Výstup na Großes Wiesbachhorn ve Vysokých Taurách

Polozapomenutá rakouská třítisícovka

Prázdniny začínají otravnými vedry a my začínáme uvažovat, že místo plácání o ničem a plácání se na nějakém bazénu nám chybí hory. Tentokrát se snažíme vybrat vrcholy bez velkého počtu lidí. Mezi ně zařazujeme i Großes Wiesbachhorn vysoký 3 564 m nad mořem. Nachází se ve Vysokých Taurách ve skupině Großglockneru.

Cestovní kanceláře nabízí spíše jeho vyššího souseda nebo nedaleký Großvenediger. V českém prostředí takovýto zájezd žádná nenabízí, což je zjevná výhoda. Kromě toho se na něj dá jít z výšky 2 036 m n. m. od konečné autobusu. V letních parnech dost zásadní výhoda.

Podle různých údajů je Großes Wiesbachhorn desátou nejvyšší horou Rakouska. Samozřejmě do tohoto pořadí promlouvá druhý vrchol Wildspitze a další předvrcholky vyšších hor. Když je vynecháme, šlo by o šestou nejvyšší samostatnou horu Rakouska, což pochopitelně není tak důležité. Mnohem zajímavější je, že se tyčí nad známým Kaprunem.

Čtěte také: Wildspitze a Urkundholm, výstup na druhou nejvyšší horu Rakouska se…

Kdysi by nás těžko napadlo, že do tohoto zimního střediska přijedeme v tropickém létě. Projeli jsme skrz Kaprun údolím kolem lanovek až k parkovacímu domu u Kesselfall. Postavený je přímo nad Kaprunským potokem a je zdarma. Celkem lehce jsme zjistili, kde se kupují lístky a odkud jezdí autobusy po uzavřené silnici k přehradám Wasserfallboden a Mooserboden (20 E za osobu, zpáteční).

Společně s mnoha dětmi a důchodci potícími se ve skoro 40 °C vyjíždíme skrz tunely a výtahem (případně zvedá i automobily a autobusy) až k začátku naší trasy.

Odpoledne přecházíme obě části hráze po směrovkách k chatě Heinrich Schwaiger Haus (2 802 m n. m.). Dostáváme se z asfaltu na hlinitou, později kamenitou stezku. Přechod přes první potok zajišťují ocelová lana určená spíše pro horší počasí nebo turisty při jiných potížích.

Stezka stoupá dost rázně vzhůru, lemují ji občas sloupky s ocelovými lany. Potom těsně pod chatou se cestička stáčí víc doleva a ocelové lano nahrazuje špagát, místy stržený. Opět při běžném provozu není nutný a celkově rozviklané sloupky nevyvolávají velkou důvěru. Z tohoto místa sice chatu ještě není vidět, schovává se docela úspěšně. Stačí však dojít na rovinku s přistávacím místem pro helikoptéru a můžete otevřít dveře.

Ty první vedou do winterraumu a ty hlavní do chaty spravované bavorskou sekcí alpského svazu, tj. německého (DAV). Platí zde veškeré slevy a zákonitosti horských chat (přezůvky, místnost na vybavení, zákaz kouření, snížená sazba pro děti a členy svazů…). Správce chaty, klučina z Mnichova, o nás ví.

Jsme rádi, že jsme se domluvili dopředu, protože na chatu kromě dalších čtyř Čechů dorazil i velký zástup důchodkyň. Nejprve zní jejich rozjařená němčina při zkoušení sedáků a maček, pak se utiší s poněkud tuhým gulášem u večeře, aby se radovaly z dosažení chaty asi do jedenácté hodiny. Ve dvě hodiny ráno pak podobně rozjařeně budí všechny ostatní.

Dospíme ještě asi tři hodiny a společně vlastně se všemi na chatě vyrážíme. Moc se nezdržujeme, takže ke žlabu hned nad chatou docházíme první. Měli jsme z něj podle popisů menší obavy, ale vlastně nejde o nic těžkého. Několik metrů ocelových lan srovnatelných obtížností se středně obtížnými místy třeba ve Vysokých Tatrách. Sotva B.

Nad prvními lany je ještě krátký další jištěný úsek a konečně hřebenová část nazývaná Kaindlgrat. Začíná na Unterer Fochezkopfu a ve výšce 3146 m n. m. přechází mírně vyvýšený Oberer Fochezkopf. Chodník na alpské poměry skvěle označili. Vidíte v podstatě na každý krok. Výhoda, když se uváží, že po včerejší bouřce bahno klouže. Hřeben je údajně exponovaný, nám nepřipadá. Zdá se dost široký a není zase tolik prudký, aby sypké kamení představovalo vážnější nesnáze.

Oberer Fochezkopf je pod sněhem. Nasazujeme mačky a přes něj na ledovec Teufelsmühlkees. Nenavazujeme se, jdeme horním okrajem, kde je spíše sníh a led, sotva pár desítek centimetrů hluboký. Není ani nijak exponovaný. Rychle tak dosahujeme sedla.

Odkládáme mačky do batohů a postupujeme vzhůru z počátku jasnou cestou až na další vyvýšeninu. Tady míjíme stále ještě dosti veselé německé babičky a jejich horské vůdce. Stezka se ztrácí ve spleti suti a místy i skále. Často vytváří spleť bludišť se slepými rameny. Přesto je jasné, že jinam než nahoru se nemůže.

Na posledních pár desítkách metrů vrcholového hřebínku by se dal hrát badminton. Jen skákat ze strany na stranu bez paraglidu nedoporučujeme. I kolem vrcholového kříže se dá projít o kousek dál na výhledy. Kromě přehrad v údolí a maličké chaty Heinrich Schweiger nebo klikyháků vysokoalpské silnice přes Törlkopf nás zaujal především pohled na Großglockner a Großvenediger, nižší hory s výjimkou Klockerinu a Bratschenkopfů se nám ztrácejí v oblacích. Tu a tam vykoukne Kitzsteinhorn se svými sjezdovkami schovanými na opačné straně.

Trochu se obáváme sestupu. Jestli nám něco vadí na horách, pak je to suť. Wiesbachhorn tvoří taková směsice amfibolitu a břidlice (udávaná žula se vyskytuje pouze kolem Unterer Fochezkopfu). Místy skoro teče a často vám zůstane v ruce kus, když na ni šáhnete. Uspořádána je vzorně horizontálně. Na případné jištění skutečně dost složité.

Naštěstí úbočí není zase tolik prudké a ve sněhu určitě hodně příjemné na sestup. Tady potkáváme i známou skupinku z Čech a z Německa. Pak až dolů na chatu nikoho. Teprve před polednem další dvě skupinky, opět kombinace Češi a německy mluvící. Ani pod chatou není lidí mnoho, sotva tucet. V davu se ocitáme až na hrázích. Větrné a mrazivé vrcholky jsou rázem někde v hluboké minulosti.

Někteří zdatní jedinci jistě zvládnou 1 500 m nahoru i dolů za jeden den v případě, že si nějak zajistí včasnější odjezd autobusu ráno a pozdější večer. Nám cesta na chatu zabrala asi 2 hodiny a 3,5 hodiny z chaty na vrchol. Z vrcholu až dolů pak slabé 4 hodiny. Kromě vrcholové partie dobře značená stezka, obtížnost sotva F (bez lezeckých úseků). Ledovcové vybavení (především mačky a cepín) nezbytné zřejmě i v největších vedrech.

Další související články: