Slovensko: Vysoké Tatry a Belianské Tatry

Vysokohorská turistika ve Východních Tatrách (2)

Nijak nám to ale nevadí, naopak jsme nadšeni. Když jsme těmito místy procházeli před několika lety v opačném směru, viděli jsme sotva na pár kroků a o okolí jsme si mohli nechat pouze zdát. Vždyť i Zamrznuté pleso, vedle nějž vede turistický chodník, jsme spíš tušili, než viděli.

V sedle se zdržíme o poznání kratčeji než další skupina Čechů, kterou fotografuji snad všemi aparáty, které si nesou. Sestupujeme prudce dolů. Chodník v horní části je opraven a jde se po něm mnohem rychleji než po spodní rozbité části, dle připravených kmenů se ale i zbytek trasy brzy dočká obnovy.

Zamrznuté pleso

Obědváme u Zamrznutého plesa, jež z velké části pokrývá led, dobrovolně přiznám, v jeho studené vodě bych se koupat nechtěl. Zas tak otužilý nejsem. S ohledem na sněhové pole, jež jsme minulý den pozorovali ze Slavkovského štítu, odpouštíme si odbočku na sedlo Prielom a klesáme Litvorovou dolinou. Okolo nás se zvedají strmé skalní věže a pod námi se vyloupne Litvorové pleso, spatříme i České pleso. Zkrátka nádhera, jež ovšem utrží pihu na kráse.

Čtěte také: Vysoké Tatry a Belianské Tatry turisticky (1)

Zatáhne se a začne pršet. Natahujeme si tedy pončo (můj případ) a pláštěnku, sotva tak učiníme, přeprška ustane. S povzdechem si stahujeme oblečené věci a balíme je do batohů, jakmile dokončíme úkon, znovu začne kapat. S klením se znovu oblékáme. Jak zjišťujeme, naše počínání zaujalo nedalekého kamzíka. Pozoruje nás ze svahu a očividně nechápe, co to pořád provádíme, zaručeně se utvrzuje v přesvědčení, že jsou turisté blázni.

My si však v nepromokavém úboru libujeme, neboť se nám vyplatí. Sice krátce, ale silně sprchne, přesto zůstáváme v suchu. Přeprška odezněla, strmě klesáme do Bielovodské doliny. Ne že bychom příkrost nečekali, stejně nás svou dravostí překvapuje. Při naší dávné cestě v mlze se totiž od Lysé Poľany ubíral do sedla jakýsi "šílený" Polák s kolem, které zpočátku nesl přes rameno a následně s ním na zádech balancoval při sestupu do Velické doliny na řetězech. S odstupem času se mi už ani nechce věřit, že absolvoval s bicyklem tak náročnou túru, viděli jsme to ale tenkrát na vlastní oči.

Hromy burácí

Nejvyšší partie jsou za námi a vnikáme do lesa, bylo na čase. Nad hory se totiž přižene bouřka. Blikají blesky a burácí hromy, skrápí nás proudy vody. Cesta se mění v řečiště, aniž se nadějeme, máme v botách mokro. Ale co, nevadí, hřeje nás vědomí, že už nesetrváváme ve vrcholových partiích, kde by bylo podstatně hůř.

Bouře ustane ještě před příchodem do Lysé Poľany. Když kráčíme podél řeky, přichází na řadu zoologické okénko. Spatřený černý čáp nám poslouží na rozkoukání, záhy uvidíme na opačném břehu řeky zvíře veliké jako kráva. Zůstáváme nevěřícně zírat, protože před sebou máme losa, dle všeho jde o samici. Ta chvíli okusuje větve a posléze hledí naším směrem, nakonec se odebere do křoví a mizí nám z očí.

Přicházíme do Lysé Poľany a přesunujeme se autobusem do Tatranské Lomnice, další túra nám mává na rozloučenou.

