Pohoří Vizovické vrchy, přechod Vizovických vrchů

29. ročník putování aneb pěšky stylem "per partes" krajem valašského krále Boleslava

Volba letošních Vizovických vrchů v Západních Karpatech byla schválena naší skupinou již vloni. Můj návrh tehdy vycházel ze dvou základních, snad moudrých, hledisek: za prvé navázat na Hostýnské vrchy, Chřiby a Bílé Karpaty, které jsme prošli v letech 2006, 2007 a 2008 a za druhé zvolit pohoří takových rozměrů a nadmořských výšek, aby lety zdevastovaní i zhusta ranění či nemocní aktéři překonali zákeřné horstvo pokud možno bez další újmy na zdraví.

Zatímco prvý zámysl byl splněn beze zbytku, druhý bohužel jen částečně, jelikož Jarda alias Šulejkin (1946), Zdeněk alias Chřestýš (1944) a další Zdeněk alias Profesor (1946) byli z výše uvedených důvodů mimo tuto velkou hru. Takže se ze "sedmi statečných", kteří měli stát na startu této opět velkolepé akce ve Valašské Polance objevili jen Mirek alias Inženýr z hor (1946), Pavel alias Velča (1949) a Vladimír alias Orel (1945). Já (1946) jsem se s druhy setkal, až když nečekaně vylézali z křoví při lehkém "zakufrování" na trase před Vartovnou. Máme dohromady 250 roků, tedy nic moc.

Vzhledem k tomu, že za 29 let našich toulek horami i doly jsme byli pouze počtvrté v krajích moravských (z toho vloni jen částečně), lze tento přechod Vizovických vrchů v říši krále Boleslava považovat i za významný vlastenecký počin. Jinak jsme byli vždy na Slovensku, dvakráte v Polsku, jednou na Ukrajině a jeden ročník dokonce v Alpách. Je zajímavé, že v Čechách jsme ještě nepochodovali v naší sestavě nikdy, i když Český masiv mají někteří z nás v malíčku.

Samotné Vizovické vrchy jsou velmi rozsáhlé pohoří s územím 1 399 km², takže jsme se snažili projít jen ty nejzajímavější místa. Jako geomorfologický celek se skládají ze severní Zlínské vrchoviny s Vartovnou, Komonecké hornatiny s Klášťovským hřbetem, na jihu z Luhačovické vrchoviny a z Hlucké pahorkatiny, takže se rozkládají v okresech Zlín, Vsetín, Uherské Hradiště a Hodonín.

Trochu v tom dělá zmatek CHKO Bílé Karpaty, která se zatoulala do Luhačovické vrchoviny, přičemž PP Vizovické vrchy (130 km²) se nachází v okrese Zlín. Byly zpracovány propozice denních tras v období 11.9. - 14.9.2009 a moderní internetovou metodou zajištěny zkušeným Orlem noclehy pro znavená těla poutníků. Ve stanech a pod širákem jsme si svoje již odsloužili již v dobách rané mladosti. Tedy - "Alea acta est!"

Z Poruby za Valachy a mými hochy přes Stodolní ulici

Cesta z Ostravy a z Frýdku do Valašské Polanky není daleká, leč je náročná na přestupy, což s batohy a kytarou není nic radostného. Já mám po cestě z Poruby cestovatelský zámysl přestoupit v Kunčicích, Frenštátě, Valašském Meziříčí a ve Vsetíně směr Horní Lideč, leč bylo vše jinak.

Protože jsem ráno ve Svinově omylem nastoupil do vlaku s nápisem Český Těšín, který sice snad tímto směrem někdy jezdil, ale tentokráte jel do Přívozu a přes Stodolní ulici s padesáti hospodami do Ostravy - střed a dále do Havířova, vystoupil jsem zde uprostřed krajského města, tramvají se přepravil zpět do Svinova, abych následně prověřil vlakové spojení přes Hranice na Moravě, což se mi podařilo. Chytil jsem rychlík do Prahy, který v Hranicích skutečně stál. Ten předešlý, mířící do Brna, měl zastávku až v Přerově. Ještě že jsem to včas zjistil, byl by na světě další problém.

Ze Stodolní ulice jsem jim zavolal mobilem, jak se věci mají a oni se domnívali, že teprve odněkud z nálevny vylézám zmožen nočním veselím z pod povytažené rolety, podobně jako pedagog Lomcovák ve slavné povídce Šimka a Grossmanna - Školní výlet. Naštěstí tomu takto nebylo, jako párkrát dříve, kdy jsem napsal říkanku - "Jak jsem nebyl odolný na ulici Stodolní!". Holt - člověk stárne, je rozvážnější a někdy to má i svá pozitiva, alespoň pro stařecký organismus určitě. Ale hoši byli ve Valašské Polance již o půl desáté (měli jsem sraz ve Frýdku - Místku v 7.28 ) a já až před jedenáctou ráno. Pořád se něco děje.

Od Valašské Polanky do Vízovic za slivovicí (pěšky 20 km)

Obec Valašská Polanka (378 m), ležící při říčce Senici, která odděluje Vizovické vrchy od Javorníků a míří na sever do Vsetínské Bečvy, mne přivítala příjemným zářijovým počasím a otevřenou hospodou hned za nádražím. Venku jsem si všiml třech prázdných pivních půllitrů a pomyslel jsem si, že hoši jsou tedy nedaleko.

Byla to pravda jen napůl, byli na pivo v blízkém Kulturním domě. Tam měli otevřeno dříve, ale to jsem ještě netušil. Vyrážím po cestě směr Vsetín a u další hospůdky s roztomilým názvem Galánečka odbočuji po zelené značce do hory, napřed po louce, odkud je krásný pohled na vesnici s kostelem. Je poněkud opar, na daleké výhledy to nevypadá.

Kráčím okolo nějaké záhadné boudy se stanem a přes Lány prudce stoupám na hřeben. Náhle slyším hlasy a již z křoví vylézá Orel a za ním další dva stateční, kteří lehce zbloudili. Je půl jedné, takže jsme se potkali díky jejich "pivní snídani" poměrně brzy. Za chvíli jsme na Vartovně, kopci s výškou 651 m, což je na tyto poměry docela hodně.

Jsou odtud omezené výhledy, částečně brání stromy. A hle! Staví se zde z projektu EU nová rozhledna a pilně se pracuje. Spodní část bude kamenná, kruhové schody kovové, konstrukce dřevěná. Ale zdá se nám dost nízká - uvidíme příště, zda bude vidět na Bílé Karpaty na jihu. Jsou zde stromy.

Svačíme, dáváme další pivko a hoši kalíšek slivovice a po odpočinku vyrážíme k polednímu cíli - motorestu v sedle na Sirákově (542 m), kde mají vše, co hrdlo ráčí. Zde jsem na rozpacích, někde se píše Sirákov, někde Syrákov, tedy s krátkým tvrdým. No, nejlepší je to asi s tvrdým dlouhým, ale budiž! Na hospodě a místním rozcestníku je však shodně uveden Sirákov. Mají Gambrinus a hoši si dávají řízky z hlívy ústřičné, já raději čočku s uzeným a smaženou cibulkou. Houby jsem jedl předchozí týden každý den, byť moc nerostou. Snad to ještě vypukne!

Před patnáctou hodinou balíme a vyrážíme opět do kopce lesem a pak po krásné louce směr Všemina (370 m), kde mají hned u autobusové zastávky restauraci s pivem, leč bez razítka. My s Orlem to tady známe dobře, Mirek s Pavlem se jdou ještě podívat k vodní nádrži, kde se nachází areál bývalého hotelu Slušovice. Odtud vede přístup na naučnou stezku - Partyzánské cesty Valašska.

Autobus směr Vizovice nám jede dle předpokladů v 17.20, nemíří však přímo do hlavního města Boleslavova království, leč musí se přestupovat ve Slušovicích - bývalém sídle slavného inženýra Čuby, jenž po vzoru pana Bati a jeho potomků dokázal tehdy mnohé.

V autobuse se však k nám přidružuje starší dáma v šátku, která nám doporučuje "krátký přechod trochu do kopce", jenž má končit při našich postavách po 30 minutách ve Vizovicích. Mi se to moc nezdá, leč stateční hoši jsou ihned rozhodnuti a za chvíli již šlapeme po asfaltu do kopce po silnici směrem na jihovýchod okolo vsi Raková, odkud se naším směrem na cestu vydává i modrá značka z Hostýnských vrchů.

Po levici máme čerstvě pohnojené pole a smrad je vskutku vydatný. Zvláště Inženýr z hor, který by měl být z Morávky zvyklý, vdechuje pach s netajeným odporem. Na jihu je hřeben s výrazným vrcholem Drdol (540 m), nad kterým budeme kráčet posledního dne putování, je vidět již Janova hora (496 m) nad Vizovicemi (305 m) a rozhledna Doubrava.

U božích muk jsou lavičky a my občerstvujeme, zde prvý kalíšek slivovice čeká i mne. Pod křížem probíráme z neznámých důvodů tématiku dob minulých a vzpomínáme na VUML (večerní universita marxismu - leninismu). Mladí již neví co to je, ale o moc nepřišli. Již za šera sestupujeme do města slivovice, kde pan Jelínek tvrdí, že na počátku všeho byla švestka.

Po počátečních obtížích s hledáním našeho základního tábora se konečně ubytováváme v Penzionu pod zámkem v Štěpské ulici ve čtyřlůžkovém pokoji za slušnou cenu 180 Kč na osobu. Je u toho i kuchyňka s WC a koupelnou. To vše nám Orel pravil, když se navrátil s klíčem do hospody, kde se již občerstvujeme.

Posléze Velča odchází s tím, že se mu chce spát, což je u něho naprosto normální a nikoho to nepřekvapuje. Orel jde s ním a otevře mu pokoj, s klíčem se zase navrací za námi. Venku je nám již zima, takže sestupujeme do útrob lokálu a ocitáme se ve vinárně v suterénu, kde to vypadá docela nóbl i vznešeně.

Jaké je však naše překvapení, když asi za půl hodiny se zjevuje na kachličkách místnosti bosý Velča, jen v trenýrkách a tričku. Vysvětluje důvod jeho nezvyklé večerní róby následně. Když se ubytoval, vysvlekl se a šel hledat záchod. Jelikož zapomněl, že Orel říkal, že je u kuchyňky, vyzkoušel všechny místnosti s nápisem WC v penzionu, leč vše bylo zavřené. Vyšel tedy ven, nemaje klíčů, zajistil si hlavní vchod a bosky se spokojeně vymočil do Čamínského potoka, který se dále vlévá do Lutoninky, jenž u Lípí pohltí řeka Dřevnice. S hrůzou pak zjistil, že je hlavní vchod opět uzavřen a nemaje klíčů, šel za námi pro pomoc.

Byla to dosti veselá příhoda, která nás potěšila a Velča opět s Orlem odešel do pokoje podruhé. Orel se však záhy navrátil. Večer se protáhl asi do půlnoci, bylo to milé. Noc proběhla kupodivu klidně, Velča měl jako vždy špunty do uší proti střelbě na šachtě Paskov. Lehce jsme chrápali asi všichni čtyři. Nikdo nemlaskal.

Přes Klášťovský hřeben a rozhlednu Doubrava do Pozlovic (pěšky 23 km)

Dalšího dne nám jede autobus do Pozděchova (490 m) až po desáté hodině ráno. Odtamtud vyrazíme na nedaleký hřeben a nejvyšší horu Vizovických vrchů - pověstmi opředený vrch Klášťov (753 m). Máme tedy dost času a jdeme hledat "bufík", o kterém básnil Inženýr z hor. Ten již byl bohužel zrušen, tak vychutnáváme venkovní terasu cukrárny, kde snídáme. Využíváme vedlejšího obchodu a nakupujeme suroviny pro výrobu "kotlíku" v hoře, jimiž jsou v tomto případě fazole s párkem a chléb z Kunína.

Do Pozděchova to jelo asi 10 minut a po vystoupení na malém náměstíčku s cedulemi naučné stezky hledáme hospodu. To se nám daří, je však ještě uzavřená, byť je sobota. Tak o půl jedenácté vyrážíme na jih a to na hlavní hřeben Komonecké vrchoviny, který končí na východě v Lidečku u Čertových skal, které dobře znají horolezci. My však z hřebene jdeme na západ, nacházíme se kousek od bývalé osady Ploština (550 m), nad vesnicí Drnovice.

Ploštinu koncem války bestiálně vypálilo 19.4.1945 fašistické jagdkomando za pomoc partyzánům, upáleno bylo i 24 obyvatel. Dnes je zde vybudován Národní kulturní památník. Tato německá zvěrstva částečně vysvětlují mnohdy podobnou krutost českých občanů vůči německým vojákům po ukončení války, což je jistě smutná záležitost. Ale Němci začali a zabili nám 230 000 lidí, kteří na rozdíl od nich za nic nemohli. Dnes jsou naši spojenci v NATO, takže už snad dají pokoj.

Stoupáme již po modré značce na Klášťov, zalesněný nejvyšší vrch Vizovických vrchů, kde se nachází jedno z největších moravských pravěkých hradišť se zbytky valů. Fotíme se na vrcholovém skalisku s kovovým křížem, ale výhledy se bohužel nekonají, byť je na vrcholové skalce cedule s názvem "vyhlídka". Velča se závěrečného útoku na skalisko nezúčastnil, hlídal dole kytaru a Mirkův batoh.

Je již okolo půl druhé a my dostáváme hlad, marně hledáme vhodné místo na rozdělání ohně. Konečně se objeví pod Suchým vrchem, kde zakládáme vatru a ohříváme v kotlíku fazole, do kterých přidáváme cibuli, slaninu, dva nakrájené suchohříbky a česnek. Chutná to výborně. K fazolím rozbalujeme chléb a nestačíme se divit, jakou vzácnost konzumujeme.

Na nálepce je možno číst toto: "Kunínský zámecký chléb je v současné době nejlepší chléb z přírodního kvasu". Vydrží i týden čerstvý a měkký, pokud ho ovšem dříve nesníte. Byl testován až ve Finsku za polárním kruhem, kde ho měli sebou rybáři na lovu jeseterů - z pěti druhů vydržel jen tento sedm dnů, ostatní byly tvrdé a zplesnivěly už po třech dnech.

Ideální poměr žitné a chlebové mouky tvoří lahodnou chuť a přitom nepřekyseluje žaludek obzvláště u starších lidí. Tento chléb je skutečný Mercedes mezi chleby!" Reklama je hodna Mistra! Zapíjíme tedy fazole se špíčkem a propečený Mercedes pivem v plechu a slivovičkou pana Jelínka bez obavy ze stařeckého pálení žáhy. Přátelsky se zdravíme s mladým myslivcem s flintou a dvěma psy, kteří mi olizují ruku. Při tom si vzpomínám na našeho kamaráda Duba a smečku psů za plotem v Dargově v Slanských vrších. Je nám kladeno na srdce, abychom oheň dobře uhasili, protože je sucho. To slibujeme a vyplníme beze zbytku.

