Říjnový výšlap okolo trojmezí v Hrčavě na pomezí dvou geomorfologických celků
Za dva dny přes dvě pohoří a tři státy (1)
Blížil se konec října. Dny se krátí, teploty klesají někde k nule a nebo i pod nulu, ale příroda je stále podzimní a neobyčejně barevná. Ještě stále září fantastickými podzimními barvami. Kam vyrazit na dva dny, než se počasí opět pokazí? Když již kamarád z "Podkérkonoší" má chuť někam vyrazit… A co tak třeba přechod z trojmezí v Hrčavě? Za dva dny přes tři státy a dva geomorfologické celky? No a proč ne? Vždyť naposledy jsem tady byl na treku "dávno" tomu, někdy v předjaří koncem února.
Domluveno, schváleno. Můžeme vyrazit. Ráno se přepravíme do rázovité obce Hrčava (605 m) v Jablunkovském mezihoří, parkujeme na odstavném parkovišti. Na startu bychom rádi dali startovní pivko, ale hospůdka U Sikory má v úterý zavřeno. A otevírá až ve čtvrtek v 11.00. Do té doby určitě čekat nebudeme. Nu což, půjdeme na sucho… Nemusíme moc spěchat, dnes máme před sebou pouhých 19 km a 700 výškových metrů. Ale psst (!), Roman mě vždy upozorňuje, že to musí být do 15 kilometrů za den… Ono se to ale málokdy dá přesně dodržet. Jsem totiž hrozně línej, nechce se mi tahat stan a proto spoléhám na bivaky. No a těm neporučíš, musíš k nim dojít…
Hrčava, Jaworzynka a Szyroki Wierch
Bereme to po žluté turistické značce okolo dřevěného kostela z roku 1936 na rozcestí Jaworzynka - Lupienie (650 m) a odsud do Polska. Vlastně již nějakou chvíli kráčíme cikcak po území ČR a Polska, první hraniční kameny jsme míjeli již před chvílí. Zdržuji. A nebude to dnes naposledy. Narazil jsem totiž na krásný trs kržatky otrubičnaté (Tubaria furfuracea). No a ten musím vyfotit. Loučíme se pro dnešek s Hrčavou. Definitivně. Za zády vykukuje temeno Lysé hory (1 323 m), po pravici v mlze zanořený viadukt dálnice z Čadce do polského Zwardoně. Takový malý kousek na nic nenavazující dálničky, ale už ho hybaj zpoplatnit…
Postupně před námi defilují vrchy a vršíčky Jablunkovského mezihoří, Kysucké vrchoviny a Kysuckých Beskyd. Viditelnost je dnes solidní, ale dohlednost slabší. Je mlhavo. Tak jak se na říjen koneckonců patří. Procházíme horní části Jaworzynky a obdivujeme nádherné výhledy, ale také nové domy. Na tak krásné slunečné stráni bych si to také nechal líbit. Kouzelné místo na dohled trojmezí Česka, Polska a Slovenska.
Nad hlavou nám na drátech zakráká vrána šedivka. Nevím, čím to je, ale šedivku jsem u nás nikdy neviděl. Vždy ji, a to docela pravidelně, potkávám jenom v Polsku. Dokonce ani na Slovensku jsem zatím to štěstí neměl. Přes rozcestí Jaworzynka Trzycatek (613 m) pokračujeme po zelené značce lesem a dále zpevněnou silničkou plnou spadaného listí. Pěkně okrajem remízku. Obcházíme vrch Durajewski Groń (623 m), užíváme si hezkých výhledů a především sluníčka. To i v tuto pokročilou roční dobu dokáže zahřát.
Pokračujeme kolem krásné dřevěnky na louky, křižujeme stezku, která nese název Ściezka trzech harnasi. Stezka tří zbojníků je dlouhá nějakých 34 kilometrů. Vede hezkou krajinou, ale není naším cílem. Máme trochu jiný plán. Nejen houbičky, ale i nějakou hospůdku a rozhlednu. No a když jsme u těch houbiček - připisuji si další skvělý úlovek. Drobnou, oranžově zbarvenou houbičku zvanou vlasatka klamná (Trichia decipiens). Opravdu nádherný kousek s jasně oranžovou hlavičkou.
Lesem a nepříliš dobře značenou stezkou scházíme do údolí. Kolem hezkého altánu, který by posloužil jako skvělý bivak, pokračujeme na cestu. Chvíli budeme muset šlapat po asfaltu, nic se nedá dělat. Provoz je tady ale minimální, takže to jde bez problémů. Brzy cestu opustíme, čeká nás trošku výživnější stoupání. Po takové panelce. Ono je fajn, brání erozi, ale šlape se po tom trochu blbě. Ale makáme, stoupáme, kocháme se průhledy na blízké malebné návrší Babia Górka (633 m) po levici a výhledy na Slezské Beskydy za zády, na vzdálenou Lysou horu (1 323 m) ukazující se tentokráte v plné kráse, a již jsme odměněni. Procházíme osadou Szeroki s hezkými dřevěnými domky.
Na hřeben to již máme jen kousek. Konečně jsme na vrcholu Szyroki Wierch (702 m), ze kterého se otevírají krásné výhledy k jihu, tedy na Slovensko. Jsme jen pár metrů od hranice. Jsme dobří, dnes již třetí stát. Vyšli jsme z Čech, prošli Polsko a již vcházíme na území Slovenska. To si zaslouží odměnu. Krátký odpočinek, svačinu. Máme vynikající řízečky. To ale ne já, to babička Irenka. A to také neříkám já, to bych si nikdy nedovolil, to říká kamarád Roman své drahé polovičce…
Trojaki, Kykuľa a Zwardoň
Konečně nás čeká nádherný hřebenový úsek s množstvím výhledů. Cesta sice vede většinou lesem, ale ty nádherné výhledy to vždy vynahradí. Kolem hraničníku 194/8 šlapeme a šlapeme. A opět ty výhledy! A ty podzimní barvy! Ne a ne se té krásy nasytit. Když zafouká, listí jde dolů, ale zatím je jej na stromech docela hodně. Postupně procházíme opravdu malebný úsek a přecházíme přes vrcholy Stefanka (722 m), Siwoniowski Wierch (798 m), Sołowy Wierch (801 m) a Trojaki / Trojak (820 m), v skalickém nářečí zvaný Trojok. Tady opustíme značku a krátkým neznačeným úsekem se po blátivé lesní cestě přesuneme vpravo na vrch Kykula / Kikula (845 m) kolem velkého hraničního kamene III/189.
Míjíme v trávě schovaný původní hraniční kámen z roku 1914 (hranice se tady šoupaly již od středověku, a docela často) a dostáváme se na vršek Kykula s travnatými úbočími. A tudíž nádhernými výhledy. Stojí tady i velký turistický přístřešek, který doslova láká k bivakování. Avšak večerka je tady již ve 22.00 a pak vás asi obecní policie vynese v zubech. Tak alespoň dí provozní řád tohoto přístřešku. Výhledy jsou z Kykuly přímo velkolepé. Stojí za to se tady zastavit. Krásně jsou vidět Beskydy, vršky Jablunkovského mezihoří, Kysucké Beskydy, dole pak obec Skalité, Javorníky a "za rohem" dokonce Tatry. Brrr, vrcholy jsou úplně bílé. Tak to příští týden Západní Tatry vynechám, do sněhu se mi vůbec nechce. Obzvláště, když máme tak malebný podzim.
Jdu omrknout přerostlou lavičku a jakýsi obří sud. Bloumám kolem a marně přemýšlím, k čemu by to hebedo mohlo sloužit. No pípu to nikde nemá, odpadky by tady žádný rozumný člověk nevyhodil, takže koš na smetí to také nebude… Až sympatický mladý pár, který mě prosí o fotku na přerostlé lavičce určené zřejmě pro obry, mě zasvětí do tajů onoho hebeda. Že prý se tam hází vzkazy pro přítelkyni, snad i manželku, přítele a manžela. No už vidím, jak se tady pro vzkaz někdo třepe, namítám. Zasmějeme se tomu všichni…
Je čas pokročit, den se krátí. Strmou strání scházíme do Zwardoně. Přes rozcestí Pod Kykulou (771 m) se dostáváme na Mýto, osadu ze 17. století a přejezd ze Slovenska do Polska. A nebo obráceně, chcete-li. Obdivujeme zdejší mosty a scházíme do Zwardoně. Romanovi jsem slíbil hospůdku. No, hospůdku bychom měli, ale schází tady hostinský. Je zavřeno, zamčeno, zababušeno. No nic. Pokračujeme dále.
Swojskie Klimaty a Rachowiec
Přejdeme obcí, po mostě překročíme koleje. Tak u nádraží ve Zwardoni snad musí mít otevřeno, chlácholím parťáka. U kostela odbočíme vlevo k další hospůdce. Gościniec "Halka" má však také zavřeno. Opět chybí hostinský a to už vůbec nemluvím o kuchařích… Stejně tak nepochodíme v místní kavárně Bajka. Asi šli někam vyprávět bajky, takže bereme zavděk obchůdkem Lewiatan. Dokupujeme nějaké pečivo a plechovkové pivo na cestu. U pokladny se tak nějak mezi řečí od ochotné prodavačky dozvídáme, že tu opodál, kus výše na kopci je otevřená hospoda. Děkujeme za informaci a po krátké pauze tedy vyrážíme vzhůru.
Za hasičárnou to foukneme doprava do lesa a vcelku svižným stoupáním opět nabíráme výšku. Nejprve lesem, pak po zpevněné silničce osadou Rachowiec pod návrším Maly Rachowiec (841 m). Výhledy jsou úžasné, vidět je vskutku do daleka. Na hřebínku na rozcestí pokračuje značka doprava, my to však vezmeme zkušeně doleva a zakrátko jsme u sympatické a svojské hospůdky nesoucí jméno Swojskie Klimaty. A hlavně - je otevřeno, hostinský, respektive hostinská nemá dovolenou a dokonce v kuchyni jsou kuchaři. Kuchařky. A tak bude pivo i něco na zub, Roman mě tak dnes nezabije. Možná až zítra…
Co bych si tak dal? Protože jsem houbový, vybírám houbovou polévku. Stejně tak i Roman. A ani jeden nelitujeme. Polévka byla skutečně vynikající, hustá a byl ji plný kotel. Druhé by se do nás již nevešlo. Jdu vyfotit západ Slunce. Myslel jsem, že to bude z posledního dnešního kopce, ale ze svojské hospůdky Swojskie Klimaty to je také dobré. Byla to moc příjemná zastávka a opravdu příjemné posezení. Musíme ale popojít, čeká nás poslední úsek. Sice krátký, ale prudký…
Příjemně vytopenou hospůdku opouštíme již za šera a vycházíme do mrazivého večera. Za chvíli se ale zahřejeme v prudkém stoupání na vrchol Rachowiec (954 m), který nám to hezky zrachuje, tedy spočítá. Na vrcholu jsme již prakticky za tmy, na výhledy si musíme počkat do zítřejšího rána. Docházíme do bivaku, k malé rozhledně se zastřešeným posezením dole. Máme sice s sebou něco na zahřátí, ale je tak zima a fouká ledový severák. Chtělo by to i rukavice, opravdu je nevlídno. Chvíli poplkáme, ale brzy se omlouvám a mažu na kutě. Nějak jsem to podcenil s oblečení. Při chůzi je to fajn, ale když člověk jen tak postává a nebo poposedá. Ještě že mám s sebou teplý zimní spacák…
Dokončení příště
- Trasa prvního dne (orientačně) na turistické mapě
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
