Výstup na Weissmies ve Walliských Alpách

Výstup na jednu z lehčích alpských čtyřtisícovek

Po dlouhých letech snění o velkých horách jsme se rozhodli vydat na nějakou tu "maličkou" švýcarskou čtyřtisícovku. Po mnoha a mnoha zkušenostech z Beskyd, Fatry, Tater i Alp jsme volili samostatnou akci, kdy si vše zařizujeme sami od dopravy s ubytováním přes hledání vlastní trasy. Během ní jsme se rozhodli vystoupit mj. na Weissmies ve Valais, resp. ještě v jeho německé části (takže spíše Wallis).

Weissmies měří 4 010 metrů a představuje hlavní vrchol tzv. Weissmiesgruppe, tedy složitě členěného hřebene vybíhajícího ze západovýchodního pásu Alp. Původně dosahoval výšky 4 023 m, ale v důsledku odtávání poněkud odtál. Zlé jazyky tvrdí, že se brzy přejmenuje na Schwarzmies. Zatím si "nový" název rozhodně nezaslouží.

Čtěte také: Dom, ledové království na střeše Evropy

Po lehké aklimatizaci v Rakousku jsme zaparkovali auto na placeném parkovišti přímo u lanovky v Saas-Grundu. Moc jinde se v celém údolí Saas parkovat nedá. Lanovka vás dopraví přes Krezboden do stanice Hohsaas do výšky 3 101 m, což sice není příliš "sportovní", jenže po jízdě přes celé Rakousko a kus Švýcarska se představa jednodenního výletu jeví přeci jen milejší než šlapat od rána do večera.

Jednou z prvních gondol se vydáváme vzhůru z horkých letních údolí. Vzali jsme lano, mačky, cepíny, smyce, karabiny, šrouby do ledu, dokonce jsme nezapomněli ani opalovací krém, doklady a kapesník… S pocitem vítězství z toho, že jsme se dokázali sbalit a nic nezapomenout, jsme se nechali nést pomalým tempem lanovky vzhůru.

Kabinka ještě neminula ani třetí sloup, když nám došlo, že sice máme celé "železářství", ale na nohou máme polobotky na řízení. V první chvíli paniky bychom nejraději seskočili, pak nás napadlo prostě sjet lanovkou zpátky dolů, zaplatit znovu zhruba padesát švýcarských franků za osobu a s opravdovými botami na nohou vyjet znovu nahoru a zahájit výstup. Nakonec po dalších a dalších metrech jsme uznali, že vysoké boty přece nejsou podmínkou výstupu, protože mačky na nich drží.

S pocitem trapasu jsme se od horní stanice lanovky vydali o něco níže po široké asi padesát metrů mírně z kopce k začátku ledovce Trift. Tady už stály připravené dvě skupiny turistů i s průvodci a vzorně navázaní vyrazili vzhůru. Kupodivu mluvili česky. My se navlékli na přibližně deset, patnáct metrů s několika krejčíky mezi sebe pro případnou trhlinu a vydali jsme se za nimi.

Triftgletscher se traverzuje zleva doprava až k sérakům pod Rottalhornem, jednom z výběžků Weissmiesu. Překračujeme několik drobných trhlin a sesypaných lavin. Pak se cesta zvedá dost rázně vzhůru až na cca 45o na západní svah směrem k Saas. Zpočátku strmý výstup se postupně zmírňuje.

Šlapeme stále dál. Sníh drží. Tato část trasy končí ledově-sněhovým mostem přes horní trhlinu patrnou několik posledních let. Jsme rádi, že jsme na laně a dost daleko od sebe, protože nejistá zóna se táhne daleko k Lagginjochu a most se přechází alespoň na dva kroky.

Výš cesta postupuje serpentinami vzhůru na kulatý Rottalhorn, před kterým je zase další ledový most, trochu útlejší než předchozí. Překračujeme ho, obcházíme zřejmou trhlinu a přímo po hřebeni stoupáme dál vzhůru. Svah není tak strmý jako dosud, je mírnější, ale dlouhý a vůli jít na vrchol nahlodá.

