Pohoří Tribeč a Vtáčnik, přechod na Slovensku

Přechod nevysokých, ale malebných pohoří Slovenského středohoří

Přestože jsem do pohoří Tribeč i Vtáčnik v minulosti již zavítal, slovo dalo slovo a znovu vyrážím navštívit tyto končiny. Jako první přichází na řadu Tribeč. Stejně jako před pěti roky - pouze v jiném složení - vyrážíme z Nitry, kde po osmé hodině večerní vysedáme na vlakovém nádraží. Tentokrát se přes město nepřesunujeme autobusovou dopravou, bereme to pěšky.

Směřujeme k centru a valíme oči, v ulicích to vysloveně žije. K hlavnímu náměstí, kde právě probíhá koncert nám neznámé skupiny, míří neskutečné davy lidí, je to rachot. Jestli se ale skutečně, jak nám tvrdil místní člověk, konají největší městské oslavy na svátek Cyrila a Metoděje, což je zítřejší den, nemůžeme se divit.

Čtěte také: Tribeč a Pohronský Inovec, trek

Necháváme ruch za zády a vyrážíme do klidnějších končin, náš cíl představuje kopec Zobor, jenž se zvedá nad Nitrou. Po přejití řeky nacházíme bez problémů turistickou značku a stoupáme vzhůru; než mezi obydlími dojdeme na okraj lesa, slušně se zešeří. Vytahujeme baterky a vnikáme do porostu, jedná se o pomyslnou říši světlušek. Svítící tvorečkové poletují všude kolem, vyskytuje se jich tolik, že bychom je nespočítali. Tady by z matematiky vyhořeli i vysokoškolští profesoři.

Zoborské vrchy

Cesta se dělí, odbočujeme k Pyramidě. Stejně jako při mojí předchozí návštěvě se nejedná o hrobku faraóna, nazývá se tak nepřehlédnutelný vysílač na předvrcholu Zobora. U věže skládáme batohy a z blízké vyhlídky shlížíme na město, je to nádhera. Do tmy svítí tisíce světel. Už chápeme, proč jsme při výšlapu minuli několik lidí, vraceli se z této mimořádné show. Jelikož se nyní na vrcholu kromě nás dvou už nikdo jiný nenachází, uvelebujeme se na noc v dřevěném přístřešku.

Za tmy zaslechneme hlasy a pár lidí vystoupí na kopec i časně ráno, kdo ví, v kolik vstávali. Podobně jako oni znovu hledíme z vyhlídky na město, v němž nechal kníže Pribina postavit v roce 828 první křesťanský kostel na slovenském území; sídlu dominuje hrad. Na kopci kromě vysílače zaujme i poničený památník, jejž kdysi postavili na počest německého kancléře Bismarcka. Lanovka, která k Pyramidě kdysi vedla, stále nefunguje a dle popisů se nezdá, že dojde k nápravě.

Balíme a jdeme přes Zobor (587 m) na Žibricu (617 m), upoutává nás tráva. Přestože nastal začátek července, seschla a zcela zežloutla. Jak se dozvíme později, v kraji prý poslední měsíce vůbec nepršelo. Žár naštěstí nevadí broukům. Ukazují se tesaříci alpští, zlatohlávci i roháč s obrovitými kusadly.

Stejně jako před pěti roky klesáme ze Žibrice do obce Žirany, první den si v podstatě opakuji návštěvu tohoto pohoří. Proto, abych neopisoval dříve zmíněné, nebudu jednotlivá místa podrobně rozebírat, vezmu to ve zkratce.

Hrad Gýmeš a Veľký Tribeč

Za Žirany se k našemu šoku pohybuje na lesní stezce tolik mravenců, že je nebezpečné zpomalovat, stačí pouhé došlápnutí a už lezou na boty. Na oběd zastavujeme v Remitáži, v restauraci nás překvapí omezený provoz. Prý ještě nenastala sezóna. Trochu to nechápeme, kdy jindy má začít než na počátku letních prázdnin?

