Pátek, pozdější ráno. Takové to, kdy už den běží, ale ty se teprve rozjíždíš. Stojím na Černém Mostě a vedle mě Eliška. Moje dcera. Batoh má skoro stejně velkej jako já a v očích ten známý klid, takovej ten, co znamená, že ví, proč jde.
"Tak zase?" podívá se na mě. Kývnu. "Zase."
Postupně se scházíme. Markéta přichází chvíli po nás, Drobek s klasickým výrazem, že čeká nejdýl ze všech, a Pepíno… ten přibíhá.
"Tak co, jdeme?" vydechne. "My už jdeme dávno," řeknu. "Teď čekáme jen na tebe." Hodí batoh na záda, rozhlédne se… a já už vím, že něco přijde.
"Hele… já mám plán." Drobek si povzdechne. "Tohle nikdy nekončí dobře." "Ochutnám všechny prameny." Eliška se rozesměje. "Tak tohle chci vidět." Podívám se na něj. "Tak jo. My budeme svědci."
Cesta vlakem do Mariánských Lázní má svoje tempo. Sedíme spolu s Eliškou u okna. Nejdřív si povídáme, pak už jen koukáme ven. Pole. Lesy… Klid. "Tady to začíná," řekne tiše. "Jo," odpovím.
Po chvíli se to rozjede po našem, trochu šaškárny, trochu ticho a mezi tím smích. Eliška se směje tak, že se za námi otáčí lidi, a mně je jasný, že jsme na dobré cestě. Markéta chvíli kouká z okna a pak pronese, že se na tak dlouhé trase snad i unudíme. S Pepínem hned začneme vymýšlet kraviny, aby jsme to "zachránili", Drobek nám to jako vždy s chutí kazí.
Kilometry ubíhají pomalu, skoro líně, jak to ve vlaku umí. A právě tím, jak je ta cesta dlouhá, nám to nenápadně přepne myšlenky někam jinam. Někam, kde už nic nemusíš řešit. Kde se čas natáhne a přestane tlačit. Z ruchu měst do klidu lesů, kde slyšíš vlastní kroky a dech. Z plánů do obyčejného bytí, kdy stačí jít a být spolu. Blíž k sobě, k lidem vedle tebe i k místům, která nikam nespěchají.
Vystupujeme v Mariánských Lázních. Vzduch je jiný. Vlhký, těžší. Eliška se nadechne. "To je zvláštní." "To jsou prameny," řeknu.
Začneme zlehka. Kolonády, první voda. Augustinův pramen. Pepíno se s chutí napije, "hm, lehce kyselý… dobrý." Edward… Ambrožovy prameny, tady se zarazí. "Tenhle je kovovej… jak kdybych olizoval rez." Eliška se směje. "Tak to si dej ještě jednou."
U Lesního pramene se to zlomí. Město končí. Les začíná. Ticho. Jdeme vedle sebe. Já a Eliška. Kroky měkký, vzduch vlhkej… Pepíno se zase napije "Tenhle… ten se mi vrátí." Podívám se na Elišku. Ta jen zvedne obočí.
Cesta se vine mezi stromy. Malé prameny u cesty. Pepíno ochutnává dál."Tenhle je nejlepší." Eliška se ohne k vodě, nabere trochu do dlaně, jen přičichne. "Tenhle voní normálně, ochutná, to stačí." Usměju se.
K Přírodní rezervaci Smraďoch dojdeme podle čichu. Eliška se zastaví. "Tohle fakt ne." Pepíno chvíli váhá… ale pak si nabere. Napije se. Ztuhne. Eliška se na něj podívá. "Tak co?" "…tohle byla chyba."
Ke Studánce Vlček dorazíme za šera."Tady zůstaneme," řeknu. Bez ohně. Jen vařič.
Eliška si sedne vedle mě, vytahuje ešus a nalévá vodu. Dělá to klidně, jistě. Už to zná. "Vaříš ty, nebo já?" zeptá se "Dneska ty." Kývne. Sedíme v kruhu, malý plamen vařiče mezi námi. Les kolem nás úplně ztichne. "Tati," řekne potichu, "poslouchej." Zastavím se. Nic. Jen ticho. "Jo, je to krása" řeknu.
V noci se ozve, "Hele…" Pepíno stojí. "Já si odskočím." Eliška se ke mně nakloní, potichu se směje "To nedá." "Nedá," odpovím.
Ráno je mlha. Markéta už sedí a drží hrnek čaje. Podá mi ho. "Na." Vezmu si ho. "Díky." Zabalíme a vyrážíme. Jdeme pomalu. Les je hlubší, klidnější. Když dorazíme k bývalé obci Ostrov, něco se zlomí. Už to není jen les, je to místo, kde kdysi někdo žil, měl dům, zahradu, svůj obyčejný svět. Teď z toho zůstaly jen zarostlé základy, staré kameny a zvláštní ticho, které není prázdné.
Eliška se zastaví a pomalu se rozhlíží, jako by něco hledala. "Tady to má sílu," řekne tiše. Sedneme si do trávy a nikdo nikam nespěchá i Pepíno tentokrát mlčí a jen odpočívá. Tohle není zastávka na mapě, ale místo, kde se na chvíli zastavíš i uvnitř sebe.
Jdeme dál. Les je měkký, tichý. "Je tu krásně, viď?" řekne Drobek. "Jo." Odpoví Markéta. Odpoledne dojdeme ke Zřícenině zámku Kostelní Bříza. Sedneme si. Eliška se opře zády o kámen. "Tady bych vydržela dlouho." "Já taky," řeknu. Popojdeme trochu dál a složme batohy.
Pepíno si lehne do trávy. "Já dneska zůstanu tady." Eliška se na něj podívá. "Tak odpočívej. Pokud narazím na pramínek, vezmu ti do čutory." "Drobku, máš ještě papír ?" Šeptá Pepino a drží se za břicho. Jdeme se projít okolo.
Večer zase bez ohně. Jen vařič. Eliška vaří. Já jen sedím a koukám. V neděli ráno balíme. Les nás pouští.
Podívám se na Elišku. "Tak co?" Usměje se. "Zase někdy…" Kývnu. A vím, že brzy…
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.