Na dvoudenní túru se vydáváme z Filipovic (650 m). A protože nás první den čeká pouhých 14 kilometrů s 900metrovým převýšením, vyrážíme až kousek před polednem. Parkujeme na prašném odstavném parkovišti pod dolní stanicí lyžařských vleků. Mineme řadu penzionů a za výhledů k návrší Bršť (695 m) si to po modré turistické značce mašírujeme k Přírodní rezervaci Filipovické louky. Jsem zvědav, zdali ještě pokvetou některé ze zdejších orchidejí.
Filipovické louky, Keprnický potok
Zdali kvetly nevím, podmáčená louka byla pokosena. Na území této přírodní rezervace s výměrou 2,11 ha se vedle chráněných rostlin jako tolije bahenní či prstnatec májový mají vyskytovat i chránění obojživelníci jako mlok skvrnitý nebo čolek horský, z plazů si zmínku jistě zaslouží ještěrka živorodá nebo ještěrka obecná. No tak nic, třeba to vyjde někdy příště. Cestou tak alespoň nafotím nějaké motýly, například nádherného jedince perleťovce stříbropáska.
Další naše kroky vedou po široké lesní cestě na rozcestí Pod Točníkem (700 m). Za rozcestím si z kosených luk užíváme hezkých výhledů k hřebeni Medvědské hornatiny i směrem k hřebeni vrchu Nad Výrovkou (813 m), na jehož úbočí bychom nalezli řadu ŘOPíků, pevností prvorepublikového betonového opevnění. Přecházíme Rudohorský potok, na němž se o kus výše nacházejí nádherné Rudohorské vodopády, které řadím k nejkrásnějším jesenickým vodopádům. Dnes k nim ale nemíříme. Byla by to velká zacházka, kterou se nám v tomto vedru nechce absolvovat.
Přecházíme rozcestí Keprnický potok (631 m), v jehož blízkosti se za druhé světové války nacházel zajatecký tábor. Ten fungoval od roku 1941. Vězněno tady bylo po 60 až 80 ruských zajatcích, se kterými bylo krutě zacházeno. Jen v zimě 1941/1942 tady v důsledku podvýživy, brutálního zacházení a epidemie tyfu zemřelo 36 zajatců. O kousek výše, po pravé straně asfaltové silničky, lze ještě nalézt zbytky podsklepení bývalých vězeňských baráků či strážnice. Dnes je to pro návštěvníka těžké určit. Po válce, v létě 1945, tady byli naopak vězněni Němci z Jesenicka, kteří byli obviněni z pronacistických aktivit. A bohužel čeští dozorci se k osazenstvu tábora nechovali o moc lépe než původní vládci… Opravdu svinská doba, která se již nesmí opakovat.
Výrovka a Šumárník
Cesta se táhne vcelku povlovně vzhůru proti proudu Keprnického potoka. Přivádí nás na rozcestí Výrovka (715 m). U něj se nachází uzavřená stejnojmenná lovecká chata Výrovka. Na tomto rozcestí opouštíme asfaltku a po kamenité lesní cestě stoupáme strmě vzhůru. Slunce do nás nemilosrdně praží, potím se jako "vrata od chléva". Jistou úlevu skýtá až stín v lese. Výškové metry utěšeně naskakují, zakrátko jsme na rozcestí Bystrý potok (975 m).
Z tohoto rozcestí pokračujeme vpravo a v táhlých serpentinách stále stoupáme. Míříme si to k vrchu Šumný (1 073 m) a Přírodní rezervaci Šumárník s rozlohou 0,75 ha. Jde o evropsky významnou lokalitu s výskytem vápnomilné flóry, která je pro oblast Hrubého Jeseníku vskutku výjimečnou. Díky vysokému obsahu vápníku ve zdejších skalkách se tady objevují takové druhy jako lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata), kozlík trojený rakouský (Valeriana tripteris austriaca), zvonek vousatý (Campanula barbata), sleziník routička (Asplenium ruta-muraria) a nebo játrovka mozolka skalní (Mannia triandra). Mimořádně zajímavá a unikátní lokalita s výhledem na Šerák a chatičkou.
Asi půl kilometru za přístřeškem pod Šumným se dostáváme k hranici Národní přírodní rezervace Šerák - Keprník (795 ha, vertikální rozpětí 563 m), která je nejstarší přírodní rezervací na Moravě. Jde o velice cenné území, které je jakýmsi ledovým skanzenem. Rostou tady druhy, které bychom dnes nalezli až daleko na severu, soustavu rašelinišť a podmáčených luk, které se začaly formovat někde před pěti či šesti tisíci lety, i ledem a utvářený reliéf.
