strážnické panství získali po Bílé hoře. Asi po půl kilometru od Liščí boudy si na pravé straně údolí můžeme všimnout staré lomové jámy a mostu přes potok. Tady se lámal kámen na stavbu již zmíněné železniční dráhy.

Po dalším půl kilometru docházíme k malebné chatce zvané Megovka. Dnes patří myslivcům. Chatku postavil Filip Mágnis , snad pro svou milenku, které říkal slečna Meg. Na ochozu chatky je pamětní deska Jozefu Miloslavu Hurbanovi, slovenskému buditeli z 19. století, účastníku bojů za samostatnost Slovenska v r. 1848 a později organizátorovi zdejších moravsko-slovenských srazů. Ještě se k němu vrátíme až přijdeme na vrchol Javořiny.

Pokračuji dál po zelené značce na Kubíkův a Šibeniční vrch. Na Kubíkově vrchu přecházím poměrně moderní asfaltovou komunikaci. Je to silnice, která měla vést z horňácké Nové Lhoty na Slovensko do Staré Turé. Silnice nebyla na slovenské straně po převratu v r. 1989 dostavena. A je to možná dobře, aspoň je ve zdejším kraji klid. Ze Šibeničního vrchu se nám konečně otvírá rozhled do kraje. Od Pálavy, přes Chřiby až po Hostýnské vrchy.

Vstupujeme do lesa a traverzujeme kopec jménem Čapec. Po chvíli docházíme ke studánce zvané Javořinská. Je to jediný zdroj vody, který je na naší trase přímo na hřebeni. Po dalším kilometru docházíme k pomníku Iľji Daniloviče Dibrova, partyzánského velitele II. čs. partyzánské brigády J. V. Stalina, který byl, asi půl kilometru odtud, 13.10.1944, zákeřně zezadu zastřelen.

Celý příběh partyzánů jak ze slovenské strany, tak ze strany moravské je hrdinský, dramatický a určitě hodný vzpomínek. Zabralo by to ovšem několik takovýchto článků, takže jen velmi stručně. Je třeba zmínit ještě alespoň jméno partyzánského velitele oddílu Hurban - Miloše Uhra, který padl v léčce fašistů při boji v Cetuně a z moravské strany velitele Dmitrije Lavrentějeviče Kuriněnka, kterému v rukou vybuchl špatně zajištěný granát. Takže až zde budete, věnujte chvilku památce těch, kteří bojovali za naši svobodu.

U pomníků je vzhledný, ale v horách nepraktický altánek, kde se sice jde posadit za sucha, ale za deště do něj teče, o profukování ani nemluvě. Kdo toto platí, kdo toto staví????

Do těchto míst jsem přišel po zelené značce, která se tady spojuje s červenou značkou od Myjavy. Z českého kilometrového značení, přecházíme na slovenské časové. Pokračuji dál po červené značce. Asi po dvaceti minutách se cesta začíná zdvíhat strmým stoupáním. Jsme pod Durdou, na starých mapách psanou jak Gjurgj vrch.

Kdybychom tady seběhli na slovenskou stranu, tak s trochou štěstí najdeme u potoka, v bočním údolíčku, zemljanky partyzánské nemocnice, udržované místními turisty. Ale my jdeme na Durdu vysokou 842 m n. m. Její vrchol je zajímavý rovnou několikrát. Je to nejvyšší vrchol Jihomoravského kraje, je vyšší o 23 metrů než někde uváděný, již zde zmíněný, Čapec. Na vrcholu, vlevo od chodníku, si můžeme všimnout hraničníků s nápisy F. L. a HM. Jsou to staré hraničníky Lichtensteinského a Magnisova panství, dnes vlastně hranice Jihomoravského a Zlínského kraje.

Zajímavé jsou i hraniční kameny na česko-slovenské hranici. Jsou zde kameny z rozhraničení z období okupace a pak hraničníky z devadesátých let. Jdou poznat tak, že ty ze čtyřicátých let mají "S", na kameni plasticky vysekáno a na druhé straně je vysekaný obdélníček. Původně tady bývalo písmeno "D"- Deutschland. Tyto kameny zde byly dávány za okupace, po válce bylo "D" vysekáno a zůstalo jen plastické "S". Na nových kamenech z devadesátých let jsou písmena jen psány.

