Šla jsem ve stínu listnatého lesa, ale na mokřady jsem nenarazila. Zato jsem mohla několikrát obdivovat spoustu skalních útvarů, jako např. Buchlov (1 040 m n. m.) nebo o něco dál pak Žarnov (840 m n. m.), který někomu připomněl mlýnek na obilí, a proto má vrchol tento název. Jednu část tvoří velké bradlo, které prudce klesá dolů.
Když jsem popošla dál po skalnaté plošině, viděla jsem Partizánské, které mělo být mým cílem následující den, a bližší obce jako Kamenec pod Vtáčníkom, Bystričany nebo Hornou Ves, do které jsem měla namířeno na dobrý oběd. Jediná hospoda v obci však měla zavřeno, a tak jsem došla do vesnice Velké Uherce. Tady mě zachránil malý stánek, kde mi paní nabídla birell pomelo. Zároveň jsem se dozvěděla o zdravotním stavu její maminky, o příteli, který moc na túry není, a že paní by ráda chodila do hor. Také mi poradila, že nedaleko v rybářské baště dobře vaří. Tak jsem neváhala a dala si tam kromě kapustnice i vynikajícího uzeno-pečeného pstruha.
Dlouho jsem se nezdržela a mířila k přehradě, která byla postavena jako protipovodňová nádrž a zároveň sloužila továrně v Partizánskom. Chvíli jsem odpočívala na pláži, ale díky oplácané hlučné rodince grilující maso jsem se brzy zvedla a pokračovala dále. Zaujala mě informace, že zde v roce 1869 založil Michael Thonet továrnu na ohýbaný nábytek. Další byly ve Vsetíně, Koryčanech, Radomsku a největší svého druhu v Bystřici pod Hostýnem. Ta nese od roku 1953 název TON. V obci patří také potomkům rodiny Thonetů zámeček v novogotickém slohu. Je však pro veřejnost nepřístupný a obehnaný plotem.
Šla jsem k další přehradě, Kolačno. Je mnohem menší než v Uhercích a má také protipovodňový význam. Už z dálky jsem viděla na břehu odpočívat kačeny a krásnou volavku, tak jsem se snažila co nejvíce přiblížit a vyfotit ji. Fotka se moc nepovedla, ale místečko s pěkným lesíkem a rozkvetlou loukou lákalo k malému odpočinku. Protože bylo hodně teplo, smočila jsem nohy a pozorovala ostatní ptáky.
Když jsem si dostatečně odpočinula, pokračovala jsem po žluté značce k rozcestí Pod Hlbokým, kde jsem se napojila na zelenou značku. Po půl hodince dubovým lesem v CHKO Ponitrie jsem došla ke skalní bráně, které se také říká Deravé skaly. Nachází se ve svahu a musela jsem se k nim trochu vyškrábat. Skály jsou vysoké kolem 5 metrů. Prošla jsem krátkým tunelem a pomocí řetězu se lépe vytáhla nad skálu, kde zelená značka pokračovala.
Za půl hodinky jsem stála na vrchu Chotenovec u rozhledny, která je vysoká 11 metrů a lze z ní vidět pohoří Považský Inovec a Malé Karpaty. Nejprve jsem myslela, že u ohniště přespím. Ale bylo teprve šest hodin odpoledne, na vrcholku trochu foukalo, a tak jsem se rozhodla, že se přesunu blíže k Partizánskému. Různými zkratkami v lese jsem se napojila na modrou značku a šla do obce Brodzany.
Za areálem s koňským výběhem jsem odbočila k vrcholku Hôrka, na který jsem se vydrápala, abych ho nemusela celý obcházet, a zamířila k letohrádku Babylon. Jedná se o zajímavý objekt v novoromantickém stylu, který je na Slovensku jedinečný. V letech 1909-1911 jej dala postavit Natálie Oldenburgová, manželka vévody Elimara Oldenburga. Poblíž se nacházel i psí hřbitov, kde nechala pochovat i své psy leonbergery. Tady název slova Babylon vznikl od zkomolení slova Pavilon.
