Hřebenovka: Západní Tatry v zimě, přechod

Zimní přechod hlavního hřebene Západních Tater

Ano, ano, já vím, v zimě jsou Tatry uzavřené. Na hřeben se legálně nesmí před 16. červnem a po 31. říjnu, tedy před samotným sklonkem jara a od půli podzimu. Jenže já šel prvně zimní hřebenovku Západních Tater (Roháčů) ještě před tím, než jsem vůbec tušil, že jsou Západní Tatry součástí TANAPu. Navíc jsem ji šel sólo (vím, vím, sólo ani v létě ne), takže mě ani neměl kdo "poučit"…

Do národního parku byly "Roháče" zahrnuty až v roce 1987 a ani do konce devadesátých let, kdy jsem žil na Liptově a podnikl první zimní přechod s tehdy ještě hodně nedokonalým vybavením, se kterým bychom dnes (zhýčkání novými materiály) asi umrzli, omezení s tím související do povědomí turistů příliš neprosákly (tolik snad na omluvu).

• Délka trasy asi 45 km
• Celkové převýšení asi 5 000 m

Další dvě opakování pak bylo vzpomínáním na "staré" časy, kdy podobné zákazy a časová omezení neplatily. Podruhé jsem to šel již ve dvojici a potřetí v šesti lidech, tato skupina se ale pro diametrální rozdíly ve výkonnosti (a neschopnosti hřebenovku v takovémto složení projít) po prvním dni rozpadla…

Čtěte také: Přechod hřebene Západních Tater, nejnáročnější hřebenovka Slovenska

Zimní hřebenovka Západních Tater je totiž velice náročným podnikem plným nástrah, objektivního nebezpečí a těžkostí. Během přechodu vás může zastihnout náhlá změna počasí, vydatné sněžení, tuhé mrazy a nebo naopak výrazné oteplení, které může spustit laviny. To se pak přechod hřebene může klidně stát bojem o život.

Ze tří dosud podniknutých přechodů hlavního hřebene se mi v plné délce podařilo hřebenovku zrealizovat pouze jednou. Dvakrát jsem musel hřebenovku asi ve dvou třetinách předčasně ukončit (jednou ze směru od východu na západ a podruhé ve směru od západu na východ). Přiložené fotografie jsou tak mixem ze tří různých akcí.

Vyrážíme do hor

Po noční cestě vlakem a autobusem konečně vystupujeme na Podbanském. Je po deváté ranní, mrazivo, rtuť teploměru atakuje dvacet stupňů pod nulou. A bude ještě hůř. Dlouhou Tichou dolinou se noříme do nitra Západních Tater. Ticho je rušeno je křupáním zmrzlého sněhu pod nohami a našim oddychováním. Nasadili jsme trochu ostřejší tempo. Musíme se totiž trochu rozehřát po cestě promrzlým autobusem…

Po asi třech hodinách se dostáváme na rozcestí s Tomanovskou dolinou. Dnes je tato dolina, v jejímž ústí se nachází krásný a asi sedm metrů vysoký Tomanovský vodopád, uzavřena i v létě (od roku 2008).

Pod zasněženými svahy vrcholů Kondratova kopa (2 005 m), Malolučniak (2 096 m), Kresanica (2 122 m) a Temniak (2 096 m), tedy pod Červenými vrchy, se probíjíme v promrzlém, ale hlubokém sněhu do Tomanovského sedla. Sníh je stabilní, takže pád lavin by neměl hrozit. To bychom se pak do doliny určitě nepustili.

Cesta Tomanovskou dolinou nám zabrala stejně času, jako cesta Tichou dolinou, takže do Tomanovského sedla (1 686 m) se dostáváme až před třetí hodinou. Jelikož je již za hodinu tma, dny jsou v lednu opravdu krátké, rozhodujeme se bivakovat v sedle. Dosti tady ale profukuje. My bivakujeme (jako při mém prvním přechodu), stan jsme s sebou netáhli. Nejsme přece žádná zhýčkaná supermarketová dítka.

Přikrýváme se jen tropikem a vaříme čaj a polévku. Je potřeba se posilnit před dalším náročným dnem, kdy nás čeká hřeben s mnoha stoupáními a sestupy. Na ráno vaříme jen čaj, polévka by v noci stejně zmrzla a ráno bychom ji museli stejně roztápět znovu, raději šetříme plynem, jemuž se stejně při současných nízkých teplotách příliš hořet nechce…

Noc je jasná díky svítícímu Měsíci. "Potvora" mi ale při nočním focení (tahal jsem s sebou i těžký stabilní stativ právě pro takovouto příležitost) rušil stopy hvězd, nemá tak cenu dělat delší expozice než 5 minut. No co, alespoň mohu dříve zalehnout do spacáku.

