Krzemieniec, Wielka a Mala Rawka, zubři i dřevěný kostel
Velikonoční Bieszczady
O velikonoční neděli jsme měly v plánu vyšlápnout přes bukový les na polsko - slovensko - ukrajinské trojmezí, na horu Kremenec (Krzemieniec). Těšily jsme se také na výhledy z Wielke a Male Rawky, ale i na zubří farmu a prohlídku dřevěného kostela.
Brzy ráno jsme dojely na Ustrzyki Górne, parkoviště Rzeczyce, kde jsme byly první. Parkovné jsme měly uhradit přes QR kód, který však nefungoval. Holky to zkoušely ještě dlouho po trase v lese, ale zbytečně.
Přešly jsme po mostě přes říčku Rzeczycu, šly proti proudu jejího přítoku Wielke Rawky a pomalu stoupaly po modré značce pěkným bukovým lesem. Cesta je místy zpevněná dřevěným chodníkem, jindy jsou vytvořeny v kopci schody se zábradlím. Po hodině chůze jsme si odpočinuly v dřevěném přístřešku a po další hodince se nám ukázal hřeben Wielke Rawky s betonovým pilířem.
Chvíli nám trvalo dostat se po schodech na vrchol, protože jsme obdivovaly další nové výhledy a začínaly zápasit se silnějším větrem. Přestože modrá značka vyústí u cedule Wielka Rawka, je to boční svah a na samotný vrchol jsme šly později. Sešly jsme k polsko-ukrajinské hranici, podél které jsme scházely kolem 13 hraničních sloupů.
U jednoho jsem se nechala vyfotit s jednou nohou na Ukrajině. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na fotce viděla jednu polovinu obličeje níže posunutou. Dělaly jsme si legraci, že to může být asi jiným časovým pásmem. Druhá fotka s oběma nohama v jednom státě už byla v pořádku.
Posledních 600 metrů jsme vystoupaly na zalesněný plochý vrchol Krzemienic nebo také Kremenec (1 208 m n. m.), nejvyšší bod Bukovských vrchů. Stojí zde tříhranný žulový blok a na zemi na ukrajinské části je deska - kapsle času z roku 2016 s informací o vyzvednutí obsahu v roce 2031. Kromě hranic se v tomto bodě setkávají tři národní parky - Bieszczadský národní park, Užanský národní park a Slovenský národní park Poloniny.
Potkaly jsme zde slovenského ekologa a daly se s ním do řeči ohledně medvědů. Prý v těchto místech žádní nejsou. To jednu členku naší výpravy uklidnilo a mohly jsme jít zase zpět cca 40 minut na Wielkou Rawku. Na vyhlídce u cedule Wielka Rawka jsme viděly našince z Hlučína s velkým batohem, který zde začal svou tříměsíční cestu s cílem v Bratislavě. V legraci jsme se pak přely, která z nás ho v červnu bude v Bratislavě čekat. Holky v tom mají docela jasno. Na jednu čeká doma manžel, druhá chce sbalit Poláka, třetí má "ulovit" Němce, abychom za ní mohly jezdit na výlety. Prý já jediná bych s ním byla schopna držet krok. Tak uvidíme, která z nás bude v červnu v Bratislavě.
Po žluté značce jsme došly po 300 metrech k nejvyššímu bodu s betonovým sloupem. Dlouho jsme se na Wielke Rawce kvůli silnému větru nezdržely a za 20 minut došly na Malou Rawku (1 271 m n. m.), kde se k sobě na lavičkách choulila skupina dětí. Zde jsme se rozhodly, že nesejdeme na Przelez Wyznianska, ale budeme pokračovat na Dzial. Po třičtvrtině příjemného mírného sestupu s pěknými výhledy jsme došly na rozcestí Dzial s přístřeškem a pak pokračovaly lesem na Przelez Wizna, kde jsme na parkovišti nedaleko pomníku tragicky zesnulým turistům a záchranářům čekaly na Báru, která se nechala odvézt k našemu autu.
Když se pro nás Bára vrátila, jely jsme půl hodiny po silnici k obci Muczne na zubří farmu. Jedná se o projekt "Ochrana zubrů v jižní části Polska" spolufinancovaný Evropskou unií a Národním fondem pro ochranu životního prostředí a vodního hospodářství. Cílem je návrat zubrů do volné přírody. Vstup je volně přístupný a rozkládá se na ploše asi sedmi hektarů. Oblast je pokryta starými jedlemi a smrky a středem protéká potok, který zajišťuje vodu pro zubry. Za ohradou lze obdivovat 12 zubrů, kteří patří k Bělověžsko-kavkazské linii, tzv. horské, pocházející ze Švýcarska a Francie. Tento druh znovu vyšlechtili lesníci v 60. letech 20. století.
Naší poslední zastávkou byl dřevěný kostel sv. Archanděla Michaela u obce Smolnik, ke kterému jsme dojely asi po 40 minutách. První nepřímé zmínky o něm jsou z roku 1589. V roce 1672 ho vypálili Tataři a obnoven byl až v roce 1791. Je to jediný dochovaný klasický lemkovský dřevěný kostel v polských Karpatech. Kostel byl postaven z dubu ve starém ukrajinském stylu s barokními věžemi. V roce 1951 byl opuštěn a později zničen. Exteriér byl zrekonstruován v letech 2004-2005. Tento kostel je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO a určitě stojí za jeho návštěvu.
