Naposledy se ohlédneme za malebnou krajinou nižšího, ale rozlohou většího bratříčka Hrubého Jeseníku - Nízkým Jeseníkem a přes rozcestí Anenský vrch (830 m) u hezky vyspraveného kostela sv. Anny, který stojí na místě původní kaple z let 1694 - 1696, pokračujeme v naší pouti. Barokní stavba kostela s půlkruhovým závěrem a hranolovou věží uzřela světlo světa v roce 1769, k vysvěcení došlo 26. července 1770.
Anenská myslivna, Vrbno pod Pradědem
Za občasných výhledů k hřebeni Hrubého Jeseníku pokračujeme k vrchu Kopřivník (838 m). Na rozcestí Anenská myslivna (825 m) se od červené turistické značky (TZ) odděluje žlutá TZ. Po zpevněné cestě pokračujeme k Vrbnu. Následně se z blízké mýtiny otevírá hezký výhled na Praděd, který se vypíná k blankytně modré obloze. Doslova jako mávnutím kouzelného proutku se vyčasilo. Přehlédnout nelze ani jasný Měsíc, který je v poslední čtvrti.
O kus dále se objevuje pomníček na Poštovní cestě se soškou sovičky. Následuje rozcestí Pod Šindelnou (754 m) a konečně hezké louky s výhledy k Vrbnu. Zaseknu se focením okolního kvetoucího bejlí, takže mi brácha uteče. Holt bude muset počkat někde cestou, protože se ještě zastavuji u Mirkova pramene, hezky upravené studánky. Podle malé cedulky Miroslav Karas (8.9.1945 - 14.4.2026) umístěné na blízkém stromě soudím, že by se studánka mohla jmenovat i Karasova. Mirku děkuji. Konečně mohu nabrat vodu a spáchat i hygienu a umýt vlasy. Už jsem to potřeboval. A ledová voda je navíc pořádně osvěžující.
Po očistě pokračuji k Vrbnu. Poněkud se zarazím u laviček se stoly s velkou modrou tabulí - "Tento prostor je monitorován kamerovým systémem". Kamerový systém i v lese. "Nežiješ", pokud nejsi pod neustálým dohledem. Svět už opravdu zešílel? Proti mně se valí jakási vlnící se masa. Co to je? Nemohu to zprvu identifikovat. Tak to jsem opravdu neviděl. Tlupa asi deseti mladých lasiček (kolčava) se přetahuje o ulovenou myš. Než ale stihnu "nakopnout" foťák, mizí v houští. Jak náhle se tlupa lasiček zjevila, tak náhle také zmizela. Tak to byl opravdu zážitek!
Konečně jsem u náměstí ve Vrbně pod Pradědem (562 m). Brácha už tady čeká a tváří se poněkud kysele. "Já tady budu končit". Co? A že s těmi puchýři už dál nemůže. No rval se statečně, ale posledních asi 60 kilometrů již nedá. Ty puchýře má fakt hrozné. Asi "rozmaznané" nožičky… Nu což, dojdu do cíle sám. Před tím si ale ještě dáme rozlučkové pivo s tím, že se zítra uvidíme ve Velké Kraši.
Poté opouštím Vrbno pod Pradědem (německy Würbental), malé městečko s asi 4 700 obyvateli, které bylo založeny někdy ve 13. století na významné obchodní stezce ze Zlatých Hor. K její ochraně byl vybudován na nedaleké Zámecké hoře (854 m) hrad Fürstenwalde, který je prvně písemně zmiňován v roce 1348 v listině Mikuláše II. Opavského.
Zřícenina hrádku Rabenstein, Kamzičí skála a Pásmo Orlíka
Z centra města (530 m) mě vyprovází zvědavý drozd kvíčala, který neustále pokukuje, kam že to kráčím. Přecházím přes provizorní lávku přes říčku Střední Opava, ta původní byla zřejmě smetena předloňskou povodní. Ještě nyní je v korytě množství bagrů, které opravují koryto a vymleté břehy říčky. Po zelené TZ pokračuji k rozcestí Železná (550 m) a pak konečně do lesů a k hřebeni Hrubého Jeseníku.
Lesní stezka je pohodová a stoupá jen mírně. Svah po pravici je poset množstvím kamenů a skalek, cesta rychle ubíhá. Kolem chaty Vyhlídka se dostávám na širší lesní cestu a na rozcestí Hutě (605 m). V těchto končinách jsem se toulal před pár lety. Modrá TZ kamsi odbočuje, zelená TZ míří po asfaltové lesní cestě poměrně strmě vzhůru. Sluníčko praží jako divé, poprvé je mně na tomto červencovém treku vedro…
Podél cesty je spousta kvetoucího kvítí a motýlů, kteří hodují na sladkém nektaru. Babočky, perleťovci, okáči a soumračníci. Nemít dnes před sebou takový kus cesty, asi bych se tady pořádně zdržel při focení těch nádherných zástupců řádu Lepidoptera. A věděli jste, že motýli jsou vůbec nejmladším hmyzím řádem? Na Zemi se objevili až s nástupem kvetoucích rostlin na sklonku éry dinosaurů. Opět výhled na Praděd (1 492 m), nejvyšší horu Hrubého Jeseníku, další skaliska. Prostě nádhera.
Konečně je tady pěkná vyhlídková skalka Rabenstein (850 m), pod kterou se choulí zřícenina hrádku Rabenstein (810 m) z druhé poloviny 13. století, ze kterého se však do dnešních dní dochovalo jen torzo strážní věži na jedné ze skalisek na úbočí hory Pytlák (1 040 m). Samozřejmě, že tam musím také juknout. Za zmínku stojí, že Rabenstein tvořil jakési dvouhradí s nedalekým strážním hrádkem Weissestein. Dávám pauzu a konečně i snídani. Už je čas, nějaký výkon jsem již dnes odvedl.
Po relaxu pokračuji po úbočí vrchu Janova skála (1 060 m) k dalšímu významnému bodu dnešní etapy. Tím je Kamzičí skála, skvělé vyhlídkové skalisko. Od mé poslední návštěvy tady přibyl kříž. Pár fotek a kolem Solné chaty (975 m) si to pod vrcholy Medvědí vrch (1 216 m) a Medvědí louka (1 110 m) mašíruji dále k hřebeni. Na rozcestí Pásmo Orlíka (1 005 m), kde si opět dopřávám kratší pauzu v malém turistickém přístřešku. Dopíjím poslední zbytky kofoly, budu muset cestou nabrat vodu.
V údolí Šumného potoka může jít o život!
Na hřebeni Jeseníků se ale nezdržím. Dnes jej pouze přecházím napříč a po zelené TZ mířím do údolí Šumného potoka. Chtěl jsem si vyfotit Šumný vodopád. To ještě netuším, že jde o nejnáročnější úsek celého treku. Úsek, na kterém by při silných deštích mohlo jít skutečně o život. Dolina je po zářijové povodni z roku 2024 totálně rozmlácená. Ohromné nánosy naplaveného dříví, hromady n ezpevněného kamení, sesouvající se břehy a spláchnuté mosty přes říčku. Povodeň si tady s metrákovými kameny i mnohatunovými ocelovými můstky hrála jako s míčky.
Z rozcestí Pod Velkým Bradlem (985 m) po rozcestí Šumný potok (750 m) je to sice zabíračka, ale ještě větší pakárna je to pod tímto rozcestím. Ani nevím kolikrát jsem musel brodit potok, kolikrát jsem přecházel ohromné valy naplavenin. Za deště či při tání sněhu by mě tady nikdo nedostal. A ani vám to nedoporučuji. Při nízkých průtocích vody ano, ale přechod dolinou, obzvláště s těžkým batohem, je docela náročný. Na mnoha místech zmizel chodník nadobro, je nutné brodit korytem. A zmizel, pokud jsem jej nepřehlédl, i Šumný vodopád… Já tedy nepotkal nic, co jen vzdáleně vodopád připomínalo.
Jeseník, Lázně Jeseník a Ripperův kámen
Když se konečně objeví první chata a zpevněné cesta s mostem, jsem docela rád. To se již ale údolí značně rozšířilo, voda se tady měla kam vylít. Míjím vodárnu a konečně jsem na loukách. Zrovna tady maník kosí trávu a mlsní čápi se stahují za jeho traktor. Vybírají žáby, myši. Prostě vše, co jim přijde pod zobák. Záhy se dostávám na okraj města Jeseník. Mám za sebou další pohoří a mířím k oblým vrškům Rychlebských hor.
Ve městě se příliš nezdržím, neboť čas již pokročil. Vynechávám i zastávku u vodní tvrze Jeseník. V té výše zmíněné dolině jsem se totiž zdržel mnohem déle, než jsem počítal. Přesto se stavím na zahrádce hotelu Praděd na dvě pivka, protože mi řádně vyschlo v krku. A vodu jsem nedobral. Z Šumného potoka jsem nabírat nechtěl a na pramen jsem nenarazil.
Přes rozcestí Jeseník, pod nemocnicí (440 m) mířím do Lázní Jeseník. Cestou vzhůru se otevírají úžasné pohledy ke Křížovému vrchu (671 m) se známou výletní restaurací pod Zlatým chlumem. Šup a šup a jsem na kolonádě v Lázních Jeseník, na které z Českého pramene konečně nabírám plnou petku chutné pramenité vody. Podobných pramenů je tady v okolí a vůbec v celém masívu Studničního vrchu (992 m) je jich spousta. Nakonec tyto prameny byly i důvodem založení zdejších lázní.
V klidu si projdu lázně, pořídím pár fotek a dám si ještě jedno pivko pozorujíc šviháky lázeňské. A zjišťuji, že by to tady mezi nimi nebylo nic pro mne. Ty řeči kolem, začínám mít hlavu přifouklou jak pátrací balón. Platím a přes rozcestí Lázně Jeseník, konečná - bus (620 m) zbaběle utíkám z tohoto lázeňského mumraje. Do cíle dnešní etapy to mám posledních 3,5 km.
Po červené TZ pokračuji přes Jižní svahy (660 m) s podivnou sochařskou kompozicí a rozcestí U Mnicha (700 m) stoupám k Enhúberově náhrobku (730 m) s mramorovým pomníkem z roku 1848. Další mé kroky vedou k Jitřnímu prameni (790 m). Krátké osvěžení z pramene s mírně radioaktivní vodou a "mažu" dále k upravenému Večernímu prameni s tabulkou s letopočtem 1901. Večerní pramen je pro tento okamžik opravdu příhodně pojmenován. Je večer, krátce po západu Slunce.
Následuje rozcestí Nad Večerním pramenem (805 m) a konečně je tady rozcestí Ripperův kámen (945 m) s malým turistickým přístřeškem. Tady pro dnešek končím, zítra mě čeká již jen krátká závěrečná etapa přes ledovcovou dílnu - Žulovskou pahorkatinu se známými Venušinými miskami na Smolném vrchu.
- Dokončení příště
- Předchozí (4.) část článku
- Trasa treku (orientačně) na turistické mapě
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.