Visoki Kanin (2 587 m) v Julských Alpách

Výstup v Julských Alpách aneb vysokohorská turistika ve Slovinsku

Julské Alpy patří geologicky i geomorfologicky k Jižním vápencovým Alpám a jsou skutečným horským bonbónkem na území dnešního Slovinska. Stejně tak, jako byly ozdobou v dřívější Jugoslávii (od roku 1918 do roku 1929 oficielně nazývané Království Srbů, Chorvatů a Slovinců - SHS) a před tím v Rakousko - Uhersku (1867 - 1918).

Část Julských Alp na severu náleží Itálii a to po posunutí hranic po porážce Rakouska - Uherska v 1. světové válce (1914 - 1918). Pramení zde dvě velké řeky - Sáva a Soča, které odvodňují pohoří do Černého a Jaderského moře. "Julky" jsou bohaté na jezera, vodopády a v zimě na sníh. Ozdobou je alpská květena i velmi pestré rostlinstvo. Na území Julských Alp se stýkají důležité národnostní skupiny - Slované, Románi a Germáni.

Historie je spojena s těžkými tragickými boji v obou světových válkách, v oblasti Triglavu, Bogatinu, Krnu a Kaninu stojí ještě dnes stará kasárna či zbytky opevnění a po bývalých vojenských cestách, podobně jako v Dolomitech, vedou dnes již veselé a přátelské vysokohorské chodníky i cestičky. Přitom Rakousko - Uhersko, Německo a Itálie byly dříve spojenci v tzv. Trojspolku, Itálie pak přešla na stranu Dohody (Anglie, Francie, Rusko, Amerika) z obavy o území na Balkáně.

Rozpad monarchie

A tak se pak po prohrané válce Rakousko - Uhersko rozpadlo, hranice Itálie se posunuly na sever i na západ a vznikla Jugoslávie, ze které se vykrystalizovalo nynější samostatné Slovinsko. A teď jsou všichni dřívější nepřátelé v EU. Kolik krve však muselo zbytečně protéci v horách? Pro pár kilometrů hranic…

Čtěte také: Julské Alpy a vysokohorská turistika

I naši horolezci zde dříve působili v rámci monarchie - v roce 1897 byl založen Český odbor Slovinského planinského družstva, který měl 100 členů a byl ustanoven přímo v matičce Praze u Vltavy - ten však byl v roce 1918 logicky oficielně rozpuštěn a horolezci vstupovali do Klubu českých turistů. Tak píší pamětníci.

Naši předkové to z tohoto pohledu teoreticky neměli špatné - měli Alpy (nejvyšší horou Rakouska - Uherska byl dnes italský Ortler s úctyhodnými 3 899 metry) a vlastnili i kus Jaderského moře. A v roce 1905 vybojovali i Hercegovinu, což se zpívá v písni "Za císaře pána a jeho rodinu."

Já jsem Julské Alpy poprvé navštívil před 20 lety v roce 1989 se Sokolem Horní Datyně a synem Ivanem (1968) po potupné frontě na obdržení devízového příslibu, kdy hned naše první túra vedla od Aljaževa domu (1 015 m) přes sedlo Luknju (1 758 m) na posvátný Triglav (2 864 m) známou Bambergovou cestou. Dosti náročné - s takovou vzdušnou expozicí jsme se tenkráte setkali poprvé. Mělo to skutečný náboj!

Následného dne jsme sestoupili přes Kanjavec (2 568 m) a dále nádhernou Dolinou sedmi triglavských jezer ke Koče při Savici (651 m) a dále k Bohinjskému jezeru, kde jsme smyli prach a pot z cesty. Byl to velmi silný zážitek. Výpravu tehdy vedl Honza Tlolka (1956) - správný toť chlapík.

Veliki Kanin, nejpodivnější hora

Pak se po "něžné revoluci" konečně otevřely západní hranice a na řadu přišly Alpy, ale v Rakousku, Německu, Itálii i Švýcarsku. Na Julské Alpy - již v samostatném Slovinsku - nějak nebyl čas. Ale posléze to přišlo, vloni v roce 2008, kdy jsem trávil srpnový týden se svou ženou Maruškou s ostravskou CK Juhász u Bohinjského jezera (n.v. 525 m, délka 4,5 km, šířka 1 km, hloubka až 45 metrů), se mi opět "Julky" ukázaly v plné parádě.

A jedním z mnohých krásných silných zážitků v těchto alpských horách byl právě výstup na Visoki Kanin (2 587 m). Čím je tedy Visoki Kanin tak výjimečný? Osobně si myslím, že je toho dost:

• je to nejstarší pojmenovaný vrchol Julských Alp (od roku 1070)
• jedná se nejzápadněji položenou horskou skupinu, po hřebeni vede státní hranice Slovinska s Itálií
• je to oblast plná kontrastů, kdy silně rozbrázděná vápencová náhorní plošina je sevřená zubatými štíty hor, nejedná se v podstatě o samostatnou horu se vším všudy
• hřebenový pyramidový bílý trojúhelník samotného vrcholu je vidět ze všech stran již z daleka - ostatní okolní vrcholy jakoby splývaly s hřebenem
• území celé horské vápencové plošiny Kaninu je plné hlubokých rýh, spár, brázd, roklí a propastí v n.v. okolo 2 000 m
• na italské straně se nachází jediný ledovec v Julských Alpách
• z vrcholu Kaninu jsou současně výhledy k Dolomitům i k Jaderskému moři
• Kanin je krásně vidět i od Terstu a dnes již italského pohoří Kras
• z Bovce (483 m) jede nahoru lanovka s převýšením plných 1 800 metrů (doba jízdy 40 minut) až pod horu Prestreljenik s nádhernými výhledy do údolí Soče
• i když v skalních vápencových dírách a propastech dlouho leží sníh, oblast je prakticky bez vody
• možnost občerstvení v chatě Koča P. Skalarja (2 250 m) na Konjském sedle severně od vrcholu Konjce
• samotný výstup na vrchol je docela záživný , dobrodružný a zajištěný "železem"
• jsou zde nejvýše položené lyžařské terény v celém Slovinsku
• kdo pohrdá lanovkou, může se z Bovce vydat pěšky (8 hodin)

A horský znalec Julských Alp Dr. Julius Kugy (1858 - 1944) ve svém nesmrtelném díle "Život horolezce" praví: "Je -li nejvyšší a na pověsti nejbohatší vrchol v Julských Alpách Triglav, nejdivočejší Suhi Plaz, nejsmělejší Jalovec, nejmalebnější Mangart, nejvznešenější Razor, nejzářivější Viš a nejmohutnější Montáž, tak je Kanin nejbarvitější a nejpodivnější."

Lanovka z Bovce

Naše skupina v srpnovém dni roku 2008 tedy logicky využila lanovku z Bovce a za 40 minut již stojíme pod horou Prestreljenik (2 499 m) se svým charakteristickým skalním oknem, což je místní geologická zajímavost. Mnozí turisté - "lanovkáři" dojdou pouze k tomuto divu přírody a pak se vrací k horní stanici. Název znamená "prostřelený" a podle otvoru ve skále se tedy jmenuje i hora.

O jeho vzniku se dle místních pramenů vypráví tato pověst: "Čert se jednou vsadil s Pannou Marií, kdo z obou dříve přistane ze Svatých Višarjí na Castel del Monte u Cividale. I hnal se jako pravý čert a v příšerném běhu vrazil nohama do horské stěny, kde prorazil díru. Sázku však prohrál, neboť když dospěl k cíli, Panna Maria již dávno seděla u Madonny del Monte." Možná to má i výchovný aspekt - nehnat se nikam hlava nehlava - nejsme čerti! Ale občas se tak někteří chováme, Bůh nám odpusť!

Vyrážíme po desáté hodině ve skupině směrem na západ a nacházíme se v obrovském bílém kotli vápencových útvarů na pozoruhodné náhorní plošině. Jdeme úzkou pěšinou mezi kameny, doleva na jih směřuje cesta k chatě. My však kráčíme stále na západ a ve skalách pozorujeme kamzíky, kterak odvážně skáčou a současně na nás shazují kamennou suť.

Kanin italsky znamená "Psí hora", i když "Kamzičí hora" by taky nezněla špatně. Slovinský název Kaninu je ještě prostší - Kamenná hora. A to je pravda. Všude je jen bílá skála z uhličitanu vápenatého, jen občas se objeví vegetace.

Cesta vede pod cimbuřím zubatých vrcholků a konečně přicházíme ke skalám, kde se musí konečně i trochu lézt a jako pomůcky zde slouží železné chyty a stupy. Úzký hřebínek je velmi pěkný a poskytuje výhledy, my však máme polojasno a bílé chuchvalce mlhy se labužnicky převalují soustavně sem a tam. Asi jim jsme sympatičtí, nechtějí nás opustit a "odplout" jinam. Takže z moře dnes nebude nic.

Konečně vrchol

Konečně jsme na vrcholu, trvalo nám to asi dvě hodiny. Fotíme se u kříže a dáváme vrcholovou z Valašska - jsme nahoře se ženou spolu se vsetínskou skupinou. Jsou to správní borci a borkyně - zkušení mazáci, co se v hoře neztrácí! Byť mají rádi legraci i plné čutory.

Zatímco na italskou stranu spadají bílá skaliska prudce dolů, my se nacházíme nad náhorní planinou. Cesta z italské strany přes ledovec je prý mnohem těžší - od naší lanovky je to "brnkačka". Jsme rádi, že je slušné počasí - Kanin je dle pověstí hora, kterou "blesk rád vyhledává".

Vypráví se, že na vrcholu Kaninu byl při mapování terénu bleskem zabit italský důstojník Domeniconi. Zasadili mu pamětní desku do mužíka na Malém Kaninu (2 572 m), avšak blesk rozbil i ji. Zůstal pouze letopočet 1884 vytesaný ve skále. Takovýchto případů zde prý bylo dost - již proto možná Kanin působí dosti pustě a možná pro někoho i nehostinně. Ještě, že to za hezkého počasí vylepšují ony výhledy k moři a k bílým úskalím istrijského pobřeží až k deltě, kterou do slaných vln ústí horská divoká řeka Soča. To jsme však neviděli, jen slyšeli od znalců.

Opět potkáváme kamzíky …

Cesta zpět z vrcholu stejnou cestou je již rychlejší, opět potkáváme kamzíky, kteří nás zase zdraví padajícími kamínky. Za necelé dvě hodinky jsme u horní stanice lanovky a záhy v Bovci u autobusu s vychlazeným Radegastem v plechu.

Samotné horské městečko Bovec má asi 1 800 obyvatel a za 1. světové války bylo těžce poškozeno, aby se dnes na sjezdovkách důležitě zdravili lyžaři ze všech zemí tehdy válčící Evropy. Člověk se opět musí zamyslet nad nesmyslností válek a vzdát hold těm, kteří boj nezačali a přesto padli - jsou to jako vždy prostí vojáci i také mnohdy civilní obyvatelstvo. 1. světová válka si vzala životy 10 000 000 lidiček. Z toho okolo 330 000 Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků. Ti bojovali dokonce na obou stranách bitevní vřavy - jak podivné. Děs a hrůza!

Takže až budeme opět v Julských Alpách ve Slovinsku nebo Itálii - nenechme si Veliki Kanin ujít. Určitě stojí zato!