Kousek za Durdou nouzově přistálo, v létě 1964, letadlo AERO 45. Mimo několika na černo pořízených fotek a hromádky plechů v lese po něm nic nezbylo. Ani v archivech. Kdo ví co za tím bylo…

Bez nějakého většího stoupání dojdeme po půl hodince k javořinské silnici. Tuto kameny dlážděnou silnici vybudovali ruští váleční zajatci za I. svět. války a dlouho byla jedinou zpevněnou komunikací na vrchol Javořiny. Vpravo od křižovatky, kousek pod silnicí, je pomník čet. asp. Kitzbergera. Je to vzpomínka na havárii vojáka vidové protiletecké hlídky čs. armády z r. 1947, která měla stanici na vrcholu Javořiny. Za bouřky najel na motocyklu do spadlého stromu.

Odtud se na vrchol Javořiny můžeme dostat buď po značce a nebo po staré silnici. Po silnici je to delší a využívá se to spíše v zimě na běžky či v létě na kole. Pokud bychom ovšem seběhli asi kilometr po silnici dolů, na sever, dojdeme ke křižovatce s modrou značkou z Vápenek na Javořinu.

Od vrcholu Javořiny tady přitéká Velička, která pramení asi 100 m nad námi. Toto místo se jmenuje "U zabitého žida". Pověst praví, že dva židovští bratři, podomní obchodníci, se nedohodli o dědictví, které byl odkázáno pouze jednomu. Druhý bratr si najal javořinské zbojníky, aby jeho bratra "ozbíjali" až půjde přes Javořinu. Tak se i stalo. Bratra přepadli, zboží a cennosti ukradli. Ovšem tomu co si loupež zadal, odmítli vydat jeho podíl a zlaté hodinky s "reťázkem".

Při následné roztržce, toho kdo zadal požadavek na lup, zavraždili a v těchto místech hodili do rokle Veličky. Nebožáka našli až na jaro. Od té doby se tu říká "U zabitého žida". Ale buďte klidní zbojníci, byli dopadeni,… ale oni se zase objeví další a další… Ovšem toto se stalo před asi 150 lety. "Pre opálku penez a zlaté hodiny" jak se zpívá na obou stranách hranice.

Pár metrů dole po silnici je štola do masivu Javořiny, která skrývá seismograf a patří Ústavu fyziky země při Masarykově univerzitě v Brně. Odtud můžeme vystoupit na vrchol Javořiny po modré značce, nebo se vrátit zpět na křižovatku s červenou značkou na hranici a vystoupat na vrchol.

Tady pochopíme proč se Velké Javořině říká hora pomníků. Nejstarší je tam několikatunový pískovcový kámen s obrysy desky. Dnes už nikdo neví přesně co na něm bylo, ale kámen je tam prokazatelně od dvacátých let. A že je tam od přírody, to by byla velká náhoda.

Další pomník připomíná s nápisem "Tu bratia vždy sa stretať budú" moravsko slovenské národovecké srazy. Pomník s bronzovými státními znaky je od akademického sochaře Otmara Olivy. Od tohoto autora je i kříž na Gerlachu. Je zde vzpomínkový pomník na Josefa Vavrouška, který byl jedním ze znovuobnovitelů národoveckých srazů na Javořině po r. 1989. Zahynul v Západních Tatrách v lavině v r. 1995. Pomníky tady neustále přibývají a stávají se pro tuto horu čímsi symbolickým.

Vrchol Javořiny je i tak už symbolem česko - moravsko - slovenské vzájemnosti. Národovecké srazy se tu pořádaly už od poloviny 19. století. Cituji z knihy "Z pod Javorníčky čtyry chodníčky" Jána Kedra a Jana Šimoníka:

"V auguste 1845 na Javorine "nitrianski Slováci" s priateľmi z Moravy oslávili prvé číslo Slovenských národných novín a v r. 1847 tu slovenskí a českí študenti nadšene privítali kultúrno-politickú prílohu týchto novín pod názvom "Orol Tatránski".

