Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 3.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Trek Zelengora

Trek Zelengora

Přechod pohoří v Bosně a Hercegovině (3)

25.4.2014 | Markéta Hroudová, Luděk Zigáček

Třetí vlna bouřky přichází opravdu nečekaně. Vykukuji ze stanu - po hvězdách ani památky, zato se blýská už podstatně blíž. A opět slyšíme vlky, asi mají také z bouřky strach. Přemýšlím, že sbalím spacák a doběhnu k chatce u jezera, která má krytou verandu. Jenže únava mě přemáhá a bouře naštěstí nezuří přímo nad námi. Usínám pořádně až s jejím koncem, to už se začíná rozednívat.

Jezero Gornje Bare

Ráno je lehce pod mrakem, asi jako po noční bouřce. Sdělujeme si vzájemně pocity ze skoro probdělé noci - i Luděk přiznává, že mu to vytí nahánělo hrůzu. Po snídani vyrážíme do údolí Sutjesky. Na pěti kilometrech nás čeká sestup o bezmála tisíc výškových metrů. Spíš náhodou - nebo že by se z nás už stávali zkušení planinári - nalézáme starou značenou cestu lesem. Chodí po ní opravdu minimum lidí - většina turistů dojde nebo dojede k jezerům autem po makadamové silnici přímo z Tjentiště.

Chodník je občas dobře zřetelný, občas méně, na několika místech překonáváme potok či se prodíráme mlázím. Krásný zážitek máme, když pár desítek metrů před námi probíhá stádo kamzíků - závidíme jim jejich lehkost a odvahu, s jakou se řítí dolů. My scházíme mnohem opatrněji - sestupy jsou náročnější než výstupy. Občasné výhledy na skalnaté kopce před námi nám zpestřují sestup. Vypadají na dosah ruky, ale dělí nás hluboká rokle.

Čtěte také: Zelengora (2), přechod pohoří v Bosně a Hercegovině

Konečně jsme na silnici v údolí Sutjesky. Před osmi lety jsme tudy projížděli na kole a tenkrát nás vůbec nenapadlo, že po okolních kopcích budeme jednou šplhat pěšky. Do Tjentiště je to jen pár kilometrů. Zkoušíme mávat na auta, ale v soutěsce plné zatáček není kde zastavit. Nezbývá tedy než šlapat po svých. V Tjentišti se od doby, kdy jsme tady byli, nezměnilo skoro nic.

Vítá nás opuštěný hotel Sutjeska, válečný památník bitvy na Sutjesce a funkční hotel Mladost. Jediná změna je nové informační centrum - nevzhledná dřevěná kostka zde byla postavena z prostředků EU. V ní se dvě dívčiny koušou nudou - mají tu na prodej asi tři mapy, na půjčení čtyři kola a dva letáky zdarma. Kupujeme turistickou mapu pohoří Maglič - je plná barevně značených cest. To vypadá skvěle!

Skalnatý hřbet Tovarnice

V Tjentišti se nachází prý největší koupaliště na Balkáně. Dneska je chladněji, v obrovské nádrži se nikdo nekoupe. Všichni sedí v místní restauraci, která nabízí jen lahvové nápoje. Dáváme jedno rychlé třetinkové pivo (protože do hotelu Mladost se nám nechce se vracet) a pak se přesunujeme do blízkého obchodu, že si dáme něco k obědu. Měli jsme sem jít rovnou - k obchodu totiž patří i malý motorest. Není co řešit - pljeskavica s kajmakem, čevabčiči, pivo mají půllitrové a kafe po jídle domácí, pravé bosenské.

U jídla, a potom i u kávy, řešíme další postup. Směr pohoří Maglič je jasný, ale na dalším se neshodneme. Mě láká Trnovačko jezero, Luděk míní, že už jsme jezer viděli dost a chce přejít přes hory do Černé Hory.

Tábořiště nad jezerem Donje Bare

Což o to, podle mapy turistické značky vedou pohodově z jednoho státu do druhého, ale co když nás nějaká kontrola pošle zpět? Jenže jsme na Balkáně, kde se z ničeho nedělá zbytečná věda a vždy se dá vymluvit na bloudění a mlhu (Maglič je od slova mlha). Navíc by nám tento přechod docela pomohl a přiblížil nás k Podgorici - pomalu je totiž potřeba myslet na návrat, který jsme si naplánovali z černohorského hlavního města. Tak uvidíme, rozhodnout se můžeme až zítra. Dokupujeme čerstvý chléb a pak se znovu vydáváme do hor.

