Řeka Vlára od pramene k ústí, turistika

Trek od pramene řeky k jejímu ústí

Autobus nás ráno vyklopil v Pozděchově, kde začne naše putování po březích řeky Vláry. Musíme překonat převýšení 200 m směr Svéradov a potom, po hřebenu se dívat po prameni řeky. Na rozcestí turistických značek odpočíváme po strmém výstupu. Dále budeme více klesat než stoupat.

Naše putování bude vesměs turisticky neznačenými lesními pěšinami, po loukách, pastvinách a houštinami podél břehů.Celou akci chceme absolvovat důkladně, od pramene až po ústí.

Vlára patří k největším a nejkrásnějším tokům Bílých Karpat. Její bystřinný tok pramení ve Vizovické vrchovině, jihovýchodně od obce Pozděchov, v nadmořské výšce 650 metrů, píše průvodce.

Podle mapy jsme u pramene. Nenápadný vývěr vody tekl pár desítek metrů po lesní cestě, zatočil do lesa, aby si následně začal hloubit v terénu koryto. Později byl pramen Vláry pěkně upraven a označen, dokonce je k dispozici i hrníček. TV pořad o pramenech někoho inspiroval a to je dobře.

Čtěte také: Větrný mlýn v Kuželově, Bílé Karpaty

Opouštíme souvislé lesy Vizovické vrchoviny. V otevřené krajině se oko turisty může kochat malebnými výhledy. Není to ale zadarmo zadarmo. Slunce do nás pálí bez slitování.

Řeka teče zprvu jižním směrem. Na dohled, západně od nás se nachází Ploština, osada, kterou Němci pár dnů před koncem II. světové války vypálili. Za pomoc partyzánům zaplatily životem přes dvě desítky obyvatel osady i sousedních obcí. K památníku se dnes poklonit nejdeme. První obcí, kterou Vlára na své pouti protéká jsou Drnovice. Zastavujeme se na zahrádce bizardního hostince na doplnění tekutin.

Pokračujeme do obce Vlachovice, Vlára se prokousává Luhačovickou pahorkatinou. Jdeme po louce, která měla být v roce 2000 dnem přehrady. Naštěstí se ukázalo, že bilance potřeby vody byly v 70. letech minulého století přehnané a malebné údolí tak bylo ušetřeno zásahu, který by byl pro přírodu zásahem nevratným.

Pramenná oblast řeky Vlára, turistická mapa

Podél řeky pokračujeme přes Vrbětice do Bohuslavic. Zde se Vlára potkává se železnicí, které dala jméno. Rozpadem federace význam Vlárské dráhy značně poklesl, ale úplně nevymizel.

Narážíme na další přítok - Rokytenku. Pochopitelně, ani zde není žádné přemostění. Přechod přes vodní překážky zvládáme suchou variantou. Až na Naďu. Její pád do vody se mi podařilo natočit, což se nám stalo vstupenkou do TV pořadu Neváhej a toč.

Řeka se stáčí k východu. Prostupuje Kyčerskou hornatinou. Jestřábí, Popov i Štítná jsou jako další korálky na náhrdelníku, tvořeného Vlárou. Nejsem tu poprvé, ale mé dřívější návštěvy těchto končin byly vždy služební. Krajina se mi líbila, přemýšlel jsem, jak ji poznat důkladněji, než pohledem z jedoucího auta, nebo z kanceláře starosty. Podařilo se přemluvit pár kamarádů a tak se mi dřívější plán daří plnit.

Ve Štítné nad Vláří jsem se při služebních cestách několikrát zastavil na oběd. Dnes už oběd nestihneme, ale večeře je, tak jako obědy, výborná, v pěkném prostředí a za slušné ceny. Slunce se schyluje k západu, je čas hledat něco na nocleh. Ze všech nabídek se nám nejvíce líbil "hotel seník" ve stráni nad řekou v Bylnici. Za ranního kuropění balíme a dokud slunce ještě moc nepálí, vyrážíme na další cestu.

V Bylnici se Vlára stáčí směrem jihovýchodním a průsmykem, kterému taky dala své jméno, protíná masiv Bílých Karpat. Podél vody se tady nedá souvisle jít, po chvilce uhýbáme od řeky do svahu. Procházíme místními částmi Brumova-Bylnice Svatým Štěpánem a Sidonií, které bývaly samostatnými obcemi.

V Sidonii se řeka chystá překonat státní hranici. Nádražíčko Vlárský průsmyk necháváme stranou a jdeme k silničnímu přechodu. Neznáme sobotní otevírací dobu obchodů a hospod na Slovensku. Pro jistotu navštěvujeme poslední obchůdek na naší straně hranice.

Vlára, jakoby unavena, již volně plyne úpatím Bielých Karpát. Na své cestě přibrala vodu z nesčetných přítoků. Celková plocha povodí Vláry je úctyhodná, měří téměř čtyři sta kilometrů čtverečních. Velikost povodí a neprostupné geologické vrstvy, díky nimž srážková voda z krajiny rychle odtéká, dávají Vláře charakter toku s nevyrovnanými průtoky.

Při našem putování neteklo vody mnoho, ale podle stavu koryta v Hornom Srní a Nemšové je Vlára docela slušný bystřinný tok, který může lidi v okolí pozlobit. Nás v Nemšové "pozlobila " zavřená hospoda. Už měli mít otevřeno, snažíme se podívat po jiných hospodách. Ty byly taky zavřené, ale otevírat měly až po poledni.

Jeden místní mladík, zřejmě trpící žízní, nás přivedl zpět k první hospodě a bušíce na dveře volal na hospodského: "Otváraj ty k…t, máš tu zahraničnú klientelu." Dveře se opravdu otevřely a hospodský s omluvou, že měl do půl čtvrté diskotéku a ještě nemá uklizeno, nás pustil přes lokál na zahrádku. Dáváme si po točeném Kozlovi a opouštíme obec.

Za Nemšovou se neodvratitelně blížíme k ústí. V padesátých letech minulého století vznikla Vážská kaskáda. Byl postaven deviační kanál s řadou hydroelektráren. Korytem Váhu tak obvykle teče jen asanační průtok, neboť větší část vody roztáčí turbíny.

Pouze o povodních se původní koryto naplní na pár dnů vodou. Dnes se nám jeví, že Vlára obohatí svou vodou Váh obzvlášť významně. Koryto Váhu je široké desítky metrů, hloubka vody tudíž malá. Na hladině je hodně divokých kachen a také labutí. Vlára byla při ústí široká tak 10 metrů, hloubka vody ale byla přes metr.

Svlékáme se a necháváme řeku, aby z nás, po téměř osmačtyřiceti kilometrech společné pouti, ještě smyla prach a pot. Putování od pramene k ústí je u konce. Byli jsme tu dříve, než voda, kterou jsme viděli u pramene? Asi ne. S Vlárou se loučíme s trochou nostalgie.

Je čas návratu. Na nádraží nasedáme do motoráčku, který končí ve Svatém Štěpáně. Doba, kdy jezdíval rychlík z Trenčianské Teplé až do Brna je pryč. Alespoň, že motoráček ze Štěpána na ten slovenský časově navazoval.