Naši pohodu však ruší skupina "čtyřkolkářů", jenž se s rachotem řítí chráněnou krajinou. Zlostný Velča jim nadává dosti nevybíravě a nepublikovatelně. Zaslouží si to! Před Doubravou dáváme řeč s jedním , který se navrací - je to však invalida, který prý dříve běhal po Tatrách a dnes, jak tvrdí, nemá jinou možnost pohybu v přírodě. Odpouštíme mu. Pokračujeme zvlněným hřebínkem až na malé parkoviště v sedle mezi Vizovicemi a Loučkou.

Těšíme se na o víkendech přístupnou telekomunikační věž Doubrava (676 m) ze dvou důvodů - výhledy a pivo. Ani jedno se však nekoná, neb je rozhledna zavřená a otevřená bude až zítra v neděli. Věčná škoda. Z kruhové plošiny jsou rozhledy super, přesvědčil jsem se o tom již dvakrát. Beskydy i Slovensko jsou jak na dlani. Tak zase klesáme a stoupáme a opět klesáme přes polomy, kde se nám ztratil Orel s kytarou. Volá nám mobilem, čekáme na něho na malé pasece.

Pak již všichni čtyři pokračujeme na Spletený vrch (565 m), odkud již po červené značce klesáme do Horní Lhoty (340 m). Cestou nacházím několik krásných praváků. V Horní Lhotě je hospoda otevřená, dáváme dva Gambrinusy a následně již s mírnou nechutí znovu stoupáme nad vesnici. Lesem přicházíme k modernímu velkému hotelu Vega, kde je svatba a dosti rušno. Takže jen jedno pivo a pryč odtud!

Další štace je v Pozlovicích (300 m) ve stylové valašské restauraci U ogara, kde večeříme a zkoušíme borůvkové pivo z Černé hory, které není nic moc. Již za tmy jdeme hledat náš další "bejz", kterým je penzion v sídlišti Pozlovice - Niva I. Pátrání mezi řadovými domky bylo dosti náročné, leč jsme nakonec pomocí mobilu zvítězili a ubytovali se ve dvou hezkých dvoulůžkových pokojích.

Komnata i s televizí pro dvě osoby a noc stála 800 Kč, tedy docela dost. Poslední pivo si dáváme v lokále penzionu v přízemí a Velča nám sděluje, že v neděli již s námi nikam nejde a navrací se domů. Prý již nemá dovolenou. Je to jeho volba a svobodná vůle. Jdeme spát brzy, na kytaru jsme opět nehráli - tedy nehrál Mirek, my bychom jen pobrukovali. Zatím ji nosíme na zádech jen kvůli zvýšení fyzické kondice, jenž je beztak dosti mizerná.

Tento den byl relativně pro staříky dosti náročný - 23 km se zátěží. Na turistické mapě VIZOVICKÉ VRCHY - KČT č. 93 jsme se chytře metodou "per partes" přemístili z "pole A6" do "pole B3". Dalšího dne nás čeká jen krátké putování do Bojkovic, které se již nachází na hranici Bílých Karpat. To budeme absolvovat bez hudebního nástroje. Již ve třech, ale moc nechybělo a bylo to jen ve dvou.

Do Bojkovic za výhledy na Bílé Karpaty (pěšky 13 km)

Ráno mne dost bolí záda a pravá noha, na té levé po trombóze z červencové Korsiky mám zdravotní punčochu. Napadá mne proto sanitární den, leč nakonec mi to nedá a vyrážíme ve čtyřech do lázeňského města Luhačovic (253 m) přes Lázeňské náměstí s Jurkovičovým domem. Snažíme se tipovat, která dvojice jsou milenci a která manželé. Kupodivu je to docela snadný úkol, znalec to pozná okamžitě.

U pošty nás vcucne lidová hospůdka u rondelu, kde mají dršťkovku, čerstvé rohlíčky a čepovaného Janáčka z Uherského Brodu. Velča odešel zjišťovat spoje a my již ve třech vyrážíme po modré značce do kopce nad největšími moravskými lázněmi s 11 minerálními prameny, kolonádou i fontánou. Dříve nejhonosnější hotel Alexandria se opravuje, snad vstane z mrtvých co nejdříve.

V bukovém lese asi po 2 km stojíme na rozcestí Bílý kříž a protínáme silnici, chlapci jdou dnes rychleji , tak je nechávám vpředu a vyrážím po lesní cestě podle mapy. Se značkou jsem se sešel až před vsí Přečkovice, kde je zavřená hospoda a místní borec mi potvrzuje, že dva mužíci s holemi již vesnicí prošli. Další cesta vede na další kopec již po louce, za mnou na severu je vidět zalesněná hora Obětová (511 m) s vysílačem, přes kterou vede okruh D. Jurkoviče a cesta do Petrůvky k pípě.

V dalším lese je plno velkých bedlí, které by zajisté ocenil nejvíce přítel Šulejkin, jenž je má na talíři nejraději. Na další louce lehce bloudím, leč značka vede přes potok Těšňůvka a pak okrajem pole asi 1 km zase do kopce. Za blátivého počasí by to tady byl horor. Potkávám dvě turistky, kterých se táži, zda neviděly dva zchátralé muže. Odvětily, že dva muže viděly, ale nevyhlíželi zchátrale, čemuž však moc nevěřím.

Konečně se objevují Bílé Karpaty - je vidět vysílač na Velké Javořině i rozhledna na Velkém Lopeníku, kde jsme byli vloni i s Chřestýšem. Nad Bojkovicemi nádherně svítí bílý renesanční zámek Nový Světlov v tudorském slohu, jenž byl původně gotický hrad. Zdálky vyhlíží jako Hluboká v jižních Čechách. Bohužel nemohu fotit, mám vybité obě baterky, což mne dost mrzí.

Přecházím silnici z Bojkovic do Rudimova a přes louku scházím do města Bojkovic, kde hned v první restauraci vidím své druhy u piva. Pijí teprve první, takže mi příliš neutekli. Hospoda je hezká a moderní, jmenuje se Chalupa. Přichází skupina dívek, které šly pěšky z Žitkové v Bílých Karpatech. Dávají si převážně pivo, jsou tedy naše krevní skupina. Věkem jsou však něco mezi našimi dcerami a vnučkami.

Je asi půl druhé, autobusy v neděli nejedou a vlak směrem na Újezdec odjíždí až za dvě hodiny. Co teď? Nedaleko nádraží dáváme řeč s mužem, jenž se chystá někam odjet fabií a navrhujeme mu, aby nás za jistou finanční částku odvezl do Pozlovic. Kupodivu na to docela rád přistoupil, takže za další půl hodinu již pijeme pivko u našeho včerejšího stolu v hospodě U ogara Po vydatné večeři se vracíme do penzionu a po sprše si dáváme dvě hodinky odpočinku.

Posléze sestupujeme i s kytarou do restaurace dole a po teplé klobáse s hořčicí Inženýr z hor konečně zahrál první píseň. Přidává se řada zde relaxujících "lázeňáků" , pro které je tento druh zábavy oživením a nebýt toho, že šéf ukončil zábavu ve čtvrt na jedenáct z důvodu rušení nočního klidu ve vilkové čtvrti, kdoví jak by to dopadlo. Ale alespoň na poslední část naší cesty budeme vyspaní. Takže strunný nástroj, který jsme přenášeli na zádech, se konečně vyplatil! A Inženýr z hor obdržel pokaždé zasloužený potlesk i volání - "Umí!". Bodejť by neuměl, když to s láskou trénuje od svých čtrnácti let. A to je dobře a my jsme tomu rádi.

Kolem zříceniny hradu a kostela z Pozlovic do Baťova města (pěšky 11 km)

Odchod z našeho BC jsme si domluvili na osm hodin ráno, což se nám podařilo překvapivě dodržet a vyrážíme po modré značce ranními slunečnými Pozlovicemi na zříceninu Starý Světlov nedaleko vrchu Komonce. V ostatních částech naší republiky však podle zpráv televize prší, takže máme velké štěstí.

Procházíme přes pastviny a lesem prudce nahoru, brzy stojíme u odbočky na zříceninu. Nyní pro změnu hlídám batohy a kytaru já, jednak mne bolí záda jak sviňa a pak jsem tam již mnohokráte byl. Říkám hochům: "Nahoře jsou jen tři šutry!" Když se vrátili, Inženýr z hor pravil, že šutry pod vrcholem Bába (645 m) byly jen dva. Tak asi jeden někdo odnesl v batohu na stavbu nějakého "podnikatelského baroka".

Sestupujeme již po zelené k poutnímu místu Malenisko, kde je skutečný barokní kostel, křížová cesta i hospoda. Ta je sice uzavřená, ale sympatická dáma přibližně našeho věku jezdí okolo židlí venku s rachotem se sekačkou. Sama od sebe nám nabízí čepované pivo, což pochopitelně neodmítneme a snídáme v hezkém prostředí. Hospoda je v provoze prý již od 18. století, vevnitř vyhlíží velmi útulně. Je tam na stolech prostřeno, odpoledne zde bude pohřební hostina pro sedmdesát truchlících.

Loučíme se s díky s matkou, necháváme přiměřené spropitné a klesáme po žluté do vsi Provodov (380 m), odkud nás čeká dnes již čtvrtá barva turistické značky - červená. Také poslední kopec - Klenčov (536 m), odkud chlapcům slibuji excelentní výhledy na Chřiby, Vizovické vrchy i naše Beskydy.

Bohužel je opar, takže beskydské velikány, kterým odtud nemá co stínit, v podstatě jen tušíme. Zato nedaleký výrazný Drdol (540 m) nad vsí Lípa je jako na dlani. Za námi na severozápadě je mohutná Tlustá hora (458 m) s vysílačem, která je skutečně rozložitá a nedělá hanbu svému jménu.

Přicházíme na horskou samotu a k domku, kde u vrátek čeká usměvavý stařík s "kastroly", čekajíc na oběd, jenž mu prý přivezou autem. Dáváme s ním řeč a naléváme mu jako aperitiv slivovičku. Chudák se po ohnivé vodě rozkašlal tak, že jsme ho slyšeli hýkat ještě asi pět minut po našem odchodu. Taky pracoval za války v Ostravě, je ročník 1922 a žije na světě rád. Fotíme se s dobrým mužem, který nám dal jistou naději do dalších let a vnikáme do tzv. Zlínského lesa a oblasti PP Želechovické paseky.

Po dosažení silnice směrem na Zlín nás přijala pod svá křídla velmi útulná hospoda Pindula a bylo "vymalováno". Výborný oběd, pár piv a tři becherovky ukončily tuto akci. Pak následoval již jen divoký sjezd autobusem do nížin, který připomínal Valašské rallye. Z ničeho nic jsme se ocitli na autobusovém zlínském nádraží, jenž je v těsné blízkosti továren a mrakodrapů rodiny Baťů, kteří proslavili toto město svou podnikatelskou činností minulého století.

Téměř devadesátitisícová metropole Valašska - Zlín, pak od roku 1949 Gottwaldov a od roku 1990 opět Zlín, je skutečným průmyslovým gigantem, který se táhne až k Otrokovicím a Napajedlům, odkud jsme před dvěma roky vyráželi na putování přes sousední nižší Chřiby.

Protože si po krásné valašské krajině, kde jsme byli ještě před půl hodinou, nechceme kazit náladu v přelidněném městě obuvi a gumy, i bez jízdenek vsedáme do vláčku, jenž je připraven k odjezdu do Otrokovic. Příplatek 30 Kč nás nepoloží na lopatky - jsme bývalí hutníci. Tam máme ihned přípoj na osobák z Břeclavi do Přerova a bohužel inzerovaný burčák, který nabízí cedule nádražní restaurace je již vyprodaný. Dodal by vitaminy na další cestu. Napadá mne starý vtip: "Jaký rozdíl je mezi koňakem, vínem a burčákem? Koňak roztahuje cévy, víno ženské nohy a burčák řiť."

V Přerově necháváme přípoj ujet, abychom akci důstojně zakončili v restauraci naproti nádraží. Lokál je v prvním poschodí a historicky poprvé využíváme výtahu. V dalším rychlíku z Prahy do Ostravy již v prázdném kupé zadumaně přemýšlíme, co bude cílem následujícího jubilejního 30. ročníku naší pánské jízdy. Určitě vymyslíme něco důstojného! Ale ostatní musí být u toho, i kdyby měli s chorobami či zraněními přijet auty nebo na koních!

Závěr povídání

Letošní 29. ročník roku 2009 byl svým způsobem opět neopakovatelný. Mělo nás jet sedm, odcestovali jsme čtyři a to po částech, navrátili jsme se domů tři. Plánované trasy byly co do délek nejen na 100 % dodrženy, ale dokonce překročeny, což byl případ prvého dne díky stařeně v hromadné dopravě. Na kytaru jsme sice hráli jen jednou, ale tleskalo se nám. Jezdili jsme autobusem i taxíkem - systém "per partes".

Pěšky jsme za čtyři dny putování našlapali "jen" 65 km, ale nijak jsme se neflákali. Já jsem důstojně uzavíral peloton - každý chvilku tahá pilku! Šlo to ztuha. Na Moravě jsme byli počtvrté a království krále Boleslava Polívky v Karpatech nás přivítalo pohostinně. I Velču, který stylový vizovický lokál navštívil překvapivě v trenkách a bos.

Viděli jsme dvě rozhledny, ale ani na jedné jsme nebyli - jedna se budovala a druhá byla uzavřená. Ničitele přírody na čtyřkolkách v maskáčích i přilbách jsme potkali a současně je prokleli do horoucích pekel za dobu našich cest poprvé. I hlívu ústřičnou jsme konzumovali prvně.

Taktéž jsme zažili premiéru jízdy výtahem s bágly i kytarou do hospody a z hospody. Nic jsme neztratili, ani já svůj horský klobouk. Již jsem s nim sžitý a srostlý! Naopak Mirek doma našel po letech svou starou plechovou štamprli po tatínkovi. Taky se neztratil nikdo z nás, což bývalo příznačné pro putování s naším Dubem.

Žádný člen naší družiny svérázných stárnoucích individualit se během čtyřech dnů výrazně neojínil - tedy ani jeden z nás neměl pod čepicí. A když, tak "měl naváto" jen krapínek a nikdo nenatropil neplechu. Jako tomu zhusta bývalo dříve. Jejda - dalo by se vzpomínat!

Je dosti pikantní, že ještě před 25 roky bych trasu všech čtyřech dnů dokázal určitě bez jakýchkoliv problémů zvládnout pohodlně během osmihodinové pracovní doby, časy se mění. Zde je snad zcela na místě povzdech básníka J.S. Machara (1864 - 1942) v jedné z jeho nezapomenutelných mistrovských slok:

"Mladosti moje, přešly časy,
jak pohádka jsi zmizela…,
je hostem nemoc, vlasy zřídly
a vrásky lezou do čela."

Avšak přes to všechno pesimistické opět i dnes platí optimistické provolání z minulých ročníků - "Budeme chodit do smrti smrťúcí a kdo zůstane poslední, bude chodit sám!!" A k tomu nám dopomáhej náš všemohoucí horský Bůh!