Hora Studniční vrch (992 m), túra v Rychlebských horách

Studniční vrch, nejvyšší hora Sokolského hřbetu

Pokud jsou Rychlebské hory jako jeden z osmi celků Jesenické oblasti (Hrubý Jeseník, Nízký Jeseník, Zlatohorská vrchovina, Hanušovická vrchovina, Králický Sněžník, Zábřežská vrchovina, Mohelnická brázda) poměrně známé, zdaleka se to nedá říci o tomto kopci nad Lázněmi Jeseník, který je na úpatí doslova protkán turistickými značkami i účelovým značením pro lázeňské hosty.

Právě zde totiž slavný "vodní" doktor Vincenz Priessnitz (1799 - 1851) objevil léčebné účinky vody, když prý pozoroval chromou srnku, kterak se po koupelích v jedné ze studánek vyléčila. Totéž pak aplikoval na sobě, když byl poraněn naloženým vozem s dřívím - pomohlo to a vodoléčba byla na světě.

Lázně Jeseník jsou nejstarším léčebným zařízením tohoto druhu vůbec a voda se zde používala i k pití, což je pro mnohé - včetně mě, dosti nepochopitelné. Pacoši prý vypili až 10 litrů pramenité vodičky denně. Je to v přímém rozporu s mnohými lidovými slogany typu: "Nepij chlapče, nepij vodu, voda je ti len na škodu…!" či drsnějšími nejrůznějšími provoláními jako: "Nepij vodu, poroste ti z nosu rákosí" či dokonce: "Nepij vodu, prcaj v ní žáby!" Je třeba však přiznat, že dnešní pacienti využívají směle služeb místních restaurací i vináren, kde se voda používá pouze k mytí nádobí a k vaření. Či případně ke splachování na WC. Ale proboha - jinak nic proti vodě!

Pohraniční pohoří ve Slezsku - Rychlebské hory mají tvar prstu (aspoň mi se to tak jeví), směřujícího z dlaně k severozápadu (Travenská hornatina - v Polsku Gory Zlote) a plochu pod tímto prstem, který končí na severu v Bílé Vodě, tvoří na západě Hornolipovská hornatina (v Polsku Góry Bialskie) a na východě Sokolský hřbet, jenž je pojmenován podle Sokolí hory (967 m). Obě skupiny se dělí v sedle Na Pomezí (576 m), kde jsou i známé jeskyně (vchod n.v. 549 m) pod horou Smrčník (799 m) v údolí řeky Vidnávky.

Rychlebské hory sousedí na západě s Králickým Sněžníkem, na jihu s Hrubým Jeseníkem, na severu a východě s Žulovskou pahorkatinou. Na severu se ostře zdvihají z Vidnavské nížiny. Ta, stejně jako Žulovská pahorkatina, již náleží ke Krkonošsko - jesenickému podhůří , které se také nazývá Sudetské podhůří.

Asi nejznámějšími místy Rychlebských hor jsou útulná horská chata Paprsek (1 030 m) na vrcholu Výhledu, Smrk (nejvyšší hora s 1 125 m nad Ramzovským sedlem), Nýznerovské vodopády, zřícenina hradu Rychleby v Račím údolí a nová rozhledna na Borůvkové hoře (899 m). Tedy dle mého skromného názoru, někdo to možná vidí jinak.

Já vycházím ze svých zkušeností při pěší i lyžařské turistice, kdy jsem Rychlebské hory přešel několikrát. Poprvé v roce 1976 s turistickým oddílem ocelárny TJ NHKG. Šli jsme z Králík až do Bílé Vody (297 m). Byl jsem tehdy zcela nadšen pustou krajinou a nedotčenou přírodou. Putovali jsme na podzim a navazovali na jarní přechod západnějších Orlických hor. Ale právě Studniční vrch mi chyběl do mých nejvýznamnějších "rychlebskýchů zářezů" na pomyslné pažbě horala.

Proto není divu , že jsem se ho rozhodl navštívit na konci loňského roku 2009, kdy jsem byl se svou ženou Maruškou ubytován právě v Lázních Jeseník za účelem rehabilitace těl staršího data, oslav Nového roku 2010 a pěšího toulání v okolí. Hned druhého dne pobytu jsem naplánoval přechod Studničního vrchu (991 m, také Studničný vrch) přes Hradisko do Žulové. Je to asi 13,5 km, tedy tak akorát před Silvestrem.

Prohlédni fotky k článku

• 
• 
• 
• 
• 
• 

Zatopený lom - Černá Voda

Upravený chodník u Prudkého potoka

Hradisko, Žulovská pahorkatina

Lázně Jeseník - sanatorium Vincenze Priessnitze

Priessnitzův pramen (828 m)

Ripperův kámen

Vzali jsem batoh s plaskačkou meruňkovice od Ježíška, náhradní trika a mapu - rozcestník turistických značek byl u našeho pavilonu naproti kluziště, kde se vesele bruslilo. Hned za lázněmi je upravený svah, kde je několik kamenných soch, ze kterých mne nejvíce zaujal mohutný "Sakmarovec" (ostravský úderník na šachtě) a "Milenci".

Po červené značce jdeme do kopce k Ehüberovu náhrobku (730 m) a pokračujeme k rozcestníku pod Priessnitzovým pramenem (828 m). Zde se značky dělí - my využijeme žluté spojnice právě přes Studniční vrch, jiná značená cesta na vrchol nevede. Kolem Jitřního pramene (790 m) jsme dofuněli k Priessnitzovu prameni (828 m) z roku 1842 a prudce stoupáme vzhůru.

