Túra na Gross Muntanitz ve Vysokých Taurách

Splněný rakouský sen (6) aneb na potulce po Vysokých Taurách

Později si ke mně přisedávají Němci, které jsem potkal při výstupu na Kendlspitze, tak spolu konverzujeme o horách. Na večeři ještě dávám boloňské špagety za 8,9 eur, protože mi dnes opravdu vyhládlo. Pro jistotu objednávám i snídani na ráno za 8,5 eura. Spát jdu ve 21:30.

Výstup na horu Muntanitz

Ráno vstávám v 6:40. Na snídani jsou jen 2 rakousky tenké krajíčky chleba a k nim máslo, několik druhů salámů, sýr, marmeláda, nutela, med a paštiky (takové ty v pidi baleních). Aspoň, že tyto věci jsou ve formě švédského stolu, takže jakmile zdlabu chleba, cpu se ještě salámy a sýry, abych vydržel do odpoledne, než se dostanu do civilizace. K pití je káva či čaj, dle vlastního výběru.

Čtěte také: Minulá část článku Splněný rakouský sen (5)

V 7:40 vyrážím na horu Muntanitz po turistické stezce 535. Je azurová obloha, ale dost kosa. Od chaty se projde kolem jezírka a hned se prudčeji stoupá po pastvině, která je totálně vyžraná ovcemi, jenž náleží k chatě. Takto se stoupá až do ledovcového kotle. Po ledovci je zde jen pár zbytků sněhu, ale podklad dokazuje, že zde bývá dlouho. Sem tam je zde omletý kámen, ale hlavně ve velkém množství hlína jemňoučká jako písek.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z tohoto kotle se stoupá na hřeben ke kótě 2 960 m. Odtud již po hřebeni jdu na vrchol Wellach-Köpfe (3 037 m). Dnes je to má první 3tisícovka. Hřeben je celkově tvořen zajímavě zvětralými horninami. Jsou silně zaoblené a na východní straně erodují tak, že bych na ně raději nešlapal, protože to vypadá, že by zde mohlo dojít k sesuvu. Tyto se střídají s horninami tvrdými, jenž nepodléhají erozi téměř vůbec.

Z vrcholu pokračuji po chodníčku vedoucím kousek pod hřebenem. Ten je pokryt opět jemnou hlínou. Po obou stranách hřebene, hluboko pode mnou, je ledovec. Postupně stoupám až na Kleiner Muntanitz (3 192 m). Z něj je nutno klesnout do sedla mezi K. Muntanitzem a Gross Muntanitzem. Klesá se po cestě zajištěné ocelovým lanem, pasáž je spíše lehce lezecká. Závěrečný výstup je už jen hračka.

V 9:05 stojím u ocelového kříže na vrcholu hory Gross Muntanitz (3 232 m). Naskýtá se mi krásný pohled na Grossglockner, na Granatspitz gruppe, Venediger gruppe, i na Dolomity a ještě mnohem dál. Musím ovšem uznat, že je dost kosa, teplotu odhaduju na něco kolem nuly a k tomu fouká studený vítr. Takže dávám pár fotek a mizím, abych neprochladnul.

Jelikož na Muntanitz vede jen jedna turistická stezka a já byl na vrcholu ze všech vypravivších se první, tak po cestě zpět všechny potkávám. I moje kámoše Němce, ti si na mě berou kontakt, kdyby se náhodou někdy ocitli u nás, tak něco podnikneme. Zpět k Sudetendeutsche Hütte jsem dorazil v 10:45.

Sestup do Matrei in Osttirol

Od chaty se dávám na sestup dolů do údolí po turistické stezce 514. Chodník v serpentinách klesá po pastvinách, mezi stádečky ovcí. Také zde potkávám spousty svišťů. Téměř mi to přijde, že jsou v Alpách přemnožení, nebo že zde nahrazují myši. Takto klesám až k dolní stanici nákladní lanovky vedoucí ke Sudetendeutsche Hütte.

Cestou jsem minul krásný a fascinující vodopád a opět kaňonovité koryto potoka. Toto je v Alpách opravdu úchvatné. Tyto spousty vodopádů a divokých bystřin ostře se zařezávajících do skal. Od stanice lanovky vede stezka po rovině malebným údolím po pastvinách mezi pasoucími se krávami a přes krásné modřínové háje. Na každé skále, na každém větším kameni zde roste modřín.

Přicházím až k horskému bufetu Steineralm (1 914 m). S klesající nadmořskou výškou se rapidně změnila teplota. Zde je totiž úplné horko, takže musím změnit své ošacení za kraťasy a triko s krátkým rukávem. Také si dopřávám krátkou pauzu a kochám se pohledem na panorama do míst, odkud jsem právě přišel.

Následně se dávám na turistickou stezku 12, vede přes ohradu krav. Některé z nich se tváří, že mě chtějí zabít a jakmile jedna začne kopytem hrabat do země, přeskakuji ohradu tak, jako Němci skákali do zákopu. Přece jen by bylo trapné zemřít napíchlý na kravský roh, po překonání části Vysokých Taur.

Následně chodník vede po úbočí kopce jenž je zvaný Edelweisswiese po vrstevnici. Opět po pastvinách a loukách s parádními výhledy na hory Ochsenbug (3 007 m) či Blauspitz (2 575 m). Taky dolů do údolí na Matrei, jenž se jeví, že je již na dosah ruky, ale zdání klame, protože je to ještě dobrých 900 - 1000 výškových metrů!

Později se chodních mění na prašnou cestu sloužící k přepravě na místní pastviny a turistická stezka občas z této cesty uhne přímo do ohrad pastvin a vede strmě dolů proti vrstevnicím. Nakonec ve výšce asi 1 550 m přechází v asfaltku a poté klesá v serpentinách až do Matrei (cca 1 000 m). Po cestě míjím například mezi lezci oblíbenou skálu Falkenstein (1 711 m) nebo třeba Matreiský hrad.

V městečku Matrei in Osttirol jsem ve 14:30 a ihned zapadám do infocentra v centru obce, abych zjistil, kde se nachází potraviny a autobusová zastávka. Vše je úplně na konci městečka.

V obchodě dělám nákup na hody (fakt mám dost hlad) a dopřávám si i plechovku piva (no dobře, dvě). V 17:00 jsem zpět v kempu v Ainetu. Autobus se mnou zajel sice o zastávku dále, tak jsem se musel asi 1 km vracet, ale nenechal jsem si tím zkazit náladu. Stan mám na místě, týpí zde stále stojí a voda teče teplá. Takže já už jen v pohodě můžu slavit úspěch mé výpravy.

Závěrečné dny v Rakousku

Následující den jsem si stanovil, již jako čistě odpočinkový. Takže se celý den věnuji jen a jen poflakování se v kempu a jeho blízkém okolí. Zajímavost, kterou jsem zjistil, je ta, že ve vesnici funguje obchod Spar, zároveň jako pošta. Takže kdyby se někdo z vás náhodou vydal na obdobnou cestu jako já a chtěl z vesnice Ainet odeslat pohlednici někomu blízkému, vše sežene ve Sparu a jako poštmistryně mu pomůže prodavačka.

Den si taky krátím na břehu řeky Isel. Ta je totiž relativně divoká a proto je vyhledávaným cílem vodáků. Takže pozorování rafťáků a kajakářů je celkem dobrá zábava. Zájemci si také mohou zaplatit plavbu na raftu v kempu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V kempu jsou ubytovaní i Češi (spíše teda Moraváci), takže večer s nimi trávím u ohně u dobrého moravského vína. V noci za námi k táboráku dokonce přiběhla z lesa liška a chvíli s námi poseděla. Vyloženě postrádala přirozený strach z lidí, vlastně spíše lidskou společnost vyhledávala.

Další den, i když se mi nechce, vstávám v 6:50, abych chytl autobus, který jede v 7:44 z Ainetu do Lienzu. Teda jede… Stojím na zastávce jako hňup a autobus nikde. A v rakouském jízdním řádu se ani nemůžu dočíst, zda je to pravidelné, že takto nejezdí (prázdniny a podobné výluky).

Začínám být dost nervózní, protože na přestupu na vlak v Lienzu nemám až tak hodně mezičasu. Nakonec mi naštěstí sám od sebe zastavuje náhodně kolem jedoucí Rakušák a hází mě až na nádraží.

Vlak nakonec krásně stihám. Ve Villachu mám asi hodinu na přestup, takže si chvíli krátím pozorováním lidí, přijíždějících na tradiční "prušácký" festival. Ženy chodí oblečené v klasických rakouských krojích a chlapi ve svých tradičních kožených kraťasech, na hlavě klobouk s nějakým pírkem. Zatím jsou všichni v pohodě a střízliví, ale už se mi kdysi stalo, že jsem zde na tento festival narazil, ale to bylo v noci a to byli všichni zpití pod obraz.

Ve Vídni mě čeká velmi nepříjemné překvapení. Ráno jsem totiž schválně vyjel dříve, než byl můj původní plán, s tím, že se i do Ostravy dostanu dřív. A prd… Z hlavního města Rakouska a vlastně i celého bývalého Rakousko-Uherského mocnářství nic dříve na Ostravu nejede. Až onen můj vlak, který jsem měl původně naplánovaný a vlastně i předplacený (povinné vlaky u ČD, kupujete-li jízdenku přes internet). Ve 21:57 vystupuji v Ostravě na hlavním nádraží a tím vlastně i končí mé rakouské dobrodružství.

Shrnutí

Poslední dva dny v samotných horách s sebou přinesly i další zdolané trojtisícovky uvedené výše v textu. U prvních dvou mi sice nevyšlo počasí úplně na sto procent, což mi i teď přijde trošku líto, ale musím uznat, že samotný výstup byl krásný, byť náročný. Každopádně výstup na horu Muntanitz, jenž následoval další den mi spravil náladu, protože se se mnou Vysoké Taury rozloučily sluníčkem a nádhernými výhledy.

Co jsem tak zjistil, tak většina lidí absolvuje výstup na tyto hory tak, že první den vylezou na Sudetendeutsche Hütte, následující obejdou třítisícovky v rámci svých možností v okolí a další den pokračují někde dále. Musím ovšem uznat, že i samotný sestup od Sud. Hütte do městečka Matrei byl dost zdlouhavý a únavný.

Když jsem si pak doma měřil trasu, kterou jsem v této oblasti kolem Grossglockneru prošel, tak mi vyšla tato čísla: 100 km, celkový výstup - 8 330 m, celkový sestup - 8 680 m.

Ze samotné dovolené v Rakousku, ve Vysokých Taurách, jsem nadšený. Moc se mi zde líbilo. Krásná příroda, dechberoucí horské scenérie, divoké potůčky a říčky, často se kaňonovitě prodírající mezi skalami, nespočet vodopádů, útulné horské chaty s příjemným personálem… Teď už vím, že můžu říct, že se zde ještě vrátím!!!

A konečné zesumírování celé akce ukázalo, že mě nevyšla až tak draze, jak jsem předpokládal. Lístek na vlak z Ostravy do Lienzu a zpět cca 1 200 Kč a celková útrata v Rakousku činila 270 eur za 10 dní (z toho 2 dny zabralo cestování).

Grüß dich, Österreich!