Vsetínská Bečva a valašské doliny

Túrka kolem jedné valašské doliny aneb od lunaparku k samotě

Valašsko je turistickým rájem. Kam oko dohlédne se nad hlubokými dolinami táhnou oblé horské hřebeny. Asi právě proto se základy organizované turistiky u nás položily právě zde. A v těchto končinách se v nejbližších dnech budu pohybovat. Vymyslel jsem si několikadenní trek, během kterého obejdu jednu z nejznámějších a nejdelších valašských dolin.

Dolina začíná u obce Ústí u Vsetína, protéká ji Vsetínská Bečva a měří dobře přes dvacet pět kilometrů a ohraničuje ji hřeben Javorníků a Vsetínských vrchů. Přesto jsem nikdy nezaregistroval její název. A to jsme sem každoročně, mnoho let, jezdil na chatu a mám tady několik známých.

Čtěte také: Vysoká, Vsetínské vrchy

Hledání názvu nechám být, třeba mi ho někdo prozradí, a radši vyrazím. Za startovní místo jsem si vybral jednu z typických podlouhlých vesnic s názvem Halenkov. Vystupuji z autobusu uprostřed dědiny a ještě asi kilometr musím podél silnice. Vede mne zelená značka, která nakonec zahne k jihu a zamíří do hor. Za vesnicí procházím podél rodiny, která zrovna sbírá na poli brambory.

Z Halenkova na Kohútku a Portáš

Poté se vnořím do lesa a začnu prvně stoupat. Zpočátku lehce, posléze trochu prudčeji. Cesta vede lesem a tu a tam přetne nějakou tu louku. V jedné části se napojí na lesní asfaltku, aby mě potom prudším stoupáním přivedla pod vrchol Provazné, na hlavním hřebenu Javorníků. Trvá to sem přes dvě hodiny a zelená tu končí.

Po hřebenu vede široká pěšina, bez věších výškových rozdílů. Brzy narazím na první výhled. A zrovna na slovenskou stranu. Přes velké kouřmo zaregistruji vrchol Strážova a díky tomu rozeznám i hřeben Baske, oblíbená to místa ve Strážovských vrších. Výhled se nachází kousek od místa, kde stojí velký kříž. Od něj už vede zpevněná cesta přímo ke známému středisku na Kohútce.

Už z dálky vidím davy lidí a doléhá ke mně jakýsi hluk z ampliónu. U horské chaty zjistím, že, kromě jedné svatby, se tu pořádá jakýsi hasičský závod v běhu do vrchu. Zastavuji se u informačního centra, kde zkoumám předpověď počasí. Blíží se totiž studená fronta a očekávám deště. Na dnešní noc to ale ještě vypadá dobře.

Jelikož davové šílenství snesu tak leda na koncertu nějaké hudební legendy, rychle odtud mizím pryč. Kolem hotelu Portáš pouze proletím, je tu stejně plno. Široký chodník se opět zanoří do lesa a až po Frňovské sedlo mi trasa přijde taková nijaká nebo prostě fádní. Až při stoupání na Malý Javorník se to začne trochu lepšit.

Malý Javorník a Stratenec

Malý Javorník je se svými 1 019 metry nejvyšším vrcholem Javorníků, ovšem pouze na našem území. Hřeben totiž na nějakou dobu povede po slovenském území. A právě tady začne jeho nejhezčí a nejvyšší část. Po klesání narazím v sedle Bukovina na přístřešek. Je součástí jedné místní stezky a dal by se použít pro přespání. Po cestě jich potkám ještě několik a nakonec i v jednom přespím. To bych ale předbíhal, čeká mě ještě kousek cesty.

Blížím se na 1 055 metrů vysoký Stratenec. Částečně odlesněný hřeben poskytuje fantastický výhled na moravskou stranu. Celou dobu vidím Vsetínské vrchy a hlavně Moravskoslezské Beskydy. Tento výhled mě bude provázet polovinu výletu. Výhledy na slovenskou stranu totiž nejsou téměř žádné. Naštěstí na Stratenci stojí malá rozhledna, která tento nedostatek napraví. Bohužel z ní ale moc neuvidím, dohlednost je špatná a dohlédnu tak sotva po Velký a Malý Manín. Škoda, výhled to musí být parádní, taková Malá Fatra je téměř na dosah.