Cesta do Pyšného sedla

Ráno jsme vzhůru ještě před východem Slunce. Je pořádná zima, naštěstí se alespoň utišil vítr. Později se ukazuje, že pouze dočasně. Po snídani vyrážíme k jihozápadu. Přes Suchy Wierch Tomanowy (1 860 m) na Polskou Tomanovou (1 977 m).

Postup je docela rychlý, hřeben je totiž vyfoukaný a s minimem sněhu, jenž byl větrem snesen do závětrných dolin a na závětrné svahy, kde vytváří nebezpečné převěje. Samotný hřeben je však zledovatělý, smilková tráva se skrývá pod ledovou glazurou, skrz kterou je dobře vidět. Jdeme proto celou cestu po hřebeni v mačkách a s cepíny v ruce. Toto vybavení je tady absolutně nezbytné.

Z Polské Tomanové se otevírají fantastické výhledy. Na východě máme jako na dlani Liptovské kopy s vrcholy Veľká kopa (2 052 m), Krajný Holý vrch (1 984 m) a Krížna (2 039 m), za nimi pak nápadný Kriváň (2 494 m) s řadou dalších vrcholů Vysokých Tater. Obzoru více na sever dominuje Svinica (2 301 m), nápadný je i Kasprov vrch (1 981 m), který již ožil první várkou výletníků, které naň dopravila lanovka z Kuźnic.

Na druhé straně nám společnost dělá vápencový Kominiarski Wierch (1 829 m), Bystrá (2 248 m) s dalšími vrcholy. Na obzoru se vynořují i kopule Babí hory a Pilska v Oravských Beskydech a na jihu pak hradba Nízkých Tater. Výhledy jsou opravdu velkolepé.

Slunce svítí na cestu, je krásně modrá obloha, jen opět začal burácet opravdu ledový severák. Na návětrných místech na sebe navlékám i péřovku, neboť pocitová teplota klesá určitě pod -30 °C. Přes nenápadný vršek Tomanova Kopa sestupujeme do Smrečinského sedla (1 799 m), kde se na východním svahu vytvořily mohutné převěje. Alespoň vytvářejí krásnou kulisu Kriváni, který je odsud opravdu impozantní.

Táhlým výstupem se dostáváme na Smrečiny (2 066 m), které jsou rovněž dobrým výhledovým bodem. Cesta do následujícího Hlinského sedla (1 907 m) by se sice dala zkrátit traverzem severního úbočí, ale pro množství sněhu na strmém svahu neriskujeme, že bychom spustili nějakou lavinu "ustřižením" umrzlých ploten. To riziko výměnou za "ušetřený" čas nejsme ochotni podstoupit.

Z Hlinského sedla s převějemi a dalším krásným výhledem na Kriváň nás čeká stoupání na Velkou Kamenistou (2 121 m) se sestupem do Pyšného sedla. Máme za sebou zakázanou část hřebene, kde ani v létě není turistická značka. Ta byla, bohužel, zrušena již před desítkami let.

V Pyšném sedle nám již nikdo nic říci nemůže, Poláci na hlavní hřeben mohou totiž i v zimě. Opravdu paradoxy, o kterých jsme ale při prvním přechodu neměli ani zdáni. A to jsem byl na Liptově již čtvrtým rokem…

Nejvyšší hora Západních Tater

Další výstup na Blyšť (2 158 m) je díky délce náročný. Mačky se zakusují do zledovatělého povrchu, občas je potřeba si vypomoci cepínem. Den sice již pokročil, ale nejvyšší vrchol Západních Tater - Bystrou, si přece nemůžeme nechat ujít.

Půlhodinové odbočky s parádními rozhledy rozhodně nelitujeme, přestože se do Bystrého sedla (1 946 m) dostáváme se západem Slunce. Nádhera, nemohu se nezdržet fotografováním. Jak klesá Slunce pod obzor, klesá i teplota. Dnes je opravdu ještě chladněji než včera. Teploměr je již na -18 °C!

Vrchol Klinu (2 176 m) již zdoláváme téměř za tmy. Díky sněhu a jeho vysoké odrazivosti se ale dá pokračovat, stále je patrné, kam člověk šlape. Respektive pokračovat musíme, neboť se nám nedaří nalézt vhodné závětří k bivaku, vítr se výrazně stočil a duje nyní od severu.

Solidnější závětří nám poskytuje až výrazná mulda kousek pod vrcholem Hrubého vrchu (2 137 m) po zdolání nenápadného vrcholu Končisté (2 002 m). I tak ale uvařit polévku je problémem, neboť poryvy větru doléhají i sem a snaží se plamínek vařiče uhasit.

Zaléháme, přetahujeme přes sebe tropiko, přesto nám poryvy větru hrnou do obličeje jehličky sněhu. No co, to přežijeme, jsou i horší věci. Za protějším hřebenem se najednou něco děje. Objevuje se zlatavá záře a po pár minutách se objevuje okraj Měsíce, jenž se v pár okamžicích vyhoupne nad obzor celý. Takovouto podívanou bychom ze stanu rozhodně neměli…

Dělám pár nočních snímků, na teploměru je již -20 °C. Více (tedy méně) již teploměr neukazuje, je (byl) jen do -20 °C. Proč? Nevím a ani to již nezjistím, nešikovností se mi jej podařilo ztratit o dva roky později ve skalách na Ostrém Roháči, kde zapadl do jedné štěrbiny, z níž jsem jej již nevydoloval. Ráno proto teplotu jen odhaduji na nějakých -25 °C, určitě jsem se nijak výrazně nesekl…

Směr Volovec a Ostrý Roháč

Po náročné druhé noci si užíváme výhledů z Hrubého vrchu. Jako na dlani máme Baranec, Baníkov, Ostrý Roháč a řadu dalších vrcholů. Nezdržujeme se, protože cesta přes Nízke sedlo (1 831 m) a Deravou (1 958 m) na Volovec (2 061 m) je dlouhá.

Před brzkým obědem jsme ale na Volovci a potkáváme po dvou dnech první lidi. Skupinka Poláků sem vyrazila z Chaty v Chocholovské dolině, tedy z polské strany. Brzy se loučíme, protože nás čeká Ostrý Roháč (2 084 m) a Plačlivé (2 126 m) a bohužel cesta domů.

V hřebenové partii Roháčské skupiny (zejména Ostrý Roháč, Tri kopy a Baníkov, Pachoľa a Skriniarky) se může hodit k jištění lano, zejména je-li ve skupině někdo, kdo si není v takovémto terénu zcela jist (na druhou stranu je otázkou, zda-li by se takovýto člověk měl do podobného přechodu pouštět).

Další část hřebene v mlze

Mrzí mě to, ale nic se nedá dělat, kolegovi jsem odjezd slíbil a sliby se plnit musí. Odolám i přes nádherné počasí, které slibuje ještě pár dní vydržet. I napříč tomu, že při minulém přechodu se mi počasí zkazilo na Volovci a já další část hřebene absolvoval za špatné viditelnosti s nemožností pořízení pěkných záběrů…

Ostrý Roháč je pěkně vymrzlý a zledovatělý, proto některé skalky musíme obcházet. Mačky na stabilním sněhu ale drží dobře. Na Plačlivém potkáváme další lidi, kteří sem přišli Žiarskou dolinou ze Žiarske chaty. Tudy budeme scházet i my. Na Žiarskou chatu a pak dále do ústí Žiarské doliny, odkud nás autobus po třech dnech odváží do Liptovského Mikuláše na vlak.

Před dvěmi léty jsem ale pokračoval dále. Do Smutného sedla (1 963 m) a přes Tri kopy (2 136 m) a Hrubou kopu (2 166 m) na Baníkov (2 178 m), který je čtvrtým nejvyšším vrcholem pohoří, ale nejvyšším vrcholem hlavního hřebene Západních Tater. A možná bylo tehdy dobře, že jsem šel v mlze a nebylo toho moc vidět. Hlavně ty zledovatělé skály a hluboké srázy, které jsem znal do té doby jen z letních měsíců.

Spal jsem pod Hrubou kopou a teprve čtvrtý den jsem dorazil zbytek hřebene s vrcholy Pachoľa (2 167 m), Spálená (2 083 m) s hřebenem Skriniarky a přes Salatín (2 048 m) s Brestovou (1 903 m) jsem se dostal na Sivý vrch a pak do Vyšného Hutského sedla a do Zuberce, kde má první cesta skončila.

Čtvrtý den bylo počasí nijaké, až za Brestovou se začalo měnit a na Sivém vrchu jsem byl již za absolutního azůra. Zvláštní je, že při třetím pokusu, kdy jsme s kolegy vyrazili (byl účasten i parťák Dan z druhého úspěšného přechodu) z Bobrovce přes Babky a Sivý vrch na Brestovou a dále na hřeben, se nám právě na Brestové během noci pokazilo počasí. Takže v úseku Brestová - Ostrý Roháč (a obráceně) jsem prakticky nic nenafotil. Tak snad to vyjde při čtvrtém (v této části při třetím) pokusu někdy v budoucnu.

A třeba to již nebude nelegální. Uzávěr je docela nepochopitelný, výmluvy na stresování kamzíků jsou nepodložené. Tuto zimní hřebenovku by tak či tak absolvovalo stejně maximálně pár stovek lidí ročně. Těch, co by si na tento náročný zimní přechod troufli, a kterým nevadí nepohodlí a třeskuté mrazy, zase tolik není.

Vždyť i mnohem snazší hřebenovku Nízkých Tater absolvuje opravdu velice málo lidí (neberu v potaz parciální denní či dvoudenní přechody a nebo výstupy na jednotlivé vrcholy v hřebeni Nízkých Tater, kde se lokálně objevuje spousta lidí). A to máte možnost složit hlavu na třech chatách, kde je teplo, pivo a jídlo a na dalších dvou útulnách, kde je zase možnost alespoň si zatopit v kamnech…