V revolučnom roku 1848 skladali prísahu na Javorine slovenskí dobrovoľníci pod vedením J. M. Hurbana. Česko-slovenské kontakty sa v slávnostnej podobe obnovili v auguste 1860 a už o dva roky usporiadali národovci zo slovenskej strany mohutný výlet, J. M. Hurban vyjadril náladu stretnutia slovami: "na horách je pocit voľnosti i v dobách neslobody…". Roduverní Slováci nachádzali na Morave oporu i pomoc. V časoch Rakúsko-Uhorska boli stretnutia na Javorine zakázané a účastníkom hrozili prísne tresty. Stretnutia boli premiestnené k Veľkej nad Veličkou (Filipovo údolie), na kopanice "U Sabotu", do "Slováckej búdy" v Luhačoviciach…

Po vzniku ČSR vyzvali Dr. P. Blaho a sochár Fr. Úprka verejnosť k účasti na "Sneme drobných pracovníkov" (5.8.1922): …" Starí, mladí chlapci - hore sa na Javorinu. Obnovme tie staré významné výlety javorinské… Na výlete v r. 1923 bol položený základný kameň a v r. 1924 bola slávnoste otvorená chata na Javorine, pomenovaná po významnom botanikovi Dr. J. Ľ. Holubym. Posledné československé zhromaždenie pred II. svetovou vojnou sa konalo 25.7.1933 z iniciatívy Štefánikovej spoločnosti. V rokoch vojny sa kraj pod Javorinou stal významným územím protifašistického odboja. Po oslobodení sa 1.9.1945 konal na Javorine I. národný zjazd československej vzájomnosti, v duchu Hurbanovho hesla "Tu bratia vždy stretať sa budú, tu vernosť prisahať si budú" sa tu stretlo 25 000 Čechov a Slovákov, na II. zjazde v r. 1947 ich bolo 30 000!

Pokačujeme dál po téměř vodorovném vrcholu k vysílači, je vysoký 135 m. Málokdo už dnes ví, že po válce vznikla církevní Matice javorinská, která zde plánovala postavit poutní kostel. Zvláště aktivní v tom byl blatnický farář p. Šuránek. Po roce 1948 k tomu již dojít nemohlo, tak vrchol zůstal holý. Podle starých foto tam byla malá dřevěná rozhledna.

Situace na vrcholu se začala měnit se zaváděním televize. Vrchol Javořiny, ať z toho jsme nadšení nebo ne, je pro televizní vysílač přímo ideální. První vysílač byl postaven v roce 1956, při tehdy populární brigádnické akci "Z". Stavbu organizoval ředitel tehdejší "Presné mechaniky, nár. podniku Stará Turá p. Miroslav Nerád.

Stavělo se ve vlastním volnu. Blížilo se totiž mistrovství světa v hokeji, přibývaly televize a signál v kopcovité krajině byl slabý. První vysílač měl výšku 15 metrů a vydržel tu pár let. V šedesátých letech byl postaven nový a v roce 2004 současný, který je vysoký 130 m. Zároveň s prvním vysílačem se postavila nová asfaltová silnice ze slovenské strany.

Další fenomén vrcholu Javořiny je Holubyho chata, pojmenovaná po Jozef Ľudevítu Holubym, významném botanikovi, který zde působil. Stavbu organizoval odbor KČT z Uherského Brodu pod vedením F. Pragera, ze slovenské strany se v tomto angažoval Štefan Svetský z Moravského Lieskového. Chata byla otevřena v r. 1926 a prvním chatařem se stal p. Zálešák z Uh. Brodu. Vice o chatě v samostatném článku.

Jsme na vrcholu, odpočinuli jsme si na chatě. A můžeme jít dole. Před tím se ještě podíváme z vrcholu s kruhovým rozhledem, z kterého za dobré viditelnosti, jdou vidět Alpy - Schneeberg, Pálava, Chřiby, Jeseníky, Beskydy, obě Fatry, Nízké Tatry, Strážovské vrchy, Malé Karpaty. Jistě si všimneme, 2 km severovýchodně od nás, ocelové věže, která vyčnívá z lesa. Je to zbytek opuštěného armádního zařízení na Jelenci - předvrcholu Javořiny. Věž je vysoká 40 m a s trochou odvahy na ni lze vylézt.

Z Jelence sestoupíme přímo do Květné ke sklárnám. V sestupu procházíme javořinským pralesem. Je to nejstarší chráněné území v ČR (totéž se tvrdí o Žofínském pralese a pralese Hojná voda v Novohradských horách, pozn. red.). Dřevo zde přestali těžit za panování Jana II. z Lichtensteina v r 1908 a na podnět lesního rady Juliuse Wiehla byla tady vyhlášena rezervace, která je zde dosud.

Naši cestu ukončíme v Květné, což je místní část obce Strání. Ukončíme ji u skláren z r. 1794, které znamenaly rozvoj pro zdejší kraj. Více o obci na www.kubela.info. Závěrem bych chtěl bych ještě poděkovat za poskytnutí fotografií p. Z. Hlobilovi z Veselí n. Mor a p. Miklášovi ze Strání.