Šerák a Jiřího chata
Konečně jsme na hřebeni, stezka z Filipovic nás "vyplivla" na rozcestí Pod Keprníkem (1 282 m). Trošku nás tady zaráží bagr a další technika, jakož i hluboké výkopy. Záhy se z tabule dozvídáme, že se směrem ke Keprníku buduje nový turistický chodník, aby se zabránilo erozi. Jde jistě o bohulibý počin, podle mého soudu se ale tak úplně nepovedl. Úmysl dobrý, ale provedení hrozné, technicky nepovedené. Jistě by šlo zvolit vhodnější a citlivější formu terénních úprav. Jednak je otázkou, co s chodníkem provede voda a za druhé, kdo má po tom šutroví chodit? V létě to ještě ujde, ale až chodník namrzne, tak to bude "závod" o zlámanou nohu. Tenká námraza či ledovka udělá z chodníku neschůdný tobogán. Znám to z Tater a Nízkých Tater…
Protože máme času spoustu a již v úvodu jsem mluvil o zážitkové turistice, zamíříme si to vpravo k Šeráku, přesněji k Jiřího chatě na Šeráku (1 325 m). Lidi je tady sice dosti, ale volný stůl před chatou se ještě najde. Dáváme si něco k pití. Kofola za 77 Kč a pivo Šerák 11ka za 74 Kč mně sice přijde docela dost, ale když jsme u těch zážitků… Jo, a ještě stovka záloha na sklo… No alespoň že ty úžasné výhledy a slunečné počasí nic nestojí. V dálce vidíme Biskupskou kupu s rozhlednou, Zlatý chlum - taktéž s rozhlednou, Příčný vrch, Orlík a Medvědí vrch v Medvědské hornatině, jednom ze tří geomorfologických podcelků Hrubého Jeseníku.
Keprník, Trojmezí a Vozka
Odjíždí poslední lanovka z Šeráku, před chatou se doslova vylidnilo. I my máme nejvyšší čas popojít. Vracíme se přes rozcestí Šerák (1 319 m) na rozcestí Pod Keprníkem (1 282 m) a pak po nové i původní stezce stoupáme k vrcholu Keprníku (1 423 m), čtvrté nejvyšší hory celého pohoří. Jde o také o nejvyšší bod našeho treku. Samozřejmě že si nenecháme ujít úžasné výhledy z vrcholu ozdobeného skalkami. Jako na dlani máme Vozku, Vysokou holi, Praděd i Malý Děd a také Červenou horu, no a na druhé straně, tedy směrem k západu, Králický Sněžník s nepřehlédnutelnou polskou rozhlednou.
Podvečerní světlo dodává okolní krajině tu správnou "hloubku", mnohem více si uvědomujeme trojrozměrnost reliéfu Hrubého Jeseníku. Fotky jsou mnohem působivější oproti záběrům pořízeným kolem poledne. Fakt nádhera. Sedí se nám na Keprníku sice dobře, ale musíme ještě kousek popojít. Chceme si totiž užít také borůvek. Scházíme proto na rozcestí Trojmezí (1 316 m) na bývalé zemské hranici Čech a Moravy a na hranicích tří panství, abychom červeně značenou hřebenovku vyměnili za žlutou turistickou značku. Ta nás hustou horskou smrčinou s hustými porosty borůvčí a povalovými chodníky protáhne kolem rašelinných luk k rozcestí U Vozky (1 360 m),. Na něj však přicházíme o dosti později a ruce máme úplně modré od borůvek. Byly vynikající.
Po posledním a ani ne týden starém povalovém chodníku přicházíme k fotogenickým skalám na vrcholu Vozka (1 377 m), které dosahují výšky okolo 10 metrů. Od skal se otevírají úžasné kruhové výhledy. Nádhera. Počkáme si na kouzelný západ Slunce, po kterém záhy následuje východ Měsíce okolo úplňku. Nad jihozápadním obzorem září jasná a nepřehlédnutelná Večernice, přesněji planeta Venuše. Je to velice horká planeta s mimořádně hustou a nevlídnou atmosférou i s dešti kyseliny sírové. U povrchu této planety dosahuje tlak téměř 100 atmosfér a teplota okolo +450 °C. To již s přehledem taje i cín. Pro srovnání - tento tlak, zaokrouhleně, odpovídá tlaku asi v jednom kilometru pod vodou…
Obloha tmavne, ale ne příliš. Osvětluje ji jasný Měsíc. Přesto jsou obrysy nejjasnějších souhvězdí dobře vidět. Ať již těch cirkumpolárních a nebo letních. Jasně vidíme Velký i Malý vůz, Kasiopeju, Lyru, Labuť a Orla, jejichž nejjasnější hvězdy utvářejí letní trojúhelník. Vidět je i Delfína a řadu dalších obrazců hvězdné oblohy. Dokonce i pár jasných meteorů jsme spatřili. Ani jsme si nestihli nic přát. Je to prostě paráda usínat ve spacáku s hvězdnou oblohou nad hlavou. Kdo to nezažil, nepochopí.
- Dokončení článku
- Trasa prvního dne na turistické mapě
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.