Po obědě zavítáme na vyhlídku Studený hrad i zříceninu hradu Gýmeš, kde k našemu potěšení stále neobnovili starou tradici, při níž vítali nové hosty tak, že je párkrát plácli lopatou přes zadek. V obci Kostoľany pod Tribečom (245 m) zahýbáme na Jedlinky. U těch jsme na okraji lesa onehdy stanovali. Tentokrát před setměním vystupujeme na nejvyšší vrchol pohoří Veľký Tribeč (829 m).

Má to docela grády. Panující vedro a zdánlivě nekonečný výšlap nám dávají zabrat víc, než bychom si přáli, po výstupu jsme vyšťavenější než houby po týdenním sušení na sluníčku. Vyčerpaně usedáme na lavičku, kterou na kopci k naší potěše postavili, zpočátku lapeme po dechu. Poté večeříme a následně stavíme stan, po azurovém dni se nepříjemně zatahuje. Na venkovní posezení u plechovkového piva, jež neseme v batozích, už nedojde. Přichází bouřka. Nezbývá než vypít mok v plátěném přístřešku, naštěstí chutná i tak.

Čierny hrad, Zlatno

Ráno zase svítí sluníčko, pokračujeme po hřebeni. Přecházíme Malý Tribeč a Medvedí vrch, hřebenovku opouštíme před kótou Mišov vrch. Na rozdíl od mojí předchozí návštěvy - pokračovali jsme na Skýcov - přesedáme na cyklistickou značku a klesáme, důvod našeho počínání je nasnadě. Les ukrývá zbytky Čierneho hradu, jejž chceme navštívit. To se podaří.

Přestože opravovaná zřícenina příliš moc dochovaných hradeb nenabízí, působí malebně; trochu litujeme zarostlého okolí. Mezi kmeny prosvítá Veľký Tribeč, při prosekání by byl z hradu výborný rozhled. Také se shodujeme, že by se jednalo o příjemné místo na spaní, ačkoliv jsme byli minulý den upozorněni, že tady v noci straší. Snad bychom se s bubákem či jinou nadpřirozenou bytostí nějak domluvili. Zbývá doplnit, že hrad postavili ve 13. století a jeho posádka dohlížela na těžbu zlata, jež dolovali v okolí. Sídlo zaniklo v 15. století.

Příjemná zastávka je za námi, pokračujeme v poznávání. Navzdory žluté turistické značce, jež vede na zříceninu, zůstáváme i nadále věrni cyklistické stezce. Scházíme po ní do obce Zlatno, kde se za SNP ukrývali partyzáni. Na ty už nenarazíme, leč blízký les schovává něco jiného. Nedaleko osady se nachází zubří obora, již lze navštívit. Dokupujeme potraviny a dle rady místních se vydáváme do terénu, doufáme, že spatříme kolosálního zástupce tohoto živočišného druhu.

Zubři

Zpočátku to tak nevypadá. Když se konečně dostaneme k ohradě - připadalo nám, že jsme k ní šli déle, než jsme správně měli - nespatříme na druhé straně živou duši. Úspěch slavíme až po chvíli. V terénu se k našemu nadšení vyloupne několik zubrů. Sláva, neodbočili jsme z turistické trasy zbytečně!

Netrvá dlouho a přicházíme do turistického centra této lokality. V něm stojí několik stavení a širší veřejnost sem zpravidla dojde po asfaltové silničce od nedalekého parkoviště. Pro návštěvníky tady zbudovali i vyvýšené terasy, z nichž je možné zvířata pozorovat seshora; při našem příchodu nejsou sudokopytníci bohužel přítomni. Stejně zamíříme k pokladně. Tam se dozvídáme, že zubří show nastane až v odpoledních hodinách - soudíme, že zvířata nejspíš přilákají na stravu - tak dlouho čekat nehodláme. Neznamená to ale, že obratem vypadneme.

V rámci boje proti dehydrataci dáváme pivo, načež se zas jednou přesvědčíme, jak je pití chmelového moku užitečné. Kdybychom ihned odešli, nespatřili bychom další zubry, s jejichž chovem začali v roce 1958 - sudokopytníky dovezli z tehdejšího Sovětského svazu. Z porostu se znenadání vyvalí celé stádo a jde k ohradě. Rázem máme o zábavu postaráno. Předvádí se mladší jedinci i statný samec, co víc si můžeme přát!

Představení netrvá příliš dlouho, protože se zvířata odchází schovat do stínu stromů, i tak jsme vrchovatě spokojeni. Dopíjíme a loučíme se s ohradou, jejíž hlavní jádro má rozlohu 27 ha a ochranné pásmo tvoří 113 ha; v době naší návštěvy chovali dle popisků něco přes třicet kusů.

Hrad Hrušov, Penhýbel

Vydáváme se po asfaltce k jihu a doufáme, že objevíme červenou turistickou značku, jež má silnici křižovat, nakonec se tak stane. Vedle cesty se vyloupne rozcestník. Vypouštíme výstup na Člnok a zastavujeme u nedaleké studánky, pokračujeme po Ponitrianské magistrále. Ta vede k hradu Hrušov, kam jsme při mojí první návštěvě došli přes Skýcov. Zříceninu neustále opravují a zkrášlují, pod dohledem zkušených "úderníků" na ní makají mladí brigádníci. Z hradeb se nabízí krásné výhledy.

I následný úsek jsem již absolvoval, a tak se přenesme do obce Jedľové Kostoľany, z níž jsem svého času odbočil do pohoří Pohronský Inovec. Tentokrát takový úmysl nemáme. Míníme se vypravit na sever. Neučiníme tak bezprostředně. Zastavujeme v místní krčmě, kde podávají i pizzu, a před setměním stoupáme na vrch Drieňová (551 m). Na něm postavili v roce 2010 volně přístupnou rozhlednu, z níž se nabízí slušné výhledy na Tribeč i Pohronský Inovec; nakonec u ní nocujeme.

Ráno zaskočíme do obce pro čerstvou snídani, načež vyrážíme na Penhýbel. S jistým odstupem zjistíme - dělo se tak i včera - že trasa vede občas jinudy, než jak mám zakresleno v mapě vydané v roce 1995, nevadí. Míjíme studánku a v osadě Brezov štál stojí za pozornost původní stylové domky, zbylý úsek vede lesem.

Na Penhýbel, kde se nachází hřebčín, dostáváme se s příchodem mraků. V areálu stojí i pohostinské zařízení, leč "nepremáva", škoda. Kdybychom ho mohli navštívit, nemuseli jsme se o pár metrů dál schovávat pod husté stromy, neboť se přihnala prudká bouře.

Zhruba půl hodiny trávíme v přírodním krytu, načež za mírného deště jdeme po silnici do osady Veľké Pole (509 m). Tam vyhazujeme pomyslnou kotvu ve smíšeném zboží. Přívětivá paní nás nechává zasednout ke stolu, a tak v klidu dáváme pivo a studený oběd. Než se z podniku vykodrcáme, přestane pršet. Vyjasňuje se a svítí sluníčko, co víc si můžeme přát. Vítá nás pohoří Vtáčnik, jež je vulkanického původu a náleží ke Slovenskému středohoří.

Buchlov, Kláštorska skala, Vtáčnik

Počáteční úsek přes Grégerov štál je značen poměrně špatně, a tak chvílemi váháme, jestli jdeme dobře - trasa vede opět jinudy, než je uvedeno v mapě - od Sedla pod Rajtokom se situace výrazně lepší. Přes Suchou horu (879 m) a vrch Tatra (1 014 m) stoupáme na Rúbaný vrch (1 097 m), na nějž jsem před dvěma roky došel od Buchlova. K delší zastávce vyzývá Kláštorska skala (1 279 m), jež představuje největší skalní městečko celého pohoří. Z hory se nabízí slušné výhledy a o slovo se hlásí i borůvky.

