Vrchol Studniční hora (1 554 m n.m.), tundra v Krkonoších

Krkonošská tundra a Studniční hora

Studniční hora (1 554 m, německy Steinboden či Brunnberg) je jednou z nejkrásnějších, nejfotogeničtějších a nejvýraznějších hor Českého hřbetu v našem nejvyšším pohoří - Krkonoších. A to nejen díky mohutným ledovcovým kotlům, ale také díky jedinečné květeně a fauně. Navíc je Studniční hora třetím nejvyšším vrcholem Krkonoš a zároveň celé České republiky.

Vlastní vrchol Studniční hory, která je fantastickým výhledovým bodem v bezprostřední blízkosti Sněžky, je bohužel nedostupný. Nevede se turistický chodník a vrchol samotný leží v I. zóně národního parku (KRNAPu). Nejbližší chodník prochází necelý kilometr západně od vrcholu plochým Modrým (Lučním) sedlem (1 509 m, některé mapy uvádějí 1 498 m), které odděluje Studniční horu od Luční hory a je nejvýše položeným sedlem v ČR. Sedlo leží výše než nejvyšší jesenický vrchol - Praděd (1 492 m). K vrcholu Studniční hory se táhne pás ŘOPíků, malých pevnůstek prvorepublikového opevnění.

Plochý vrchol s četnými svorovými kamennými moři (ta vznikla díky mrazovému zvětrávání) a výraznými kryoplanačními terasami, který leží vzdušnou čárou pouhých 4,2 km od centra krkonošského střediska Pec pod Sněžkou, je zbytkem zarovnaného povrchu. Vrchol i úbočí jsou porostlé kosodřevinou a svěžími horskými loukami a rašeliništi na severních mírných úbočích, která volně přecházejí do mokřin Úpského rašeliniště a Bílé louky.

Diametrálně odlišný charakter mají jižní a východní srázy Obřího a Modrého dolu, které byly vymodelovány v poslední době ledové, kdy se v Krkonoších zformovaly díky chladnému klimatu mohutné ledovce. Ty po svém ústupu zanechaly zejména ve Studniční stěně nápadné stopy v podobě glaciálního reliéfu, jenž je nejdokonaleji vyvinutou soustavou ledovcových tvarů na české straně Krkonoš.

Studniční hora, turistická mapa

V uvedených dolech nalezneme mohutné ledovcové kary zvané Velké Studniční jámy a Malé Studniční jámy, Úpská jáma, Čertova rokle, Čertova zahrádka a Čertův hřeben, které mají unikátní faunu a flóru, která svým charakterem připomíná severskou tundru. Tyto kary, v Krkonoších zvané jako jámy, patří do zóny květnaté tundry s vysokou druhovou rozmanitostí. Ta je udržována společným působením příznivého mikroklimatu, příhodného geologického podloží bezlesí udržovaného lavinami. Jejich jedinečnost podtrhují původně lidové názvy jako Krakonošova zahrádka aj.

Na dnech karů se objevuje neobyčejné množství rostlinných druhů. Jmenujme alespoň takové, jako jsou sasanka narcisokvětá (Anemone narcissiflora), střemcha skalní (Prunus padus), stračka vyvýšená (Delphinium elatum), lomikámen vstřícnolistý (Saxifraga oppositifolia), lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis), violka dvoukvětá (Viola biflora), endemický jeřáb krkonošský (Sorbus sudetica) či koniklec jarní alpínský (Pulsatilla vernalis var. alpestris), který má tady jedinou zdokumentovanou lokalitu výskytu na území ČR. Přírodovědci považují jejich území za velice cenná.

Zároveň se jedná o nejvíce lavinózní terény v Krkonoších, kde mohutné převěje a návěje prý dosahují mocnosti až 15 metrů. Snad i proto se na jižním svahu Studniční hory každoročně objevuje sněhová plocha, která je díky svému charakteristickému tvaru pojmenována Mapa republiky. Vždyť v katastru Luční hory byly zaznamenány ty největší krkonošské laviny. Ty snad "zázračně" padají jen ve významných dnech. Ať již ta z 12. dubna 2002 (Den letectví a kosmonautiky, J. A. Gagarin) a nebo 8.3.1956, která právě na MDŽ doslova zdevastovala lesy Obřího dolu.