Mezi Rottalhornem a Weissmiesem se nachází mělké nevýrazné sedlo, dostatečně široké. Něco málo se k němu i klesá. Tady předcházíme českou dvojskupinku. Vytrvale na nás mluví anglicky. Po malé svačince pokračujeme vzhůru, nejsme stavění na dlouhý odpočinek. Takže raději šlapeme na vrchol. Zdá se daleko, ale tušíme, že je to jenom zdání. Stopa vedoucí přímo hřebenem popisovaná v mnoha průvodcích je stržená a nová vede západním úbočím, ne po převěji.

Zůstáváme obezřetní, svah je znovu dost strmý a stezka vyšlapaná ve sněhu široká sotva dvacet centimetrů, místy ani to ne. Poslední stoupání přímo nahoru vzalo hodně sil, ale držíme alespoň mizerné tempo. Vrchol máme pro tu chvíli pro sebe, panoramatický výhled na všechny kopce kolem a nebe dokonale modré. Děláme několik vrcholových fotografií, dáme si vrcholovou pusu na naší první čtyřtisícovce a v měknoucím sněhu spěcháme podle možností dolů.

Sněhovým mostům už nevěříme a raději se na každém jistíme "zbytečně" pomocí cepínu, tuším se říká "esíčkovou" metodou. Místa ráno pevná se nyní sypou. Pohled dolů je vlastně dokonale modrozeleně malebný, plný rampouchů a sněhových ozdob, ale současně ukazuje i obraz zrádný. Kromě viditelných trhlin jeden z nás našel jednu novou. Podařilo se mu zůstat nad okrajem v poloze dost nebezpečné, aby se dala označit jen za legrační.

Po odplazení se z okraje, fotíme několik dalších trhlin a obracíme se pryč od menší laviny, co od rána stačila spadnout na stezku. Asi po dvou hodinách od výstupu na vrchol se ocitáme zpět u nástupního místa, kde zatím sníh a ledovec roztál na malý potůček.

S úlevou jsme se odvázali z lana a schovali všechna fidlátka. Čeká nás už jenom pohodlná cesta dolů na Weissmieshütte. Docházíme zpět k lanovce a přímo pod sloupy scházíme dolů. Cestu po sjezdovce ještě pokrývá sníh a na začátku letní sezóny na ní chybí stopy. Volíme tedy sjezd přímo dolů po podrážkách našich "báječných" bot.

Posledních asi sto metrů výškových scházíme kolem potoků až k chatě. V údolí stále zuří letní vedra. I u chaty posedáváme a poleháváme pouze v tričku a kraťasech, na 2 726 m nad mořem poněkud neobvyklé.

Nad námi se navzdory názvu chaty tyčí spíše Lagginhorn než Weissmies, ale drobný nedostatek ve jméně nahrazuje péče téměř babičkovská, stádo kozorohů a nádherné výhledy na Mischabelgruppe, přesněji na hřeben od Strahlhornu po Dürrenhorn, zůstaneme-li pouze u čtyřtisícovek. Ale i Jegihorn se svou ferratou nebo Fletschhorn s 3 985 m představují nádherná místa.

Celkově není výstup na Weissmies až tak náročný. Zdál se nám fyzicky o něco a technicky o dost lehčí než např. Gerlachovský štít Krčmárovým žlabem. V podstatě se jedná výhradně o sněhovou a ledovcovou chodeckou trasu, sklon svahů nejvýše do 45°. Znát může být nadmořská výška (tlak je skoro na 60 %).

Orientačně je velice lehká, v podstatě celoročně vyšlapaná a případně jasně zřetelná coby přechod Triftgletscheru, výstup na Rottalhorn a zpod něj přímo na vrchol. Cesta nahoru trvala asi 3,5 hod. a dolů k lanovce 2 hod., další cca 0,5 hod. pak na chatu. Uvádí se obtížnost PD, na trase jen do II UIAA.

Další související články: