Túra na Wildspitze v Ötztálských Alpách

Túra na druhou nejvyšší horu Rakouska se zákuskem Urkundholm

Po mnoha a mnoha výstupech nakonec dozrál čas a příležitost zkusit dosáhnout na vrcholek o poznání vyšší. Volba padla na Wildspitze, druhou nejvyšší horu Rakouska a nejvyšší Ötztálských Alp.

Proč právě tento 3 770 m vysoký vrchol? Důvodů bylo hned několik. Jednak se jedná o relativně vysoký vrchol, kde lze pociťovat nižší tlak. Protože jeden z nás se zatím pohyboval do 3 000 m, před případnými dalšími výstupy chtěl vyzkoušet právě nějaký štít v téhle výšce. Rovněž jsme chtěli (opět) vyzkoušet snazší ledovcovou trasu.

Protože Wildspitze splňuje oboje, patří mezi bezpečné vrcholy a především ji považuji za krásnou horu, volba padla na ni. Trochu otázek vyvolalo, zda půjdeme sólo nebo s cestovkou, tj. s průvodcem. Rozhodnutí zaplatit CK nakonec patřilo k těm nejhloupějším na celé výpravě.

Čtěte také: Výstup na vrchol Wildspitze, rakouské Alpy

Na Wildspitze jsme se vydali z vesničky Vent. Leží na konci údolí a parkoviště v samém závěru nelze přehlédnout. Spíš lze přehlédnout celý Vent od kostela až po kapli za lanovkou, kde se nachází i parkoviště. Na něm jsme z autobusu vystoupili celí polámaní někdy kolem desáté hodiny a rozhodli se využít lanovky na Stablein. Chtěli jsme totiž navštívit i kopec Urkundholm a o trase z Ventu (1 896 m n. m.) na Stablein (2 356 m n. m.) se toho mnoho hezkého neuvádí. Lístek navíc platí na více dní.

Nastala první potíž s průvodci, protože zakázali jakýkoliv pohyb mimo chatu, kam jsme měli dojít. Vyrazili jsme tedy od lanovky vlevo, po široké cestě přes potok Rofenbach k Vratislavské (Breslauer) chatě ve výšce 2 840 m n. m. Cesta nám zabrala sotva hodinu. Průvodci jsou v nedohlednu a tak dva nezodpovědní členové ČHS vyráží na Urkundholm (3 113 m n. m.).

Od chaty se jde poměrně lehce širokým hřebenem a asi za 1 hod. jsme nahoře. Výhledy kazí zhoršující se počasí. Vracíme se dolů a v matrazenlageru posloucháme přednášku gajdů o technice pohybu. Někteří spáči se zlobí, chápeme je. Průvodci se spíše starají o vybavení jednoho z nás. Není nejnovější a značka Grivel je jim neznámá. Umlčí je až to, jak s těmito historickými artefakty kdosi před léty zdolával štíty Ortleru.

Konečně ráno v 5 hod. vyrážíme… Na snídani. Ven se jde až v 6 hod. Od chaty zpočátku vpravo pod svahy Urkundu a pak postupně přes kamenitý Mitterkarferner. Spíše než o ledovce se jedná o směsici zledovatělého sněhu a kamení bez nebezpečných trhlin, zato s lavinovými svahy po krajích.

Cesta nakonec pomalým stoupáním dosahuje úbočí Brochkogelů, kde po 1 hod. nasazujeme turistické lezecké a ledovcové vybavení. Jeden z gajdů dělá školáckou chybu u osmičkového uzlu. Aniž by ji opravil, vydáváme se prudším svahem na Mitterkarjoch (3 468 m vysoký).

Do sedla se dá v zásadě dostat dvěma způsoby: po ferratě (B) nebo po sněhu některým ze svahů. Gajdi volí třetí. Drápeme se skálou plnou kamení. V mačkách, co si nesmíme sundat. Svah se sype a krátké navázání na lano nestačí k překonání některých úseků. Takže sebou všelijak škubeme a taháme se. Několik poznámek gajdi ignorují. Za půl hodiny jsme v sedle.

Taschachferner… Konečně! Ledovec se zdá být pevný, trhlin a ledopádů je pomálu. Má sklon sotva 30 stupňů a přechází se nejprve z pravé strany na levou, odkud se stoupá do malého sedla pod vrcholem.

Následuje krátký skalnatý hřeben a vrchol Wildspitze. Stoupáme docela rychle. Snad až příliš. Takže nahoře jsme za další 1,5 hod. Srpnové sluníčko si hraje na schovávanou s černými mraky. Skoro hned míříme dolů stejnou cestou.

Pod sedlem Mitterkar nastává další potíž. Gajdi volí sestup po ferratě. Kromě toho, že se sami nejistí, se skupina drápe dolů opět po mačkách a vedle sebe na laně. Naštěstí se nikomu nic nestane. Jedna mladá paní se sice sekne na exponovanějším úseku a visí na něm asi 15 minut. Průvodci ji přesvědčují, ať pokračuje dál. Návrh, že by mohla kousek slanit, odmítají. Poznámky jsou drsnější. Nakonec se pustí dolů a nespadne ani ona dotyčná, ani nikdo další.

Mitterkarferner se gajdi rozhodují sejít přímo, ale k tomu raději mlčíme. Odvážeme se a míříme na chatu pro věci. Oblačnost se stále více trhá. Obcházíme údolí s Talleitspitze nad ním. Za ním na sever vykukují Spiegelkogely a Ramolkogely. Kolem půl druhé si dáváme almdudler a připíjíme si na Wildspitze, Urkundholm a na slib, že všechny další výletu budou bez cestovek.

Urkundholm představuje z chaty lehký výstup bez obtíží a v létě bez případného horolezeckého vybavení. Wildspitze se s ohledem na horní ledovcovou pasáž udává coby PD, ale kromě ferraty a jednoho žlabu těsně pod vrcholem obvykle nedosahuje trasa II UIAA. Drsnější místa se jistě dají najít i na turistických trasách ve Vysokých Tatrách. Cesta z chaty nahoru a zpět až k dolní stanici lanovky nám trvala 7,5 hod. s obvyklým vybavením (mačky, cepín, lano…).

Další související články: