Výstup na Volovec

Túra na roháčský Volovec v Západních Tatrách s dětmi

Třem ratolestem (10, 12, 13 let), které nám byly svěřeny na týdenní dovolenou, jsme se rozhodli zpestřit pobyt na Slovensku túrou v Západních Tatrách. Na dovolené se přece nedá jenom válet u vody. Z mnoha vrcholů vybíráme Volovec. Trasa není nijak náročná a ani extrémně dlouhá. Navíc je to túra bohatá na atraktivní výhledy, což by dětem mohlo výstup zpestřit. Další důvod, proč právě Volovec (2 063 m), je jeho nadmořská výška.

Domníváme se, že dosáhnutí vrcholu, který měří něco málo před dva tisíce metrů, by pro "kobylky" mohlo být velkou motivací. A jak se později ukáže, výstup na Volovec, na který se jím nijak zvlášť nechtělo, se nakonec stal vrcholem týdenní dovolené. Předčil dokonce i celodenní koupání v aquaparku v Tatralandii.

Večer přijíždíme do kempu v Oravici, kde si postavíme stany. V podstatě hned, jak zapadne sluníčko, se docela řádně ochlazuje. "To je léto, když je mi zima?" hlásí jedno z dětí. "Kdo to chtěl," hned se přidává druhé. Třetí do party nemůže zůstat pozadu: "A to ještě budeme muset zítra šlapat takový kus do kopce". S líbezným a také trochu škodolibým úsměvem jim odvětím: "A to ještě není všechno. Ráno budeme vstávat v pět hodin." "Néééééé," ozve se trojhlasně.

Zdenda, jako správný načálník, se jim snaží vysvětlit, proč musíme ráno vstávat na jejich poměry brzo: "Do hor se musí vyrážet ráno. Hlavně v létě, kdy především po poledni, bývají na horách často bouřky. A kdyby nás chytla taková bouřka někde na hřebeni, mohlo by to být hodně nebezpečné."

Než jim stihne vyložit celou problematiku bouřek, vloží se jeden z rozumbradů do jeho hovoru: "A proč nás do těch hor teda berete, když je to nebezpečné." Ojedinělé bouřky sice hlášené jsou, ale až po obědě. Celou diskuzi uzavřeme s tím, že jakmile se nám přestane obloha líbit, okamžitě otáčíme - vrchol, nevrchol.

Navzdory večerním protestům kvůli vstávání, všichni tři vylézají ze stanu hned po prvním zavolání: "Vstávat, Volovec čeká!!!" Celí rozespalí a zabalení do těch nejteplejších svetrů a mikin zasednou ke snídani. Je osm stupňů nad nulou. Patrně jsou z takové zimy v šoku, že posnídají i ti, kteří jsou schopní pozřít nějaké to soustu minimálně dvě hodiny po probuzení. Kryštof si dokonce dopřává nášup.

Nachystané kraťasy všichni tři svorně odmítnou se slovy, když mrzne, tak nemůžou mít přece krátké kalhoty. Pak si nasadí čepice a beze slova usednou do auta. Z jejich výrazu lze vyčíst: Tak už jeďme, ať to máme co nejdříve za sebou. Než dojedeme na parkoviště u Zverovky, v autě se rozlilo příjemné teplo. S rostoucí teplotou roste jejich turistické sebevědomí. "A proč vlastně jdeme jenom na Volovec? Už jsme velcí, zvládneme i větší túru. A kdy už ten kopec uvidíme?" překřikují se.

Na parkovišti všem ještě zkontrolujeme batůžek a jdeme na to. Zpočátku se jedná o silniční turistiku. Nic záživného. Volovec dlouho zůstává utajen. V duchu si říkám, taky dobře - až uvidí, jak vysoko ještě budou muset šlapat, veškeré nadšení z nich vyprchá.

Cesta k bývalé Ťatliakově chatě je hodně zdlouhavá a nezáživná, což je znát na neustále se zpomalujícím tempu dětí. Až si se Zdendou říkáme, že tímhle tempem na vrchol nikdy nedojdou. Už abychom opustili asfaltku, pak pro ně bude cesta určitě zajímavější. Nějakým zázrakem dosahujeme všichni prvního záchytného bodu - laveček u Ťatliakovy chaty.

Je 7.45 hodin. Navzdory loudajícímu se tempu, nemáme zase tak špatný čas. Teď nás čeká stoupání do sedla Zábrať (1 656 m). Cesta vede zpočátku lesem. Děti vyráží chvíli před námi. Jsou jako proměnění - nasadí docela ostré tempo, až je musíme brzdit, aby jim síly vydržely. Na vrchol je ještě daleko. Máme krásné slunečné počasí a výhledy, které se nám nabízí na hlavní hřeben Roháčů, jsou úchvatné. Děti nemluví o ničem jiném. "Tak tohle jsem nečekal," hlásí neustále se rozhlížející největší odpůrce túry Štěpán a dodává: "Kdybych to věděl, tak se na tu túru i těším."

V sedle se všichni u rozcestníku svalí na zem a jako správní horalé vytahují z batohu čokoládky. Prý musí doplnit energii. Je zajímavé, že takové věci si zapamatují.

Po chvíli odpočinku nás čeká výstup na vrchol Rákoň (1 876 m), který je potřeba cestou na Volovec přelézt. Tento kopec je pro děti něco jako kudla v zádech. Představa, že napřed se vyškrábou na kopec a nebude to Volovec, se jim moc nezamlouvá.

"Teto, Volovec já nedám," hlásí Štěpán. Kryštof se okamžitě chytá jeho názoru. Začne se teatrálně držet za hrdlo, přitom otevírá pusu a sípá "Chybí mi kyslík. Musím se vrátit do nižších poloh." Se Zdendou se řehtáme na celé kolo. Ten pacholek si pamatuje, jak jsme mu vyprávěli, že ve vyšších nadmořských výškách je mnohem méně kyslíku a že člověk může dostat výškovou nemoc. Zřejmě ho těší, jak budí pozornost u procházejících turistů, takže jeho gesta ještě gradují.

Díky této "kulturní vložce" ovšem děti zapomenou, že jdou vlastně do kopce a ani neví jak, ocitají se na vrcholu Rákoně. Vrcholem prochází slovensko-polská hranice, což je také zaujme. "Heč, já jsem v Polsku," chlubí se jeden z nich. Druhý, aby nezůstal pozadu, se u hraničního kamene široce rozkročí. " A heč, já mám jednu nohu v Polsku a druhou na Slovensku", hecují se, kdo je "lepší".

Do posledního stoupání nastupují děti opět odhodlaně. Asi také proto, že si uvědomují, že je to dnes skutečně stoupání poslední. Hanička, štíhlá křehká dívka, nasadí docela ostré tempo a za chvíli už vidíme jen její stále se vzdalující záda. Štěpán drží tempo se mnou. Tedy spíše já s ním. Snažím se nejít ani pomalu, ale ani rychle. Hlavně, aby se mu dobře šlo. Cesta nám dobře ubíhá a Štěpána žene nahoru fakt, že bude na vrcholu druhý. Radost mu nepřekazím a těsně pod vrškem, když už vidím, že toho začíná mít plné brejle, zpomalím a se slovy: "Já už vážně nemůžu," se nechám jím předejít.

Hanička dorazila na vrchol kolem tři čtvrtě na deset, my se Štěpou osm minut po ní. Po dalších minutách stanou na vrcholu i Kryštof se Zdenkem. A tady můžeme pozorovat dětskou nefalšovanou radost z dosaženého vrcholu. Všech se zmocnila obrovská euforie, očička jim jen září. Jsou šťastní a zažívají ten krásný pocit z dosaženého vrcholu. Všichni chtějí telefonovat maminkám, babičkám, aby se jim mohli pochlubit, kde právě stojí.

Západní Tatry, také zvané Roháče (kde Roháče jsou jen jedním z podcelků Západních Tater) se rozkládají na území o rozloze bezmála 400 čtverečních kilometrů. Jejich část (asi 260 čtverečních kilometrů) je od roku 1987 součástí TANAPu.
Západní Tatry vznikaly v mladších druhohorách a starších třetihorách. Svou současnou podobu však Západní Tatry získaly až během dob ledových, kde je modelovaly četné ledovce «

Poté, co se trochu zklidní, se dožadují fotografické dokumentace. Ale nestačí jim hromadná vrcholová fotka. Chtějí se fotit neustále - tu chtějí mít v zádech Ostrý Roháč, tu Polsko, tu výstupovou trasu, tu Tri kopy. A stále jim to nestačí. Chtějí pózovat sami, ve dvojici, se Zdendou, se mnou, vsedě, ve stoje…

Po asi hodinovém pobytu na vrcholu je čas vydat se dolů. Původně se děti chvástaly: "Dolů to bude v pohodě, to seběhneme jako nic." Teď jim došlo, že naše slova o tom, že sestupy bývají horší po všech stránkách, se naplnila. Dolů se vlečou snad ještě pomaleji, než když šly nahoru. Skoro se dá říct, že víc času tráví postáváním, než sestupem.

Nezbývá, než zaútočit na pradávný lidský pud a nalákat je na jídlo. "Dole v bufetu prodávají langoše, dám si ho s tatarkou, česnekem a sýrem," zkouším to a tah mi vychází. Děti začínají normálně šlapat dolů a dohadují se o tom, zda je lepší langoš s kečupem nebo tatarkou. A tohle téma jim kupodivu vydrží skoro až dolů.

V bufetu si objednáme nakonec langoš všichni stejný a pak už spokojeně šlapeme po silnici k autu. Je to sice ještě nějaký ten kilometr, ale v podstatě se dá říct, že tempo si většinou držíme v přijatelné míře. U auta se spokojeně přezují, svalí se na sedačky a ještě než vyjedeme z údolí, všichni tři usínají únavou. A ze slastného spánku se usmívají.