Na Stratenci stojí ještě další přístřešek a známý památník připomínající osvobozovací boje. Mám docela čas, tak tady posedávám delší dobu. Všímám si tak, že v dolinách sice běží léto na plné obrátky, tady nahoře se už hlásí podzim. Zlatavou barvu travin doplňuje červeně zbarvené borůvčí.

Noc u ohníčku a Velký Javorník

Ze Stratence je to po fotogenickém hřebenu kousek na bezejmenný vrchol, ze kterého cesta klesá do sedla Gežov, které leží pod nejvyšším vrcholem Javorníků. Pohled na nenápadný Velký Javorník je krásný a bude mi teď dělat společnost, protože i tady stojí onen přístřešek, který dnes využiji k přespání.

Jak se den chýlí ke konci, rozdělávám oheň a kochám se výhledem. Přímo přede mnou vidím svatou beskydskou čtveřici. Od Radhoště až po Travný. Obloha se dokonce trochu protrhá a okolí dostane zlatavý nádech. Zvláště svah Velkého Javorníku vypadá v tom světle fantasticky.

Lidí postupně ubývá a teprve teď potkávám první trekaře. Dokonce dvě děvčata z Brna, které míří na Turzovku. Hledají vodu a místo na bivak, posílám je tedy po neznačené cestě k malému přístřešku u pramene, nedaleko odtud. Za chvíli se ale vrací, pramen prý neteče, tak pokračují ještě dál.

Slunce zapadá, oheň dohořívá a můžu tak zalézt do spacáku. Kromě jednoho džípu mě v noci nic nevyruší a při východu Slunce už pozoruji, jak první paprsky olizují vysílač na Lysé hoře. Obloha jako vymetená mne nutí rychle posnídat, pobalit a vyrazit na Javorník.

Vrcholový kříž se kvapem blíží, výstup je totiž naprosto pohodový. Ze slovenské strany se ale blíží i oblačnost, takže když dorazím ke kříži, je obloha opět ocelově zatažená. Fronta je tady, takže déšť na sebe asi nenechá dlouho čekat. Z 1 072 metrů vysokého vrcholu pozoruji hlavně hřeben Vsetínských vrchů. Chci si prohlédnout profil trasy, která mě ještě čeká. No, je to ještě pořádný kus!

Z vrcholu mě čeká sestup rezervací, která představuje přirozený horský bukový les. Tak rozdílný od ostatní části hřebene, porostlého smrkovou monokulturou. Úplná nádhera, kterou doplňuje fakt, že jsem tady úplně sám. Naprosto rozdílný pocit než včera!

Nad sjezdovkou, na které jsem se kdysi, vcelku neúspěšně, učil lyžovat, stojí mnoho kamenných mužíků. Začíná odtud docela prudký sestup, který okoření okamžik, kdy v mezeře mezi stromy zahlédnu nezaměnitelné siluety obou Rozsutců. Cesta pokračuje kolem chat a zamíří na další bezejmennou tisícovku. Procházím kolem nějakého stanu, že by děvčata z Brna?

Makovský průsmyk

Z vrcholu, na kterém stojí radiokomunikační stožár a poskytuje dobrý výhled, klesám do sedla Čierna voda. U rozcestí stojí velký přístřešek. Většinu jeho plochy zabírá sice velká lavice, ale i tak by tady mohly dva až tři lidé klidně přespat.

Kousek dál po cestě je pěkný upravený pramen, který sice teče málo, ale i tak si můžu doplnit zásoby vody. Začíná tady prudký sestup, během kterého minu odbočku k pramenu řeky, která dala tomuto kraji jméno - Kysuca. Půlkilometrovou zacházku si odpustím, vody mám přece dostatek. Sestup mě přivede na louky nad sedlem Lemešná, neboli Pindula.

V sedle končí Javorníky a začínají Vsetínské vrchy. A taky se tu opět setkám se státní hranicí. A právě kolem ní musím prudkým výstupem opět nahoru, netrvá to ale naštěstí moc dlouho Na vršku, kde se chodník stočí doprava, je ohniště a plácek, který asi bývá využívám k bivakům. Pár metrů odtud je průsek, ze kterého zahlédnu část Oravské Magury, a hlavně hřeben Malé Fatry až po Martinské hole. A na druhé straně to pěkně doplňuje Lysá hora.

Chodník traverzuje vrchy Oselná a Dupačka a tady už uslyším zvuky od silnice, což je jasný důkaz blížícího se Makovského průsmyku. V tomto důležitém průsmyku stojí velký památník partyzánského odboje a taky hospoda Valašský šenk. Zavřená ovšem. Zastavuji se tady na svačinku, ze slovenské strany mě totiž zahřívají sluneční paprsky. Na té naší moravské, leží hustá oblačnost.

Trojačka, Sůkenická a Třeštík

Ze sedla pokračuji stále podél hranice dál na sever. Hned nad sedlem procházím nad jakýmsi stavením a právě tady se znovu objeví výhled na Malou Fatru. A je ještě lepší, než ten předchozí, hřeben vidím až po vrch Horná lúka! Sem by stálo za to, vypravit se někdy v zimě při luxusní dohlednosti, to musí být pohled!

Asi kilometr za tímto místem se nachází vrch Trojačka s rozcestím, kde opustím červenou značku. Ta míří dál po hranici, se kterou se rozloučím a po žluté zamířím do vnitrozemí. Hned pod vrcholem je pramen Vsetínské Bečvy. Pramen neteče, je tu pouze vlhká půda. Od pramene je to kousek k velké rozhledně na Čartáku. Její návštěvu dnes vynechám a rychle pádím dál. Chci se zastavit někde na něco k snědku, ovšem kolem hotelu Sůkenická jen proletím. Zastavuji se až v sedle Třeštík v místní chatě. Sedíc na terase si vychutnávám atmosféru a v klidu trávím lehký oběd.

Vysoká, nejvyšší hora Vsetínských vrchů

Ze sedla začíná výstup na Vysokou, nejvyšší vrchol celých Vsetínských vrchů. Výstup je v závěrečné části hodně prudký, naštěstí má Vysoká jen 1 024 metrů. Nahoře stojí velký přístřešek a jakási betonová skruž. Jinak tu není nic zajímavého, ani výhled avízovaný v mapě.

Scházím tedy podobně prudkým svahem dolů, během čehož začne poprvé trošku poprchat. Zatím jen na chvíli. Z Vysoké je to zhruba půl hodiny na jedno z nejhezčích míst na celém Valašsku. Na Benešky. Tak se jmenuje část hřebene, která představuje typickou valašskou krajinu, plnou luk, pastvin a osamocených chalup.

Benešky

Výhled východním směrem je skvělý, vidím celou svou trasu v Javorníkách a zahlédnu i Martinské hole. Zajímavostí je, že se tady údajně nacházel střed prvorepublikového Československa. Mám to tady moc rád a původně jsem tady chtěl někde přespat. Je tu i malý přístřešek a hlavně několik parádních březových hájků, jako stvořených pro bivak. Je ale ještě brzy, tak pokračuji dále. Pohání mne malé cedulky s nápisem občerstvení.

V sedle pod Kotlovou totiž stojí typická valašská roubenka, ve které si majitel, s ještě typičtějším kloboukem, udělal malou občerstvovnu. Na zápraží pod rozkvetlými muškáty leží velký huňatý pes, až to celé vyvolává dojem strojeného kýče. Naštěstí není. Posedávám, klábosím s majitelem a kvituji jeho ochotu točit ryzí pivo z hor, a ne pivo jistého pohanského boha, které tady mají skoro všude.

Soláň

Potkávám se tady s jedním starším párem z Jizerských hor a toto setkání pro bude ještě mít později význam. Odcházíme z tohoto místa spolu. Pod vrcholem Hutisko, nad osadou Jezerné, nás zaujme přírodní kostel. Jednoduchý amfiteátr a křížem a oltářem, obrácených postaru směrem ke kříži. Máme to kousek ke známému středisku Soláň - Čarťák.

Ze samotného Soláně je parádní výhled na Beskydy a já tady už pokukuji po místě na bivak. V noci mají přijít vydatné deště, bude to chtít dobrou přípravu. Pár míst jsem si vyhlédl, scházím ale dolů do penzionu, kde je Jiří a Helena, jak se ona dvojice jmenuje, ubytována.