Štrbské pleso

Ráno bouří a předpověď slibuje celodenní déšť, volíme tzv. únikovou variantu. Před desátou hodinou dopolední přijíždíme do Štrbského Plesa. Jedná se o nejvýš položenou tatranskou osadu (1 350 m), středisko založili v 19. století. Roku 1872 zřídili na břehu plesa loveckou chatu pro Jozefa Szentiványiho, jemuž oblast patřila, k ní přibyla v roce 1875 turistická ubytovna. Záhy postavili další hotely i restaurace a obec v roce 1885 vyhlásili za lázně. Za dnešní vzhled vděčí středisko Mistrovství světa v lyžování v roce 1970, kdy došlo k úpravám a nové zástavbě.

Nás však zajímá hlavně jezero, jež je s plochou 19,76 ha druhé největší ve slovenské části Vysokých Tater. První místo náleží Veľkému Hincovu plesu (20,08 ha), ani to si však nemůže příliš vyskakovat. První tři místa obsadila plesa v Polsku, zlatou příčka získává Morskie Oko (34,93 ha).

Vraťme se ke Štrbskému plesu. V rámci vyhlášené únikové varianty ho obcházíme kolem dokola, což jsme, přestože jsme k němu již párkrát zavítali, dosud jaktěživ neučinili. Vždy jsme k němu jen došli, nebo ho obkroužili pouze částečně. Při cestě nechybí naučné cedule a atrakce pro děti, po hladině plují kachny a pod vodou se skrývají ryby, jež do plesa uměle nasadili ke konci 19. století.

Popradské pleso

První počin dne máme za sebou, následuje druhý. Přesunujeme se k Popradskému plesu, jež se původně jmenovalo Rybie pleso, protože v něm na rozdíl od Štrbského plesa skutečně žily ryby. Vodní plocha se nachází v nadmořské výši 1 494 m, což značí, že k němu budeme stoupat. Rozloha je 6,88 ha a hloubka 18 metrů.

Čtěte také: Tatranská plesa, největší a nejhlubší - žebříčky

Poblíž se nalézá symbolický hřbitov obětem Vysokých Tater, ten však vynecháme. Přibližně v půli cesty se totiž rozprší, a tak rádi bereme za vděk suché prostředí turistické chaty. Nad svařákem dumáme, co dál, moc dobře to nevypadá. Okolní vrcholy se halí do mraků, vypadá to, že se vrátíme na vlak.

S polednem však déšť ustává a my opouštíme chatu, vzápětí dojde k tomu, nad čím bychom ještě před deseti minutami coby nad nesmyslem mávli rukou. Vysvitne sluníčko a vlévá nám novou krev do žil. Vyšší partie Mengusovské i Zlomiskové doliny sice zahalují mraky, jedno místo nás ale vyzývá k navštívení.

Ostrva a Batizovské pleso

Nenecháme se dlouho pobízet a ostrými serpentinami stoupáme do sedla pod Ostrvou (1 966 m). Jak se ocitáme výš a výš, zmenšuje se pod námi Popradské pleso, netrvá ani hodinu a cíl je dosažen. Vystupujeme i na samotnou Ostrvu (1 984 m), k níž je to od sedla coby kamenem dohodil. Litovat můžeme pouze výhledů, protože vrcholy jako Malá a Predná Bašta, Satan či Kôprovský štít se kvůli oblačnosti neukáží.

Pokračujeme po Tatranské magistrále, naši další zastávku představuje Batizovské pleso (1 884 m). Jeho rozloha činí 3,48 ha a má být hluboké přes deset metrů. Jeho název je odvozen od Batizovské doliny, již pro změnu pojmenovali podle obce Batizovce. Osadu ve 13. století založil Batyza, čili prapůvodce zdejších názvů.

Posléze sestupujeme do Vyšných Hágů a železnicí se vracíme do našeho "operačního" centra.

Chata Plesnivec

O obci Tatranská Kotlina se v průvodcích dočteme, že k jejímu založení přispělo ve druhé polovině 19. století otevření Belianské jeskyně. Tu oficiálně objevili roku 1881, byť se o ní dle dobových záznamů vědělo již dřív. My však krasové útvary vynecháme, nám osada slouží coby východisko poslední cesty do Vysokých Tater. Zpočátku však budeme lemovat Tatry Belianské, na jejichž úbočí nás dovezl autobus.