Pokračujeme a cestou dobíráme u studánky do lahví vodu; noc trávíme na nejvyšším vrcholu pohoří, jež se stejně jako celý masiv nazývá Vtáčnik (1 346 m). I z něj jsou pěkné výhledy, jsme vrchovatě spokojeni.

Ještě víc jsem spokojen následující den, mám k tomu pádný důvod. Při mojí předchozí návštěvě - také jsem nocoval na vrcholu - se v noci silně rozpršelo a téměř celý následující den se nad krajem povalovaly husté mlhy, načež jsem v podstatě vůbec netušil, kudy jdu do Handlové. Tentokrát to vypadá nadějněji. Svítí sluníčko, a tak se máme na co těšit, po předchozí zkušenosti mohu v podstatě prohlásit, že jdu následující úsek prvně.

Vyrážíme na Kanie studne a Jarabú skalu (1 169 m), mýtiny za těmito kótami nabízí slušné výhledy. V nížinách se převalují mlhy a nad nimi se zvedají zalesněné kopce, ukazuje se i nejvyšší vrchol Vtáčnik. Sakra, o toto jsem tehdy přišel!

Netrvá dlouho a navzdory zrušené značce odbočujeme ke skalisku Biely kameň (1 135 m - občas se uvádí název Biela skala). Matka příroda zde vytvořila obří skalní amfiteátr, něco podobného se často nevidí. Není divu, že se jedná o přírodní rezervaci.

Veľký a Malý Grič, Uhlisko

Od pomyslných porotců získává velmi slušné hodnocení i Veľký Grič (971 m), kam se dostáváme následně. Pod námi se rozkládá město Handlová a do dáli se táhnou pohoří Velká Fatra a Kremnické vrchy, kdyby panovala lepší viditelnost, spatříme mnohem víc.

Jako by nám navštívená místa nestačila ke spokojenosti, hodláme vystoupit i na Malý Grič (876 m). Klesáme na Uhlisko (779 m), kde necháváme ve stínu vzrostlých stromů ukryté batohy, nalehko zaskočíme nejprve na Tri studničky. Kdysi zde fungovalo rekreační zařízení, jeho slávu odvál nemilosrdný čas. Dokonce i pramen teče jen poskrovnu.

Začínáme stoupat na horu, příliš daleko nedojdeme. Znenadání se zešeří a během deseti minut přichází lítá bouřka. Zalézáme pod stromy a přečkáváme pod hustými větvemi zhruba půlhodinovou slotu, výšlap dokončujeme po lijavci. I Malý Grič nabízí nádherné výhledy po okolí, bohužel se jimi příliš dlouho nepokocháme. Vyděsí nás nové hřmění a temné mraky na obzoru. Rychle opouštíme vrchol, byť nás příval s pořadovým číslem dva nakonec mine.

I bouřkové řádění číslo jedna nám však stihlo namočit batohy, jež jsme "inteligentně" nezakryli nepromokavým obalem, navlhly i spacáky. Zvažujeme, jestli se v terénu nepustíme do sušení, nakonec vítězí touha po návratu do civilizace. Nemáme v podstatě žádné jídlo a kručí nám v žaludcích, toužíme po točeném pivu.

Vyrážíme na Veľkou Lehôtku, cesta se trochu komplikuje. Dvakrát dočasně ztratíme značku. Že bychom už hlady či žízní neviděli? Těžko soudit, konečně přicházíme do osady. Tam nastává nefalšovaný zázrak. Chvilku po opuštění lesa narážíme na pizzerii. Bez váhání vpadneme do podniku a dáváme si do nosu, později se dohadujeme, jestli jsme se nepřenesli do pohádkového světa. Vůbec by nás nepřekvapilo, kdyby tam restaurant ještě půl hodiny před naším příchodem nestál a po našem odchodu zase nadobro zmizel, nepřičarovala ho k naší radosti dobrá víla?

Jestli se jednalo o počin kouzelných bytostí a podnik se zase vytratil, jsme si zpětně neověřovali, nalézáme vhodné místo na přespání. Následující den scházíme do Prievidze, přechod pohoří Tribeč a Vtáčnik nadobro končí.