Silničkou překvapivě asfaltovou stoupáme na Dragoš sedlo. Nějakým stopem bychom nepohrdli, ale všechna auta jedou teď odpoledne už směrem dolů, a tak poctivě šlapeme deset kilometrů, během kterých překonáváme asi 700 výškových metrů. Míjíme budku výběrčího poplatků za vstup do Národního parku - máme poslední čtyři marky, což by nám na vstup stačilo, ale budka je naštěstí v podvečer už prázdná. Prázdné je i parkoviště a vyhlídka na vodopád Skakavac a prales Peručica. Asfalt skončil, jsme na Dragoš sedle, 1 280 metrů vysoko.

Chata u jezera Donje Bare

Pod silnicí je hrob partyzána, pramen vody a nad silnicí malé tábořiště s přístřeškem a kadibudkou. Rozbíjíme tábor a vaříme gulášovou polévku s posledními zbytky ztvrdlého chleba. V horách se nic nevyhazuje. Po večeři uléháme do stanu, vrcholky hor se halí do mraků - snad nebude v noci zase bouřka.

Ještě si chvíli povídáme - zrovna jsme u toho, jaké máme štěstí na krásné noclehy - když tu najednou zahrčí motor a stan ozáří světlo z auta. To snad není možné! Kam může dojet auto, tam taky dojede. Maďaři s dodávkou by tady také rádi nocovali. Cosi melou o zavařeném motoru jakési motorky.

Tváříme se nepříjemně - vzbudili nás a ráno brzy vstáváme. Naštěstí to pochopili a odhrkali dál. Jejich problémy s motorem nás nechaly chladnými - nemají po horách jezdit na motorce. Pak už je v noci klid.

Ráno jakoby nám pohoří Maglič chtělo dát najevo, kde vznikl jeho název - sotva vidíme na stromy před stanem. Ale už během dopoledne se mraky rozplývají a vypadá to na další pěkný den. Po dvou kilometrech nastává velké rozhodování - cesta doprava vede na sedlo Prijevor a k jezeru, doleva na černohorskou hranici.

Vítězí dobrodružství. Po dalších pár kilometrech přicházíme na náhorní planinu, ze které se pravé ruce zvedají strmé svahy nejvyšší bosenské hory, 2 386 metrů vysokého Magliče. Nad výstupem přemýšlíme jenom chvilku, s batohem by to bylo náročné. Lokva Dernečište je jedno z výchozích míst, je tu i tábořiště a pramen vody. Již zdálky vidíme fialového tranzita s maďarskou SPZ. Nemuseli tedy v noci jezdit daleko.

Pod Magličem

Cesty zakreslené na mapě neodpovídají skutečnosti, tak na Cikánské Polje odbočujeme intuitivně. Po pár minutách přicházíme na planinu s několika salašemi. Tady silnička končí, parkují zde dvě auta - a rázem je nám jasné, kam všichni ráno jeli - jde o sběrače borůvek. Někteří už mají vyděláno a s plnými kýbly modrých bobulí se již vracejí.

Samozřejmě, že se s nimi dáváme do řeči. Prý, jestli se nebojíme medvědů - a přitom by se měli bát spíš oni, protože jim sbírají jejich potravu. V podobných srandičkách se nese celý rozhovor. Do Černé Hory se nemusíme bát přejít, nahoře na kopci už uvidíme vodní hladinu černohorské Pivské nádrže.

Uzounká pěšinka vyšlapaná sběrači borůvek se sice od původního směru odklání, za to nás vede pohodlně podél potůčku na náhorní planinu. Zde ovšem končí, nezbývá než se vydat na blind. Podle další skupiny sběračů jsme hranici Černé Hory už dávno překročili. Taky si s tím hlavu nelámou.

Salaše na Cikánském polji, nad nimi vykukuje Maglič

Napravo od nás vykují vrcholky pohoří Maglič, za sebou máme hřeben, po kterém by podle mapy měla vést zelená planinárská marka. Každou chvíli čekáme, kdy na ní narazíme, nebo na červenou, která by měla vést dál. Jenže značku nevidíme ani jednu, není tu ani žádná pěšina vyšlapaná v nízké trávě. Zatím nám to nevadí, jdeme nazdařbůh, kocháme se nádhernými výhledy na skalnaté hory a - jak už to tak bývá - šok přichází velmi rychle.