Tady u piva mě Jiří upozorní na velké zastřešené pódium u místního amfiteátru a jelikož od piva odcházíme dávno po západu Slunce, jdu si lehnou tam. A volba to byla správná, po ulehnutí do spacáku přišel liják, který ustal až kolem půl šesté ráno, kdy se probouzím. Kolem sedmé opouštím toto správně zvolené místo a vyrážím na poslední, značně odlišnou část putování.

Z dolin se valí mlhy a nad sjezdovkou u hotelu Moravia se otevřel dramatický výhled na bájný Radhošť a Kněhyni. Výhled na tuto posvátnou horu mě bude provázet celý den. Vlastně toho jinak moc neuvidím, dnešní etapa bude totiž o lese. A zrovna úsek kolem vrchu Leští bude patřit k těm nejhezčím.

Bukový les zahalí mlha z dolin a ochladí se. Užívám si samoty, a předpokládám, že teď v pondělí budu v lese sám, což se nakonec i potvrdí. Na rozcestí pod Tanečnicí stojí malý přístřešek a je tu i odbočka na samotný vrchol. Ten obcházím a scházím dolů, kde si před rozcestím Šerhovna udělám odbočku k pramenu řeky Bystřice. Ten se nachází na krásných loukách porostlých jalovci. Pramen tvoří taková louže, takže k nabrání vody by asi nepomohl ani hrnek, který je tu položen.

Lušovka, Ptáčnice a Vsacký Cáb

Vracím se nazpět na hřeben a pokračuji dále západním směrem. Hřeben je tady dosti plochý, jen tak se trošku houpe a jeho přechod je tak naprosto pohodový. Užívám si samoty a přes vršek Beskyd přijdu k úseku, který připomíná lesostep. Roste tady spoustu ostružin, které můj postup rapidně zpomalí.

To už se blížím pod vrch Lušovka, kde stojí bouda. Bouda s pecí i palandami by byla ideálním místem k přespávání, je ale bohužel téměř zničena. Škoda, podobných staveb je na našich horách jako šafránu.

Pod Lušovkou potkávám dva lesníky, co pálí vysekané nálety. Následuje sestup a poté výstup na 830 metrů vysokou Ptáčnici. Jediný to úsek, kde se hřeben více vlní. Na jejím vrcholu stojí stejný přístřešek jako na Vysoké. Přijde vhod, protože se opět spustil vcelku vydatný déšť.

V přístřešku vyhrabu z batohu bundu a po žluté spojce vyrazím k nedaleké chatě Vsacký Cáb. Zastavím se v ní na čaj se slivovicí a něco malého k snědku. Opravdu pěknou chatu opustím po asfaltce, po níž půjdu skoro čtyři kilometry. Vede po ní červená značka do sedla Dušná, kudy prochází silnice a je tu i zastávka autobusů. Ten ovšem nestíhám, odbočím tak na žlutou spojku na rozcestí Lopunice.

Po dvou kilometrech se ocitnu na rozcestí, před kterým stojí stavení, obehnané plotem a se spoustou různých antén. Pošlu klukům ze CIA aspoň pozdrav a radši se věnuji pojídání švestek. U nás na Slovácku už kvasí, tady se dají ještě trhat ze stromů.

Na rozcestí se napojím na modrou značku, po které asi po šesti kilometrech dojdu až do cíle. Cesta vede typickou valašskou krajinou, plných pastvin, osad a osamocených stavení. Déšť střídavě zesiluje a ustává, aspoň mě nutí jít svižně, protože těchto posledních pár kilometrů po asfaltu mi doslova decimuje nohy. Naštěstí už pod sebou vidím zástavbu Vsetína, kam po třech dnech a asi sedmdesáti pěti kilometrech přicházím. A jsem na konci velmi zajímavé cesty.

Valašsko je zvláštní kraj, nenajdete tady žádné bombastické scenérie ani adrenalinové stezky, nic takového, o tom putování Valašskem není. Je o pohodě, malebné krajině a pohostinných lidech. A já jsem moc rád, že jsem tuto cestu absolvoval, byla skvělá!

• Délka trasy: cca 75 km
• Převýšení: 2 700 m
• Náročnost: Vzhledem k délce se trasa jeví jako náročná, ale není tomu tak
• Značení a orientace bezproblémové
• Trasa se díky mnoha možnostem ubytování na trase dá absolvovat i na lehko

Další související články: