Silvestrovská Velká Javořina, výstup

Velká Javořina, silvestrovský výšlap

Mou nepsanou tradicí je, že jako první zimní výstup volím výstup na Velkou Javořinu. Díky špatným sněhovým podmínkám, a špatnému počasí celkově, ten letošní vyšel přesně na poslední den v roce. Což pro nás znamená, že na vrcholu rozhodně nebudeme sami. Javořina je totiž jeden z mnoha vrcholů, na který se pořádají hromadné silvestrovské výstupy. Nejsem sice příznivcem hromadného veselí, ale tradice setkávání na Javořině má více jak staletou tradici a neomezuje se jen na poslední den v roce, ale k tomu se ještě dostaneme.

V příhraniční vesnici Květná, poblíž kdysi věhlasných skláren, parkujeme auto a vydáváme se asi nejtěžší trasou na vrchol. Zeleně značený chodník nás brzy přivede do lesa, kde ihned začneme docela strmě stoupat. Brzy se ocitneme na rozcestí Nad Květnou, odkud pokračujeme stále vzhůru.

Rozmáčený terén je čím dál více pokrytý sněhem a jak nabíráme výšku, sněhu postupně přibývá. Po nějakých dvou kilometrech neustálého stoupání, přicházíme k ceduli, oznamující nám, že se dostáváme do bezzásahové zóny zdejší NPR. Té se říká Javořinský prales a vznikla v roce 1909, kdy se tato část karpatských bučin stala vůbec nejstarším chráněným územím na celé Moravě. Chodník tady traverzuje vršek Jelenec a zprvu to na prales nevypadá. Brzy se to naštěstí změní a my se ocitáme v království mohutných buků, mnohdy spadaných na zem.

Čtěte také: Velká Javorina, nejvyšší vrchol Bílých Karpat (1)

Se zvyšující se nadmořskou výškou se objevila i námraza, která tak postupně pokryla vše kolem. Konečně pořádná zima, říkáme si a pokračujeme v přelézání a podlézání mohutných buků. Jsme teď v nejkrásnější části pralesa a vypadá to tady opravdu jako v pohádce.

Úzkým, mnoho lidmi vyhlazeným chodníkem, nakonec přicházíme na rozcestí Pod Jelencem. Tady se napojujeme na široký hřebenový chodník, spojující bývalou vojenskou rozhlednu a Holubyho chatu. K té to máme ještě kilometr a s každým metrem se to projevuje narůstajícím počtem lidí.

U chaty to už vypadá jak na Václaváku. Přehršel lidí, dětí a psů. Není se co divit, děti tady mají ideální podmínky na bobování, psy na dovádění a dospělí taková lákadla, jakými jsou pečené prase, různé další pochutiny nebo třeba folklor.

U chaty se nezdržujeme a míříme pod známý vysílač na vrcholu. Ten je skvělým rozhledovým bodem, jenže dnes se díky velké oblačnosti podíváme tak jedině na Považský Inovec, Malé Karpaty a to docela omezeně.

U vrcholového rozcestníku postávají skupinky lidí, ve kterých je většina z nich ozbrojena lahví nějaké pálenky. Vrcholový přípitek tak nemine ani nás. Navíc se právě v těchto chvílích protrhla obloha a rozzářila toto ledové království do třpytivého lesku, obzvlášť pak vysílač. Skoro to vypadá jako by to někdo zrežíroval.

Od vysílače vede na druhý konec vrcholové louky doslova procesí lidí. Tam totiž hoří velká hranice a hraje další muzika. Lidé tady zpívají, tancují nebo jen tak postávají u ohně. Tady na tom místě je někde pod sněhem památný kámen, na kterém stojí "Tu bratia vždy sretávať sa budú!".

Velká Javořina je proslulá pravidelným setkáváním lidí z obou stran hranice, ostatně první setkání se tady odehrálo ještě za dob monarchie. Lidé ze zdejších kopanic měli vždy dost práce udržovat své skromné živobytí, tak se něčím jako hranice nikdy moc nezabývali. Proto se tady několikrát do roka pořádají setkání, na kterých si příznivci pochybných individuí typu pana Vandase či Sloty rozhodně neužijí. Vládne tady totiž pohoda téměř rodinná. Nikdy jindy jsem neviděl pohromadě tolik dětí, psů a slivovice.

Jelikož se ručičky na hodinkách dost posunuly, nezbývá nám, než se vydat na zpáteční cestu. Vracíme se pod vysílač a po červené značce míříme dolů. Jdeme po nejvyužívanější výstupové trase, která vede od odstavného parkoviště pod horou. Desítky a desítky dětí na bobech ovšem z chodníku udělali vyhlazenou klouzačku. Doslova! Je to docela legrace, jen lidé bez hůlek mají docela problém udržet se na nohou.

Po několika kilometrech chodník zatáčí do leva a my na tomto rozcestí pokračujeme rovně do mladého lesa. Pak přijdeme na lesní cestu, po níž půjdeme nazpět do Květné. Jak se přiblížíme k okraji velké louky, slyšíme opět zpěv.

U přístřešku postává docela velká skupinka lidí, kteří, jak postupně přes louky míří do svých domovů, zpívají lidové písně a popíjí u toho slivovicu. Slovácko je totiž jeden z krajů, kde folklór není vějičkou na turisty, ale trvalou součástí zdejších životů. Ostatně, dva ze zdejších zvyků si velebí na seznamech UNESCO.

Přes louky s názvem Mechnáčky vede naučná stezka a my tudy za měkkých tónů zapadajícího Slunce jdeme nazpět do Květné. Slunce krásně osvětluje protější Lopeník a my, než definitivně vejdeme do vesnice, se pohledem nazpět loučíme s Javořinou, královnou kopanic, kde bratia vždy stretávať sa budú!