Prázdninová Zakarpatská Ukrajina tropická

Cesta na Zakarpatskou Ukrajinu a túra z Usť Čorné přes polonina Krásna (1)

Původně jsem chtěl jet na konci srpna do Rumunska. Na Rodnu a Maramureš. Ukázat dceři Východní Karpaty i zemi, kde se žije trochu jinak. Po telefonátu kamaráda Aleše, zda-li bych nejel na konci prázdnin na Zakarpatskou Ukrajinou, za Jurijem do Usť Čorné, kde jsme spolu a s několika dalšími přáteli začali v roce 2006 projekt turistického značení v ukrajinských Karpatech, měním plán.

Zakarpatské Ukrajině jsem se několik posledních let tak nějak podvědomě vyhýbal. Nemám náladu čumákovat v nekonečných frontách na ukrajinsko-slovenských hranicích. Názor měním až po Alešově informaci, že se dnes dá z Košic do Mukačeva dostat přímým vlakovým spojem. A po normálním rozchodu. To rozhodlo. Ono navíc do Rumunska jsme neměli parťáky (kvůli logistice s dopravou jsem chtěl někoho přibrat). Nejsou lidi…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Scházíme se v Košicích na nádraží v jedné z kaváren. Jede nás celkem šest. Aleš, Petr, Bedřich, Igor a má maličkost s dcerou Míšou. Zdá se to být (což se v průběhu cesty potvrzuje) skvělá parta, takže o legraci nouze nebude. Z Košic vyjíždíme regionálním rychlíkem v 9.10 dopoledne. Dělám si srandu, že prvně v životě jedu povinně místenkovou tramvají. Ono na tuto mezinárodní linku je totiž vyhrazena stará dobrá "bagetka".

Kolem hradu Slanec se posouváme do Čierne nad Tisou (Tiszaczernyö) a pak dále k ukrajinské hranici a do Čopu. Celní a pasová kontrola je opravdu svižná. Však vlak musí jet podle "grafiku". Na čáru má vyhrazenu v jízdním řádu jen jednu hodinu. Pouhou hodinu! To znám z cest do Ruska. Hodina a fajront. Ne jako autem či autobusem, kdy na hranicích kysnete 4, 6, 8 i více hodin… Na Ukrajinu již opravdu nikdy jinak. Doufám, že slovenské železnice tuto linku uchovají i pro následující roky.

Mukačevo a maršrutka do Usť Čorné

Vláček nezklamal. Vzdálenost 145 km přes Čop a Batěvo urazil za pouhé čtyři hodiny. I s hodinovou pauzou na hranicích. Před Mukačevem nás vítá hrad Palanok a v samotném Mukačevu tropický žár. Vedro je doslova k zalknutí. Bez remcání proto padneme do nejbližší hospody, ve které vyčkáváme u piva, kávy a nanuku (Míša) na maršrutku, která nás za 1 600 hřiven odveze přes Chust a Ťačev do asi 160 km vzdálené Usť Čorné. Na cestě nás sice zdrží kolona na rekonstruované silnici Mukačevo - Chust a výměna peněz, po necelých pěti hodinách ale vystupujeme v Usť Čorné. o několika letech…

Ubytováváme se a vyrážíme na večeři do centra obce. Moc se tady za těch několik let nezměnilo. Kromě cen. Ty jsou asi dvojnásobné. To mě dosti zaskočilo, pivo za 30 a dětský džus za 45 hřiven jsem opravdu nečekal. Jak dokáží místní se svými nízkými platy v takové drahotě vůbec vyjít?

