Turistika: Beskid Żywiecki, Kysucké Beskydy

Trek z Čadce přes Velkou Raču a Rycerzowou do Oščadnice

Na úvod, ač to běžně nedělám, "pochválím" naše dráhy. V minulém roce - mířili jsme do Javorníků - dojeli jsme do okresního města Čadca o celé dvě hodiny později, zatímco letos činilo zpoždění pouhou hodinu; čili pokrok jako hrom.

Vysedáme na vlakovém nádraží a v pozdních večerních hodinách prcháme z města do terénu, není to jen tak. Dočasnou stopku nám vystavuje průchod přes staveniště, kde vzniká nový dálniční úsek. Jako na potvoru nám kromě budovatelských aktivit zkřížil cestu i mocný protivník jménem Tma, s nímž není záhodno laškovat. V černotě zprvu přehlédneme vzdálenou turistickou značku, již bychom za denního světla hravě zpozorovali, a tak chvíli trvá, než sklidíme úspěch.

Konečně opouštíme město a stoupáme do svahu, dumáme, kde rozložíme stan. Kvůli rachotu motorových vozidel, jenž se k nám nese z dokončené části dálnice, nechce se nám bivakovat hned za Čadcou. Proto nakonec dojdeme dál, než jsme původně zamýšleli; stan rozhazujeme u rozcestníku Bryndzárovci.

Čtěte také: Hřebenovka Kysuckých Beskyd, Beskydský Karpattrek (5)

Ráno zjišťujeme, že se pod námi nacházejí obytné domy, nijak to neřešíme. Mnohem víc pozornosti věnujeme Velkému Rozsutci a Stohu, což jsou dva neodmyslitelné symboly Malé Fatry. Uvedené pohoří patří ke klenotům Slovenska a jeho krásy se nikdy neokoukají, my máme tentokrát jiný plán.

Míříme do Kysuckých Beskyd, z nichž hodláme přejít do Polska. V sousedním státě chceme blíž prozkoumat část pohoří Beskid Żywiecki, jež se táhne podél slovenských hranic a pomyslně představuje prodlouženou končetinu Kysuckých a Oravských Beskyd. Od roku 1986 se jedná o Park Krajobrazowy (chráněná krajinná oblast), území dosahuje rozlohy 35 870 ha, s ochranným pásmem se dostaneme na 57 660 ha. Oblast je převážně zalesněná.

Stoupáme do kopců, je to nádhera. Každou chvíli se nabízí nový výhled, nemůžeme se vynadívat. Na severu se ukazují Moravskoslezské i Slezské Beskydy a na jihu se hlásí o slovo Krivánská i Lúčanská Fatra, nechybí Strážovské vrchy. Navrch se přidávají vrcholy Kykula a Veľká Rača, k nimž se ubíráme, lepší začátek si nemůžeme přát.

Přes Javorské, Beskydok a rozcestí Za Lieskovou přicházíme do osady Švancarovci, kde budují novou silnici, zaujme nás kostelík. Vypadá moc pěkně, uvnitř překvapí nabízené magnetky s vyobrazením tohoto svatostánku. Kdo má zájem, může vložit do kasičky nějaké euro a dárek si vzít, s podobným artiklem se v náboženském zařízení často nesetkáme.

Za osadou odlehčujeme neseným zásobám a obědváme, očekáváme těžký výstup. Kupodivu se tak neděje. Stoupání na Kykulu (polsky Kikula - 1 087 m n. m.) není zdaleka tak drastické, jak jsme předpokládali; že by nás posilnil medvědí česnek, jenž rostl cestou? Na vrcholu se táhnou hraniční patníky, přecházíme na polskou turistickou značku - slovenská trasa už pěkných pár let nefunguje. Traverzujeme kopce a cestou dobíráme ve studánce vodu, dostáváme se na nejvyšší horu Kysuckých Beskyd Velkou Raču (Wielka Racza - 1 236 m).

Na vrcholu stojí kříž a dřevěná rozhledna, z níž se nabízí fantastické výhledy. Jako na dlani máme před sebou navštívené pohoří, Malou Fatru, Strážovské vrchy, Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy, Javorníky, Oravské Beskydy a Chočské vrchy, v oparu spatříme i náznaky Nízkých a Západních Tater. Kocháme se přírodní nádherou a následně scházíme k polské turistické chatě, jež stojí o pár metrů níž. Za socialismu do ní Češi ani Slováci neměli povolen přístup, protože se nacházela těsně za hranicemi, dnes už naštěstí žádná omezení neplatí.

V klidu si dopřáváme pivo, žurek a pirohy, přičemž s úžasem sledujeme, kolik se dovnitř hrne lidí. Jelikož se v zařízení ubytovává plno turistů, zvažujeme, jestli by tady měl náhodný příchozí bez předchozí rezervace šanci na přespání.

Naštěstí máme jiný záměr. Vylézáme ještě jednou na rozhlednu a poté se ubíráme na Malou Raču (Mała Racza - 1 153 m), cestou nás zajme místo s okouzlujícím výhledem na Krivánskou Fatru. Zvažujeme, že právě zde složíme hlavy na noc; přesto se ještě na lehko vydáváme na Malou Raču.

Jak se ukazuje, činíme dobře. Vrchol je sice v rozporu s mapou zarostlý, leč nevadí. Cestou si všimneme opuštěné salaše na polském území. Scházíme k ní a obratem měníme místo přespání, přístřešek působí jako z pohádky. Radost nám nezkazí ani odpadky navršené v koutě, přesunujeme se pod střechu. Rozhazujeme karimatky i spacáky a libujeme si, že se oproti lidem namačkaným v cimrách na nedaleké chatě máme jako páni, víc jsme si nemohli přát.

Ráno se vydáváme po červené polské značce, která chvílemi lemuje hraniční patníky, tentokrát se tolik výhledů jako minulý den nenabízí. Změna nastává za vrcholem Kikula (1 105 m) - jedná se o jmenovkyni včera navštívené hory.

Při zpětném pohledu se ukazuje Wielka Racza (od této chvíle budu uvádět jako první názvy v polštině) a před námi se klube horské travnaté sedlo Przegibek. Scházíme k němu a ocitáme se na lučině, kde stojí několik stavení, nad prostranstvím se zvedá kopec Bendoszka Wielka. Na jeho úpatí se hlásí o slovo turistická chata, k níž máme coby kamenem dohodil, k objektu se šine nejeden návštěvník.

Ačkoli by pivo potěšilo, necháváme si dobrovolně zajít chuť a pokračujeme víceméně po hranicích; náš další cíl představuje Wielka Rycerzowa (slovensky Rycierova hora - 1 226 m). Cestou dobíráme ve studánce vodu a na nejvyšší kótě žasneme, kolik lidí se fotografuje u vrcholové cedule; kvůli frontě si snímek odpustíme.

Zlatý bod dne se dostavuje o pár metrů později. Vycházíme z hustého porostu a otevírá se před námi fantastický výhled. Přímo před námi se táhne zalesněná hřebenovka navštíveného pohoří - na Beskyd Żywiecki už navazují Oravské Beskydy, přičemž nejvyšší vrchol obou celků představuje Babia Góra (Babia hora - 1 726 m). Trochu litujeme toho, že Západní Tatry maskuje opar, náhradou se záhy přidají další celky jako Oravská Magura a Chočské vrchy, místo má zkrátka šmrnc.

Navíc nejde jen o rozhledy. Scházíme k turistické chatě Rycerzowa, již postavili v roce 1975, a bez zbytečného otálení si u okénka objednáváme jídlo i pití. Jak se ukazuje, dostavili jsme se ve správný okamžik. Krátce po nás se do objektu nahrnou davy lidí a vytváří slušnou řadu.

Hojně navštěvované místo opouštíme patřičně posilněni a dočasně dáváme sbohem blízkým hranicím. Stoupáme na vrchol Mala Rycerzowa (1 207 m) a poté scházíme do osady Młada Hora, za níž podstoupíme nejnáročnější úsek našeho treku. Cesta do doliny je rozrytá od těžké techniky a plná kamení; trochu litujeme cyklisty, kteří se škrábou v protisměru. Ani za nic bychom s nimi neměnili.

V údolí se dočasně ubíráme po silnici a cestou se smočíme v potoku, do civilizace nedojdeme. Před osadou Rycerka Górna odbočujeme na černou turistikou značku a zdánlivě nekonečně dlouho stoupáme, přibližně čtyři sta výškových metrů je řádně znát.