Na terase letohrádku nechala Natálie postavit skleněný kryt, aby mohla pozorovat hvězdnou oblohu. Vévodkyně zde malovala a měla vystavené nejen své obrazy, ale i řadu hudebních nástrojů. Byla velmi vzdělaná a hovořila pěti jazyky. Po její smrti v roce 1937 a po emigraci posledního majitele objekt chátral, později byl pod ochranou evangelického sboru a nyní je národní kulturní památkou.
Nedaleko se nachází také pohřební kaple šlechtického rodu Friesenkofů, Olfenburgů a Welsburgů, kterou dal postavit vévoda Elimar v letech 1891-1895. Po jeho smrti zde vévodkyně Natálie pořádala koncerty a sama zde zpívala písně, které složil její manžel. Zajímavostí je, že poslední pozůstatky zde byly uloženy v roce 1997. Jednalo se o ostatky nevlastního bratra Natálie, hraběte Georga Welsburga, který emigroval. Od roku 2011 je objekt v rukou soukromého vlastníka.
Bylo již šero, a tak jsem na malé mýtince našla rovné místečko, vytáhla spacák a těšila se na klidnou noc s výhledem na oblohu plnou hvězd. Nejprve přiletěla sova, která houkala kousek ode mne, a pak se nedaleko mě ozývalo hlasité štěkání běžícího jelena. Pročesávala jsem pohledem okolí a pak se zvuk ztrácel. Rychle jsem se zachumlala do spacáku a brzy usnula. Ráno jsem si vše prohlédla ještě jednou, sešla z kopečka do obce a šla si prohlédnout malý zámeček a přilehlý park.
Zámeček pochází ze 14. století a v 17. století byl přestavěn do renesanční podoby. Nejznámějším vlastníkem byl rakouský diplomat Gustav Friesenhof. Jeho syn spolufinancoval založení Matice Slovenské. Zaujalo mě, že matka vévodkyně Natálie byla švagrovou ruského básníka A. S. Puškina, a tak nyní v zámečku sídlí Slovanské muzeum A. S. Puškina.
Bylo ještě zavřeno a hodinu jsem čekat nechtěla. Vydala jsem se přes pole k Partizánskému, městu s bývalým názvem Baťovany. Firma Baťa zde zřídila velký závod na výrobu obuvi, bylo zde postaveno mnoho domů s rozsáhlou infrastrukturou. Nad řekou Nitra jsem si v lesíku se skalisky prošla malou křížovou cestu s výhledem na paneláky.
Po příchodu do města jsem žíznivá vešla do první venkovní hospůdky a chtěla uhasit žízeň. Už tam posedávali místní štamgasti. Ten nejtlustší bezzubý ke mně došel s nabídkou, zda to nedáme dohromady. Nejprve jsem nechápala, co má na mysli. Neviděla jsem žádnou věc, kterou chce smontovat. Pak se naklonil a řekl, že mi dá čas na rozmyšlenou a že půjde domů uklidit. Začala jsem se smát, protože jsem si představila malou luční kobylku a vedle ní velkou ropuchu.
Děda se odkolíbal, já dopila a šla se podívat na vodní hrad Šimonovany, který je rekonstruovaný, ale chybí mu zatím voda. Vrátila jsem se na náměstí, sedla si na lavičku, sundala boty a opalovala se. Došla ke mně paní a když zjistila, odkud sem, začala vyprávět. Žila s manželem v Libicích, okres Mělník (to stále zdůrazňovala). Manžel byl Mistr Československa v zápase a po svatbě dostali v městečku domek. Po válce prý Němci pár domů vykradli a oni se báli, tak odešli za rodiči na Slovensko.
Ukázala mi fotku manžela, prstem ukázala dům, ve kterém po jeho smrti bydlela, a bývalé pracoviště. Když mi vše vyprávěla potřetí jako kolovrátek, omluvila se, že má "skleněnou rózu". Byla moc ráda, že si mohla povykládat. Objala mě a já jsem se vydala k nefunkční velké nádražní budově čekat na vlak do Ostravy, kterou mám od sympatické důchodkyně pozdravovat. Na tři dny v pohoří Vtáčník a opravdu nezapomenu.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.