Po vyježděné cestě se ubíráme k rozcestníku Šumivý prameň, kde žádná voda nešumí, následuje nádherný úsek lesem. Úzká pěšina ve svahu sice nenabízí v podstatě žádné výhledy, ale nemá sebemenší chybu, zhruba po hodině se ukazuje chata Plesnivec. Cože, Plesnivec? Ano, jméno zní správně, vzniká jen otázka, odkud se vzal tento název. Že by, zapracuje naše fantazie, hosté, kteří se v ní ubytují, v průběhu noclehu zplesnivěli a druhý den ráno se z nich stali mechoví mužíci? Nápad je to zajímavý, leč neprůchodný, ve skutečnosti jde o rostlinu.

Dáváme si v chatě zbudované roku 1932 čaj a pokračujeme v túře, prudce stoupáme serpentinami. Za námi se zvedají vápencová skaliska s útvarem Skalné vráta, další výhledy se nabídnou na Rakúske poľaně. Na jedné straně se táhne hřeben Belianských Tater a na druhé Vysoké Tatry, těm dominují Lomnický, Kežmarský, Pyšný a Jahňací štít - prvně jmenovaný není bohužel vidět kvůli mrakům. I tak je to pěkné, přecházíme do míst, jež jsme už před pár dny navštívili.

Velké Biele pleso proto pouze mineme, krátce zastavíme až u Zeleného plesa. To získalo jméno dle svého zabarvení, známá je i chata na jeho břehu. Pohostinské služby však nevyužíváme, zásoby si neseme své.

Veľká Svišťovka

Vzápětí se dostáváme na hlavní "atrakci" dne, vystupujeme do Sedla pod Svišťovkou (2 023 m). Zprvu za mírného stoupání míjíme Čierne pleso, zvrat nastává při prudkém záhybu do kaňonu. Za přispění řetězů lezeme prudce vzhůru skalnatou úžlabinou, tu zanedlouho nahradí svah s nekonečným množstvím serpentin.

Stoupáme a pod námi se stále zmenšuje Zelené pleso, současně míjíme davy turistů, kteří jdou úsek opačným směrem. Nerad bych se mýlil, ale ve většině případů se nechali vyvézt lanovkou ke Skalnatému plesu, aby si ušetřili náročný výšlap. Jak je také pozorujeme, část z nich bude mít vzhledem ke svému špatnému obutí v partiích s řetězy problémy, to je ale jejich potíž.

Dosahujeme sedla a po turistických značkách, které oznamují vrchol, vylézáme až na Veľkou Svišťovku (2 038 m). Tam je na kameni umístěna deska s popisem spatřitelných míst, upoutává nás především hřeben Belianských Tater a Jahňací štít, jenž se zvedá za Zeleným plesem. V mracích zůstává uschován jen Kežmarský štít, má to ale důvod.

Ze západu se na nás valí mlha. Jak ale z Doliny Zeleného plesa stoupá prudký vítr, zvedá příchozí mraky a vrací je zpátky, díky čemuž máme na jednu stranu z Veľké Svišťovky slušný rozhled, zatímco na druhé bychom mohli bílou kaši téměř krájet.

Skalnaté pleso

Nasyceni výhledy noříme se do mlhy, která nás bude obklopovat až ke Skalnatému plesu, mírně se rozjasní pouze jednou. Stojí to však za to. Opodál se pase šestičlenné stádo kamzíků. Tak tohle si nemůžeme nechat ujít.

Následuje již zmíněné Skalnaté pleso, odkud jezdí lanovka na Lomnický štít. Ten ale kvůli mrakům není vidět, a tak se o něm nebudu ani rozepisovat. Příliš se nezdržujeme a po zelené značce klesáme do Tatranské Lomnice, kde si v penzionu vyzvedáváme přes den schované batohy. Jelikož k večeru odjíždíme, uzavírám své vyprávění o pomyslném králi slovenských hor.

Další související články: