Další na sníh skoupá zima nás nutí vyjet kousek dál. Oproti minulým létům,
kdy jsme preferovali Slovensko, letos volíme Źywiecki Beskid (Kysucké
Beskydy a Oravské Beskydy, pozn. red.). Chaty rezervujeme dopředu a modlíme se, aby vyšlo
počasí. To vypadá slibně a tak balíme. Beru bágl z garáže a zjišťuji, že se mi v něm zahnízdily
myši. Znechucen vyklepávám exkrementy a vystříkávám ho dámským deodorantem - bez většího
úspěchu.
Ráno 17.2. vyrážíme směr Rycerka Górna a po poledni začínáme stoupat na
chatu Wielka Racza. Cesta nahoru
je z velké části projetá, takže za necelé dvě hodiny si užíváme výhledy z vrcholu na
Malou Fatru, Choč, Tatry
a Beskydy. Pak jdeme do chaty. Ceny
30 zlotých za noc a za jídlo okolo 20 zlotých jsou velmi příznivé. A tak si užíváme
polské pohostinnosti. Žurek, bigos a svařené pivo, to je něco, čemu se nedá odolat.
Za dvě hodiny doráží na chatu Tom a Tobík, kteří přišli ze slovenské strany. Zítra by
mělo být krásně, tak se všichni těšíme, celkový dobrý dojem kazí jen všudypřítomná myšina
z mého batohu.
Ráno nás šokuje. Dohledností na 80 metrů. Pánové se v předpovědi trošku sekli. Přesto
má cesta svoje kouzlo. Sestupujeme z Velké Rače po státní hranici a po chvíli nasazujeme
sněžnice. Cesta je sice prošlapaná,
ale dá se jít vedle a i ve stopě je to s nimi lepší. Po sestupu cesta traverzuje pod hřebenem.
Většinou se jde smíšeným lesem, občas se objeví místo s výhledem - kdyby nějaký byl.
Vychutnáváme zimu, jakou jsme letos ještě nepoznali. Malej Tobík táhne za sebou boby
a dolů sjíždí. Když ho míjím, nabízí, že mi vytáhne batoh. "To nejde" vysvětluji "trénuji
na Kavkaz". "A já trénuji na Prčice" odpovídá. Cesta se začíná zvedat až na Javorinu,
kde pod sebou vidíme kousek Oravy. Pak
ještě přejdeme vrchol Kikula a sestoupíme k chatě
Na Przegibku, kde nás přivítá obvyklá polská pohostinnost.
Ráno nás budí sluce. Chtěli jsme sestoupit k autu, ale rozhodujeme se, vhledem
k počasí, vyběhnout na vrchol Bendoszka Wielka. Po krátkém stoupání jsme pod neuvěřitelně
velkým vrcholovým křížem. Společné foto, doutníček a sestupujeme. Tady poprvé na 100 %
využíváme sněžnice, protože cesta není vůbec prošlapaná. Někdy kolem oběda jsme u auta.
Odvážím Toma a Tobíka na vlak, pak se vracím pro rodinu a mizíme domů.