Návštěva u přátel v Usť Čorné

První den máme na aklimatizaci. Navíc chci Michalce ukázat nejen zdejší kraj, ale i zdejší mrav. A také to, že angličtina, kterou jsou dnes indoktrinovány již malé děti školkou povinné, je ve spoustě zemí k ničemu. Že je dobré umět i jiné jazyky. A umět číst, třeba, azbuku. Což se dceři docela rychle daří. Jen to "B", tedy vlastně "V", se ji ještě trochu plete. Ale na první návštěvu dost dobré. Nějaký čas věnujeme i opravě turistického značení. Přemalovat nějaké značky, dát nový nátěr sloupkům s tabulkami na rozcestích. Na tom sluníčku se ale stejně nedá dlouho vydržet. V celé Evropě panují tropická vedra, která na konec srpna nejsou moc obvyklá. Teploty se šplhají k neuvěřitelným 33 °C! Proto utíkáme do stínu blízkého bistra.

Odpoledne a večer pak míříme na návštěvu. Za Jaremou a Jurijem. Příjemné setkání se pak protáhne dlouho do večera. Od plného stolu s tolika dobrotami (i pitím, pochopitelně) se opravdu těžko odchází. Ale musí se odejít (byť nás ještě čeká večerní návštěva místní pekárny). Nakonec ale dorážíme na ubytování v celkem rozumném čase. Tak, abychom byli odpočatí, protože zítra nás čeká výstup na poloninu Krásna.

Polonina Krásna

Ráno, kdy je ještě relativně chladno, vyrážíme po skvělé snídani a ranní kávě na poloninu Krásna. Ve dvou skupinách a po dvou trasách. Cestou jdeme totiž obnovovat turistické značení. Míše se máchání štětcem s barvou očividně zalíbilo. Však mám věci od barvy ještě dnes… Nekonečnou cestou klikatící se strmými serpentinami vzhůru se dostáváme k upravenému prameni. Rádi se napijeme, vedro je již opravdu pořádné.

Postupně se probíjíme vzhůru k horní hranici lesa a zanedlouho jsme u Jurijovy chaty. Pro dnešní noc to bude naše útočiště. Čekáme na Igora, který má na starost bílou lemovou barvu a musí jít kus za námi, aby červená stačila zaschnout. Pak společně pokračujeme dále. Na hřeben Krásne pod Malou Klimovou (1 361 m), kde musíme přetřít další ze sloupků s turistickými tabulkami. Cestou se opájíme fantastickými výhledy na poloninu Svidovec na východě i na kamenité Gorgany na severu. Východní Karpaty jsou opravdu úchvatné! A k tomu plné hrsti slaďoučkých borůvek, které se modrají všude kolem.

Cestou jsem udiven, kolik tady přibylo různých chat. Když jsem tady byl prvně, stála tady pouze jedna jediná chata. A dnes jich je tady spousta a zdá se, že další se budou v brzké době stavět.

Sloupek je přetřen, značky obnoveny a nad Strimbou (1 719 m) se to pořádně černá. Žene s e na nás řádná bouřka. Včera byla také a zdá se, že bude i v dalších dnech. Cestou nazpět na Jurijovu chatu pod vrchem Gavajsgavor (1 241 m) přemítám, že hřebenovku Krásne do Koločavy budeme muset zrušit. V těch silných bouřkách na hřebeni to není to pravé ořechové. Navíc to strašné vedro a nemožnost doplnit vodu…

No však jsme odjížděli na Ukrajinu jen pár dní po onom neštěstí v Tatrách, kdy během jedné jediné silné bouřky zahynulo po zásahu bleskem snad sedm lidí a dalších více než 150 bylo zraněno! Byť většina z nich na Giewontu, na kterém si Poláci postavili, podle mého nezodpovědně, ohromný hromosvod. Tedy vlastně obří kříž. Proto ty obavy. Nynější srpnové bouřky jsou extrémně prudké.

Nebe plné hvězd

Na chatu přicházíme krátce před bouřkou. Doráží i druhá grupa. Spolu s prvními kapkami pořádného lijáku. Nakonec přijíždí i Jurij s našimi bágly. Konečně! Nějak jsme to dnes podcenili s pitím… Vybouřilo se, vypršelo a začínáme chystat na guláš i na oheň. A koštovat z různých zásob.

Po skvělém guláši (v Karpatech člověku opravdu pořádně vyhládne) se přesouváme ven k ohni. Michalka je unavená a jde spát poměrně brzy. Někteří z nás ale vydrží u ohně plkat dlouho přes půlnoc. A protože se úplně vyjasnilo a obloha je tady opravdu temná bez světelného smogu, nemůže ujít naší pozornosti nebe plné hvězd. Ani Mléčná dráha. Opravdová nádhera. I nějaké to malé školeníčko o hvězdách a učení se poznávat Letní trojúhelník u ohníčku bylo také. Zdalipak si chlapci ještě dnes vzpomenou na Altair, Vegu a Deneb…

Přes Malou Klimovou a Uhorskou do obce Krasna

Ráno je jako malované. Obloha blankytně modrá, krajina zalitá sluncem a rtuť teploměru hóóódně vysoko. Odpolední bouřka nás tak jistě nemine. Měním proto plán. Hřebenovka nebude, ale vydáme se dolů bočním hřebenem přes Malou Klimovou (1 361 m) a Uhorskou (1 294 m). K plánu se mně podaří strhnout i zbytek skupiny. Již jsme to v minulosti šli, ale opakování je přece matkou moudrosti. A Míša, jakož i část naší skupiny, tady ještě nebyli.

Kolem salaše vyrážíme na Gavajsgavor a pak po krásném travnatém hřebeni nad horní hranicí lesa k bývalé mlékárně a pod Malou Klimovou, pod kterou jsme byli již včera. Opět se před námi otevírají nádherné scenérie s mimořádnými výhledy. Poloniny mají své neopakovatelné kouzlo. Na svahu Malé Klimové se to modrá nejen množstvím borůvek, ale také trsy hořepníku tolitovitého (Gentiana asclepiadea), který důvěrně známe i z Tater.

Po levici nám defilují vrcholy poloniny Svidovec s nepřehlédnutelnou Unharjaskou, za zády pak vrchy Gorgan včetně vrchů Syvulja či Dobošanka, kterou jsem kdysi nazval gorganským Matterhornem. Na obloze se již honí první mraky, takže odhad s odpoledním bouřkou byl nejspíše správný.

Po hřebeni, na kterém je to stále dolů a nahoru, míříme k jihu. Zastavujeme u další z loveckých chat, kde si dáváme něco malého na zub. Pak po pastvinách docházíme na krásný hřebínek za vrchem Uhorská, ze kterého konečně vidíme Topas s ohromným stožárem. A také Sihljanskij (1 568 m), nejvyšší vrch poloniny Krásna. Na jihozápadě pak dohlédneme až ke zvlněným hřebenům poloniny Boržava a na jihovýchodě až daleko do Rumunska.

Následuje pořádný prďák dolů a pak kolem salaše s pasoucími se koňmi zase strmý výstup vzhůru. Další cesta vede dolů. Téměř stále dolů. A velice strmě dolů. Na krásných loukách s rozesetými seníky se nám sice otevírají úžasné výhledy, ale pálící slunce nám dává zabrat. Stejně tak následující strmý sešup lesem po neuvěřitelně kamenitých cestách plných drolící se břidlice.

Chtěli jsme sice sejít jinou cestou, ale ta se mně příliš nezdá. Nakonec všichni sestupujeme pořádným prďákem plným polámaných větví do údolí říčky Krasnošurka, kterou musíme přebrodit. Polní cesta plná kaluží nás nakonec přivádí do obce Krasna, kde, jak jinak, zapadneme do hospody. Na skvělou bezinkovou limonádu a na kvas.

S Míšou a Igorem čekáme na zbytek výpravy, přičemž se Igorovi s každým dalším pivem podstatně zlepšuje nálada, která se během šíleného sestupu pomalu dostával na bod mrazu. Pak čekáme na maršrutku, abychom se přesunuli nazpět do Usť Čorné a mohli se vydat na další túru na hřeben vrchu Dil. O tom však zase až příště.

• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

• Trasa na turistické mapě