Pohodlná náhorní planina najednou končí, terén se láme a pod námi se otevírá hluboká propast. Pohled je to neuvěřitelný - přímo pod sebou vidíme malá políčka, mezi nimiž vykukují střechy roztroušených domů vesnice Mratinje, nalevo se modrá hladina přehradní nádrže na řece Pivě, a přímo před námi vyrůstá pohoří Bioč se strmými svahy a sněhovými poli. Závratí se až točí hlava.

Pohled na Pivskou nádrž

Jenže jak dál, tohle nejde jen tak sejít, kudy se nám zamane. Mapa v těchto místech ukazuje hustou síť turistického značení, ale je to tu ještě horší, než v Bosně. Vydáváme se tedy planinou Ulobiči směrem ke srázům Magliče. V kosodřevině kdosi huláká. Jde naštěstí o lidi, kteří se zde dobře vyznají. Ukazují směr, kterým se máme vydat, a varují před medvědy.

Po asi kilometru nacházíme první prastarou turistickou značku a ze sedla vede i něco jako turistický chodník. Kdo ví, kdy po něm šel někdo naposledy. Hodně opatrně se vydáváme dolů, musíme překonat několik suťových polí, kameny se sypou pod botou, klopýtáme, kloužeme. Naštěstí ale nebloudíme, už máme za sebou pár zkušeností s hledáním cest v zarostlém terénu a tak se pohybujeme poměrně jistě.

Za chvíli již míjíme salaše Police, resp. to co z nich zbylo, a za nimi usedáme vedle cesty k obědu. Nikam nespěcháme, dneska máme v plánu jen sejít nad vesnici Mratinje a tam se utábořit. Ležíme dlouho v trávě a pozorujeme vrcholky hor. Ze stromů převládají jedle s šiškami rostoucími vzhůru.

Po jídle pokračujeme v sestupu. Cesta se směrem k civilizaci zlepšuje. U prvního plotu nalézáme i pramen vody a krásný plácek na stanování. Zakládáme oheň a užíváme poklidný večer, poslední v horách.

Ráno je opět krásně. Balíme a pokračujeme v sestupu. Po kilometru přicházíme k asfaltové silnici, objevují se i turistické ukazatele. Dolů jede modrá Octavia. Máváme a řidič brzdí. Chtěli jsme si ještě chvíli vychutnat atmosféru horského údolí, ale být za pár minut pohodlně u přehrady není také k zahození. S okolními kopci se tak loučíme už jenom pohledem z auta. Zaměstnanec elektrárny nás vysazuje přímo na hrázi Pivské nádrže. Před osmi lety tu přehradu hlídala stráž a nebylo možné si dvě stě metrů vysokou hráz vyfotit. Dneska tady zastavuje a fotí skoro každý. I my!

Pohoří Bioč

Za přehradou je místečko akorát pro stopování. Jenže když už tam stojíme více než hodinu, přestává nás to bavit. Aut kolem nás sice jezdí dost, ale většinou jde o rodinky s dětmi na cestě k moři. A když je náhodou auto prázdné, míjí nás bez zájmu. Teprve až s pracně vytvořenou cedulkou Plužine jsme úspěšní a vezeme se do města.

Rozladění nesnadností stopu se jdeme zeptat na autobus. Prý jede ve 12 hodin, ale někdy přijíždí už v půl. Kupujeme tekutý jogurt a nanuky a jdeme na zastávku. Už tam čeká několik lidí, což nás přesvědčuje o tom, že pojede brzy. No, nebudu to protahovat - čekali jsme tam na přímém slunci přesně dvě hodiny. Vědět to, mohli jsme pohodlně sedět v baru a dobíjet telefon.

Autobus jede z Istočného Sarajeva přes Plužine až do Podgorice, ale je narvaný. Luděk stojí, já sedím na zemi těsně vedle řidiče. Jízda je zážitek. Autobus nemá klimatizaci, jediný přísun vzduchu zajišťují otevřené dveře. Řidič za jízdy vypisuje jízdenky, přijímá peníze, v jednom kuse kouří, telefonuje a píše esemesky.

Cesta do Nikšiče vede krásnou horskou krajinou pořád nahoru a dolů, za Nikšičem už to trochu známe. Japonec sedící ve druhé řadě sedadel z okna neustále fotí. Konečně vystupujeme v Podgorici, jsme tu poslední dobou každý rok. První dojem je šílený - v horách bylo horko, tady je na padnutí.

Přesunujeme se pouze na vlakové nádraží s cílem co nejrychleji odsud zmizet. Jenže to není tak jednoduché - pokoušíme se koupit jízdenku na noční vlak do Čech, ale rozhovor s paní za přepážkou je jako s kozou na ledě. Ani se mi o tom nechce psát. Po asi hodinové anabázi s neskutečnou … píp … máme jízdenky na dnes do Kolašinu a na zítra jízdenku a místenky do lehátkového vozu do Bělehradu.

Vlak z Baru jedoucí do Kolašinu přijíždí sice včas, ale tím veškerá pozitiva končí. Vagóny jsou přeplněné, špinavé a v hlavě ještě doznívají dozvuky zážitku z nákupu jízdenek - dráhy jsou opravdu firma nad firmu. Na jízdu vlakem z Podgorice do Kolašinu jsme se těšili a teď jsme ještě ani nevyjeli a už jsme naprdnutí. A to si myslím, že toho sneseme hodně. Ale co se dá dělat.

Usídlili jsme se v uličce a přes špinavé okno sledujeme, jak vlak opouští černohorské hlavní město a vjíždí do kaňonu Morača. Poměrně rychle nabíráme výšku - trať zanedlouho obkružuje vrcholky kopců, projíždí spoustou tunelů a přejíždí mosty.

Na nějaký čas Moraču opouštíme, abychom provedli obří zatáčku, a následně se nad řeku vracíme, nyní jsme už neuvěřitelně vysoko. Hluboko pod námi se vlní silnice, po které jsme předloni s dětmi jeli na kole. Je to naprosto úžasný pohled, ale zároveň je ve mně malá dušička, zejména když míjíme místo, kde v roce 2006 vlak vykolejil a zřítil se do rokle. Snad to už mají dnes lépe zajištěné.

Salaše Police

V půl osmé vystupujeme v horském městečku Kolašin. Nádraží je malé a chlad hor příjemný. Chceme sejít do města a někde se ubytovat, abychom smyli prach a pot a nebyli zítra ve vlaku za prasátka. Trochu očekáváme, že by někdo mohl přímo na nádraží ubytování nabízet a taky že jo, kousek od nádraží nás oslovuje mladá žena s kočárkem. Nabízí pokoj za 10 euro, není co řešit. Hosty tu asi dlouho neměli, tak kvapně uklízí a povlíká postel, ale jinak máme pro sebe malý domeček s koupelnou a záchodem. Ještě večer voláme přes internet dětem - už se nám stýská.

Druhý den máme volno a tak se jenom couráme po Kolašinu a nebližším okolí, nasáváme atmosféru, pojídáme burek, popíjíme káfu a nakupujeme suvenýry. Pro většinu normálních lidí je tohle běžná náplň dovolené. S přicházejícím podvečerem se pomalu přesunujeme na nádraží. Vlak přijíždí opět na čas. Jdeme rovnou do přední části vlaku, kde jedou dva české lůžkové vozy, a doufáme, že budou mít nějaké kupé volné.

S průvodčím, starším pánem, je dohoda úplně krásná! Lůžková kupé jsou poloprázdná, takže nelitujeme 12 euro za lehátko v srbském dobytčáku, zde máme kupéčko se třemi postelemi jenom sami pro sebe. Dozvídáme se ale, že Černohorci nemohou prodávat lůžka do tohoto vlaku. Kdyby to ta paní v kase včera v Podgorici řekla rovnou, ušetřili bychom si my i ona spoustu nervů.

Ještě večer přijíždíme na srbskou hranici, pohraničníci kontrolují pasy - je to poslední moment, kdy by mohli zjistit, že nemáme černohorské vstupní razítko, ale nikdo nic neřeší, dostáváme štempl a vlak pokračuje tmou dál.

Ranní kontrola na maďarské hranici je důkladnější - na hranici EU nám kontrolují batohy a kufry, zda nepašujeme cigarety. Nic se nenašlo, pokračujeme. Během dne poleháváme, koukáme z okénka či si povídáme se spolucestujícími z ostatních kupé. Do Brna přijíždíme navečer, jen s půlhodinovým zpožděním. Jaká krása oproti cestě tam.

Po 24 hodinách strávených ve vlaku jsme pěkně vydrncaní - jestli jsme někdy toužili projet celou transsibiřskou magistrálu, neměli bychom toho mít plné zuby po jednom dni. A to ještě nejsme doma, ještě zbývá cesta vlakem Inter City do České Třebové a pak lokálkou do Ústí nad Orlicí.