Konečně se ocitáme na vrcholu Praszywka Wielka (1 044 m), z nějž se nabízí další pěkné výhledy. Vévodí jim samozřejmě Wielka Racza; ke štěstí nám chybí jediné. Doufali jsme, že cestou objevíme vhodnou salaš, kde složíme hlavy na noc, na domečky vyznačené v mapě jsme však nenarazili.

No nic, budeme ještě chvíli pokračovat, scházíme z hory dolů. Sestup je strmý víc, než by bylo zdrávo, ubírat se tudy v opačném směru, byl by to očistec. Útočiště nakonec nalézáme v nádherném tábořišti v sedle Przęłecz Przysłop Potocki - dle informací je oficiálně otevřeno až v letních měsících. Ubytováváme se v jedné z volně přístupných chatiček a podobně jako předchozí noc se vyspíme jako králové, k naší spokojenosti se připojuje nedaleká studánka s výbornou vodou.

Ráno opět stoupáme, šplháme na Bendoszku Wielkou (1 144 m). Z vrcholu se znovu nabízí slušné výhledy, coby bonus se přidává obrovitý kříž, který jsme pozorovali už minulý den. U jeho paty se nachází kámen, jenž svého času posvětil papež Jan Pavel II., není divu, že se zde konají bohoslužby.

Dneska mají boží vyznavači pohov a kolem prokluše pouze jakýsi běžec, scházíme do sedla Przegibek. Na rozdíl od předchozího dne navštěvujeme turistickou chatu a dáváme si pozdní snídani, byl by hřích neobjednat si alespoň jednou bigos.

Žaludky jsou plné a můžeme pokračovat, hodláme se vrátit na Wielkou Raczu. Oproti předchozímu dni nelemujeme státní hranici a zůstáváme věrni polskému území, scházíme do údolí. Vítá nás Roztoka. Míjíme pár stavení a parkoviště, odkud vyráží do hor nejeden turista; řadíme se do jejich šiku. Stoupáme a po nějaké době nás stejně jako před dvěma dny pohlcuje turistická chata na Wielke Raczi, samozřejmě dojde opět i na rozhlednu.

Vzápětí se loučíme s Polskem. Vracíme se na Slovensko a klesáme kolem Malé skalní díry k horním stanicím vleků a lanových drah; kupodivu tady není pusto, jak jsme původně předpokládali. Lanovka jezdí, občerstvovací zařízení hlásí otevřeno a zájemci se mohou svézt na bobové dráze, potkáváme pár lidí. Navíc se ukazují zpětné výhledy na Velkou Raču, již tímto přestávám psát v polském jazyce.

Protože jsme se posilnili na nejvyšším bodu Kysuckých Beskyd, pokračujeme bez většího zdržování na Kalinový vrch. Následně podél naučné stezky scházíme do Oščadnice. Obec nás mile překvapí. Za pozornost stojí zdaleka viditelný kostel a k návštěvě vyzývá nejedno pohostinské zařízení, jasně že jednu restauraci navštívíme. Co by to bylo za výpravu na Slovensko, kdybychom si nedopřáli halušky!

Podnik opouštíme se setměním a na okraji střediska stavíme stan, nakonec jsme rádi, že neseme plátěný přístřešek. Přestože tomu nic nenasvědčovalo, v noci krátce, ale vydatně zaprší.

Ráno není po dešti ani památky a opět se klube nádherný den, dopřáváme si poslední kilometry. Nejprve stoupáme na vrch Javorské (845 m), který překvapí skvělými rozhledy. Ty podpoří i nejlepší viditelnost, jaká v průběhu všech čtyř dnů nastala, je to paráda. Opětovně se kocháme Moravskoslezskými i Slezskými Beskydami, Malou Fatrou a Strážovskými vrchy, zastávka nemá sebemenší chybu.

Netrvá dlouho a navazujeme na červenou značku, po níž jsme se ubírali první den; tentokrát po ní jdeme v opačném směru. Vracíme se do Čadce a loučíme se s nádhernou krajinou, v níž jsme zdolali přes pět tisíc metrů převýšení a ušli cca osmdesát kilometrů. Kromě svižníků a laně jsme spatřili i čtyři zmije (dvě byly bohužel mrtvé, zřejmě je na cestě někdo přejel), lepší putování jsme si nemohli přát.