Naštěstí je zde průsek lesem a tak se otevírají pohledy k Zlatému chlumu v Rejvízské vrchovině a části Hrubého Jeseníku - Medvědské hornatině. Šerák v sousední Keprnické hornatině jsme viděli již ráno přímo z okna našeho penzionu. Na své horské hlavě měl bílou čepici z mlhy, jako by mu bylo zima.

Studniční vrch na turistické mapě

Konečně jsme na horizontu, kde je na západní straně cesty rozcestník s nápisem "Studniční vrch" (975 m) - nejvyšší bod Sokolského hřbetu Rychlebských hor. Ale vrchol to stále není, k nedaleké telekomunikační věži je to ještě 17 výškových metrů. Protože je poprašek sněhu není vidět, zdali je odtud k věži vyšlapaný chodníček. Jelikož je vrchol zalesněný a nepředpokládám žádné výhledy, pokračujeme již z kopce po žluté dále k Ripperově kameni.

Pan Ripper byl zeť pana Priessnitze a na pěšince k němu je v mírném svahu pod sněhem led. To jsem ale nevěděl, tak i s holemi provádím kreaci končící pádem na zadek, za kterou by se nemuseli stydět ani vyvolení hrdinové filmu Císařův pekař poté, co parkety v zámecké komnatě byly ošetřeny speciálním alchymistickým leštidlem. Místo pana Wericha se nyní smála moje dobrá žena. Byla to zajímavá shoda náhod - "Ripperův kámen" a "die Rippe" jsou německy žebra, jenž jsem si narazil. Naštěstí - "der Rippenbruch", tedy zlomenina žeber, se tentokráte nekonala.

Zde se potkáváme opět s červenou značkou a klesáme do Žulové, po pravé straně máme Sokolí kámen. Ale i dosti prudce klesající cesta je samý kámen a klouže to jak sviňa. Skoro dvoukilometrový sestup po zmrzlých šutrech byl "očistec", i když jsem již dával pozor, přesto jsem zase upadl a narazil si pro změnu levou kyčli. Stáří je velmi zákeřné! Zato moje žena Maruška, jenž rovněž není zrovna nejmladší, cupitala jako kamzík a čekala na mně u rozcestí pod Sokolím vrchem, kde doleva odbočuje modrá značka do Vápenné.

Žulová, Vápenná, Uhelná, Písečná…, to jsou typické názvy míst tohoto kraje, kde se pořád těžily i stále těží nějaké šutry a kameníci zde měli ráj. Dokonce v Žulové byla i kamenická škola - možná jediná v republice. A taky "vod" je zde dost - Bílá Voda, Černá Voda, Stará Červená Voda, Nová Červená Voda a v okolí Lázní Jeseník teče ještě dnes průzračná tekutina z třiceti pramenů (celkem je jich padesát). Takže když zdejší voda namrzne na místních kamenech - tak to občas trochu klouže.

Většina potůčků Rychlebských hor stéká do řek Staříče, Bělé či Vidnávky, které konec své trasy pro změnu oslaví v polských jezerech (Otmuchowskie a Nyskie), odkud pokračují již jako Nysa Kladska. Končí tedy v Baltském moři. Jezera jsou již v nadmořských výškách pouze okolo 200 metrů. Ze severu proto Rychlebské hory působí značně mohutně - jako nějaká hradba. Podobně jako naše všechny severní hory z Německa a Polska.

Dále sestupujeme již po přijatelné cestě směrem k zřícenině Hradisko, v údolí Prudkého potoka je starý velký opuštěný lom a upravený chodníček okolo jeho toku. Prudký potok pak pokračuje do Černého potoka, jenž se nedaleko Velké Kraše vlévá do Vidnávky, která za hranicemi na pár kilometrů mění své jméno na "Widna". Na Hradisko, bývalý Kalteštejn (426 m), jsem se těšil obzvláště a vůbec mne nezklamalo. Vypadalo krásně zdálky i zblízka, jen výhledy byly poněkud omezeny stromy na vrcholku. Hrad byl znám od let 1296.

Na severu je osada Nové Podhradí u Černé vody. Je krásně vidět protější Smolný vrch (404 m), kde skály tvoří přírodní výtvor Venušiny misky. Tam se dnes bohužel nedostanu, tak snad někdy příště. Cesta klesá okolo několika zatopených lomů až k železnici, vedoucí z Lipové do Javorníku či Vidnavy, kousek od trati je Kamenické muzeum.

V Žulové hledáme autobus i otevřenou hospodu, obojí se brzy vyřeší a pěnivá "Hanušovická holba" - ryzí pivo z hor, potěší. Samotná Žulová (375 m) leží na soutoku Vidnávky a Stříbrného potoka. Má pojmenování od žulových lomů v okolí - jak jinak. Dominantu nad městem tvoří Boží hora (525 m), jenž je současně nejvyšším bodem okolní Žulovské vrchoviny. Ale tzv. "Žulový vrch" (719 m) již leží v Sokolském hřbetu asi 2 km východně Vápenné. I v jeho okolí je opuštěný lom na žulu.

Takže Studniční vrch je možno navštívit jak z Lázní Jeseník, tak z Vápenné či z Žulové. Už samotná prohlídka okolí prvních "vodních" lázní na světě stojí za to, k východisku značek můžeme třeba dojet z Jeseníku autobusem nebo zaparkovat auto přímo na místě. Kdo chce - může pít pramenitou vodu. Pakliže se některý poutník vody štítí, tomu doporučuji v restauraci "Silesie" při cestě směrem na Pomezí kvalitní vychlazenou Plzeň, jejíž tajemství je pro změnu v zásadité vodě západočeského kraje. Zase voda! Takže můžeme Studničnímu vrchu připít tak i tak! Určitě si to zaslouží! A my přece také.