Zde na nás čekají přátelé z Těchonína s autem, protože takto pozdě večer k nám už nic nejede. Jsou lační informací z Balkánu, za týden se chystají na okružní cestu autem přes Albánii, ale během necelé hodinky v autě si toho moc nestihneme sdělit. Nejlepší je stejně zkušenost vlastní. A doma, při vybalování, i tentokrát jsou v batohu nepoužité věci a jídlo - příště lze opět trošičku váhy ubrat. Škoda, že to bude asi až příští rok.

Další související články:

+ Albánske Alpy, cesta do tajomných hor
+ Kosovské Prokletije
+ Což takhle hřebenovka přes Korab a Deshat?
+ Zeletin, Goleš a Visitor - náročný trek liduprázdnými horami bez cest
+ Karadžica, hory patřící ovcím; hory Makedonie
+ Prokletije - bílé štíty klidu; soutěžní článek č. 7, Treking s Tilakem 2009
+ Horské vesničky v pohoří Bjelašnica, Bosna a Hercegovina
+ Nejhlubší kaňon Evropy
Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor    zobrazit celou diskusi
Paráda (Rado, 25.04.2014, 22:08 )
Jedním dechem jsem pročetl a připomenul si krásy Bosny! Fakt hodně dobře psané. Především o Magliči to bylo zajímavé a na Bioči jsem poznal z fotografií místa, kam jsme my vystoupili. Doufám, že máte v rukávu něco dalšího :)
Díky! (Markéta, 28.04.2014, 08:57 )
Od znalce pochvala potěší dvojnásob ;-) V rukávu nic nemám, nejprve musíme něco absolvovat :-)) O velikonocích jsem šla s dětmi přechod Krkonoš: http://www.epastorek.cz/cestovani-s-detmi/velikonocni-prechod-krkonos-s-detmi/ A v dohledné doby by se tu mělo objevit povídání o šestitýdenní cestě po Balkánu, ale na kole (Bosna tam ale bude!), pěší hory snad v létě!
Balkane muj... (Nenad, 28.04.2014, 10:24 )
Sestitydenni cyklo vylet na Balkane??? Tak na to se opravdu tesim! Jinak, Bosna je opravdu nadherna a to navic mate krasne napsano. Jenom lituju toho ze jsem to nezkoumal vic kdyz dokud jsem zil na Balkane...
Balkán (Markéta, 29.04.2014, 11:43 )
Já jsem články o našich cestách na kole s dětmi po Balkáně poskytla i webu rodina.cz. Po uveřejnění se na mě "báby" slítly jak ... no, to je jedno. Ale každopádně dvě tam psaly o tom, jak tam není vše, jak se zdá. Jedna psala, že snad žila přímo v Bosně, druhá má muže odtamtud a dává tam děti na prázdniny - a tak moje chvalozpěvy na Balkán naopak začaly shazovat. Konkrétního mi ale neřekla nic ani jedna. Jen pořád opakovaly: Fajn lidi, to je prý jenom přetvářka, řidiči že jsou děsní, mají starý auta, nebezpečí a tak ... Když jsem se zeptala, proč tam teda vozí děti na prázdniny, zda tohle nebezpečný není, tak už neodpověděly. Každopádně je mi ale jasné, že život tam tvrdší bude a to co se nám jeví na pohled hezké a romantické, místní třeba štve (ale to je stejné i třeba na Ukrajině či v Rumunsku). Já bych tam asi žít nechtěla, ale je to zajímavý kraj k poznávání, zatím nás to neomrzelo. Život tam ale může pomoci k bližšímu poznání problematiky. Nám ale naopak, čím víc tam jezdíme a mluvíme s lidmi, se v tom dělá větší a větší guláš a přicházíme na to, že pokud jsme se tam nenarodili (nebo delší čas nežili), že tamní problematiku nepochopíme. Omlouvám se za dlouhý příspěvek, to jen k tomu, že by mě zajímal názor někoho, kdo tam žil - zda může mít na Balkán stejný pohled a názor jako turista.
Komplikovaný Balkán (FunTTomas, 29.04.2014, 23:07 )
Markéta, pokiaľ chceš pochopiť občiansku vojnu v BiH a komplikované vzťahy na Balkáne apod., tak ti dávam do pozornosti knižku "Bosna a Hercegovina: krátký přehled kulturní historie", kde je zrozumiteľnou formou popísaný historický vývoj v regióne so súvislosťami a pochopíš, čo spôsobilo konflikty na Balkáne a túžbu po národnom sebaurčení, ale treba si prečítať celú knihu, nielen posledné dejiny (nejde len o poslednú vojnu, ide o to, čo bolo dávno pred ňou). Vďaka komplexnému a chronologickému pohľadu na dejiny pochopíš mnohé súvislosti a vytvoríš si názor.
Balkan (Nenad, 30.04.2014, 15:58 )
Tak jak vas zajima nazor nekoho z Balkanu kdo muze porovnavat zivot tam a tady, tak i mne zajima jak Balkan vidi lide z Ceska :) Souhlasil bych s vami ze tam je mnoho toho zajimaveho k videni ale ze zrovna moc nelaka aby se tam i usidlilo. Zase jsou lide (samozrejme, procentualne k populaci je jich strasne malo) ktery se prestehovali tam a je jim strasne fajn. Vzdy vrtame hlavou kdyz se treba nejaky anglicky par prestehuje do Srbska, jake nestesti jich k nam privedlo - a oni proste nechapou co my nechapeme :) Nekomu vyhovuje klid a poradek, nekdo v tom vidi nedostatek svobody... Dokud se pohybujete v divocine po horach, vidite jenom idylickou krajinu (se sem tam najekou cernou skladkou) ale nepocitite jak chybi cely system v statu; vsimate se jenom vecy ktere se tykaji vas primo- treba ze na zastavkach nejsou jizdni rady a ze na webu neexistuje zadny balkansky idos. Predstavte si kolik takovych malickosti chybi v beznem zivotu nekoho na Balkanu a ktere Cech bere jako samozrejmost. To ze jsou tam ridici desni a maji stara auta - to je obecny fakt. Ale s "fajn lidi, to je pretvarka" bych nikdy nesouhlasil. Aspon tam se darebak hned ukaze darebakem a moc se nepretvaruje. Lide jsou uprimenejsi. Mne tady strasne stve, ze nikdy nevim co clovek doopravdy mysli kdyz neco rekne, vsechno je strasne schovano za frazy a obaleno slovy "prosim", nic se nerika na rovinu... Trochu obecnuji, neplati to pro vsechny - ale kdyz Cech rekne ze lide na Balkanu se pretvaruji, tak to me nenecha v klidu :) Jeste je zajimava knizka, trochu lehci literatura, "Krizovatka zvana Balkan" Martina Jezka ktery tam par roku zil. Moc vecy doopravdy pekne vystihl (a jenom trosicku prehanel).


Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Zelengora (2); přechod pohoří v Bosně a Hercegovině
Hory Klenovský Vepor, dominantní hora Veporských vrchů
Hory Galaktický zabiják, dvojice interagujících galaxií NGC 1316 a NGC 1317
Reklama
Témata našich článků…
Skalná Alpa Vysoké Tatry, ubytování Chata Paprsek Hajnáčka Blansek Bilíkova chata Dereše Šumava, ubytování Tribeč Klenovský Vepor Helfštýn Marákeš Králický Sněžník Sluneční erupce Dreveník Olperer Vihorlat Blesk Stolické vrchy Jeskyně Šipka Pohorky Šarišský hrad
Reklama
Doporučujeme ke čtení

Vliv větru na pocitovou teplotu, tabulka pro přepočet

Vítr patří k základním meteorologickým jevům. Vánek či slabý vítr je v letních parnech vítaným společníkem. Silnější vítr může být vítaným společníkem při chůzi nebo drápání se do kopce za předpokladu, že fouká po…

Solární nabíječky pro turistiku a treking - luxus nebo nezbytnost?

Hory

Solární nabíječky se v outdooru objevily poměrně nedávno. Se stále častějším používáním GPS, digitálních fotoaparátů…

Reklama
Populární treky
1. Slovenské hory Baraniarky a Kraviarske, podzimní balada modré hřebenovky
2. České hory Ledopády v Pulčínských skalách; návštěva Pulčínských skal a ledopádů aneb úskalí turistiky na Valašsku
3. Rumunské Karpaty Maramureš, Suhard, Rodna a Sapinta, Sighet (1) - trek po hřebenech rumunských Karpat
4. České hory Králický Sněžník, procházka nad mraky - z Dolní Moravy k vrcholu Králického Sněžníku
5. Slovenské hory Roklinou Suchá Belá, Slovenský ráj a turistické trasy
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist