Přechod pohoří Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty

Trek podél česko - slovenské hranice

Tuto akci jsem měl v hlavě již dlouho, ještě z dob, kdy jsem chodil dálkové pochody a kolegové pochodníci barvitě líčili zážitky z takovýchto cest. V té době jsem neměl potřebné vybavení, ani dostatek zkušeností a slovo trek u nás "na východě" snad ani neexistovalo. Až nyní nadešla vhodná příležitost. Volno bylo dané fabrikou, plánovaná cesta za dalšími alpskými čtyřtisícovkami byla vyšší mocí zrušena, a tak nastal volný prostor pro tuto akci.

V sobotu 1. 8. 2015 ve 4.58 odjíždím vlakem po trase HB, Kolín, Návsí a pak autobusem na konečnou Bukovec, škola. Cestu mám naplánovanou po turistických značkách, tak nějak logicky, co nejblíž hranici. Nechci jít výhradně přímo po hranici, i když by to jistě šlo.

V 11.20 jsem na místě a začínám stoupat po červené turistické značce na Komorovský Grúň. Je teplo, na hřebeni objevuji první, krásné výhledy, jako obvykle v takovémto počasí poněkud zamlžené. Po žluté jdu kousek do Polska přes Jaworzynku a po zelené na Trojmezí. Bohužel toto zajímavé místo brzy zcela změní ráz, slovenští bratři nad údolím staví nový dálniční most.

Čtěte také: Trek naprieč Slovenskom, sever/juh (1)

Dále pokračuji po žluté do Hrčavy, kde si v Deny baru dávám první kofolu. Vracím se v kruhu stále po žluté na Komorovský Grúň a nastupuji na červenou. Přes Gírovou scházím do Mostů u Jablunkova. V hotelu Beskyd si dávám druhou kofolu a doplňuji vodu. Pokračuji dál po červené k turistické chatě Skalka. Asi 1 km před chatou je v lese přímo vedle cesty pěkný, poměrně vydatný pramen. Hned za chatou jsou krásné výhledy na Velký Rozsutec a Stoh.

Těsně před 18.00 jsem na Kamenné chatě a na můj dotaz, jak je to dál na hřebeni s vodou, mi chatař odpoví, že na Bílém Kříži není žádná chata v provozu a voda tam není. Beru tedy vodu "do plna", 4,25 l, dávám si Birella a jdu dál. Potkávám borůvkáře a docela se podivují nad informací, že by na Bílém Kříži nebylo nic otevřeno. U kaple na Muřinkovém vrchu je studánka, voda teče, ale jen tak tak.

Cesta je v mnoha místech hodně kamenitá s množstvím volných kamenů, krok je dost nejistý a rychlost skoro nulová. Na vrchol Čuboňov jdu kousek po modré a pak přímo po hranici, mám tam nějaké geozájmy. Pokračuji na Malý Polom a kousek za ním bivakuji. Stan nemám, pršet nebude a v nouzi pomůže pončo od Jurka.

První etapa byla pěkná, skoro celá cesta lesem, občas výhledy, dostatek vody i chat. Zdoláno 32 km, čekal jsem trochu víc, ale vzhledem k terénu a také výběru bot to bylo asi maximum. Mimo Trojmezí a blízké okolí chat jsem potkal jen tři cyklisty, pěšáky žádné.

2.8. vstávám v 7.00 a v osm jsem již na cestě. Na Bílém Kříži je otevřen bufet v hotelu Sulov, na lavičkách před budovou se již občerstvují první "turisté". Na druhé straně cesty do dřevěného koryta teče slabý pramínek vody, málo, ale přece. Také kolem chaty Kysuca je živo, i tam je to v provozu. Kousek dál potkávám sportovce, který s běžeckým batohem a hůlkami trénuje na B7, chvíli spolu mluvíme, ale nechci zdržovat a tak brzy pokračujeme každý ve své cestě.

Docházím k chatě Doroťanka, kde si dávám kofolu a stále po červené pokračuji na Konečnou a Bobek. Z Bobku jsou super výhledy. Potkávám tu dvojici sportovců, nějak se mi nezdá jejich hovor - kolik je to metrů sem a jak vysoko je to tam, máš ten výškový profil, jé já ho teď vymazal. Ptám se, co že to jako chystají a oni mi ochotně vysvětlují, že trasu pro sobotní akci Běhej Lesy. Chvíli spolu povídáme, ale čas nás nutí pokračovat dál. Stále v poměrně vysoké nadmořské výšce pokračuji kolem chaty Kmínek na Masarykovu chatu. Těsně před chatou mám zase nějaké geozájmy, ale brzy mám hotovo a můžu dál.

Na Masaryčce si dávám kofolu a čočkovou. Pak trochu ztrácím výšku a přes Bumbálku a rozcestí Nad Bumbálkou, kde fotím starý hraniční kámen Morava - Uhry, pokračuji na Makovský průsmyk. Asi 50 minut drobně prší, ale je to vcelku příjemné a tak na sebe nic neberu. V 17.15. zastavuji na Lemešné na svačinu. Od Bumbálky je cesta trochu schůdnější, ale zase tu nejsou prakticky žádné výhledy. Zase drobně prší, scházím do sedla Pod Lemešnou, tady cesta vede kousek do Slovenska a tak vcházím do CHKO Kysuce - Javorníky.

Ze sedla jdu pro změnu zase nahoru na Butorky. Ještě kousek stoupání a jsem na hřebeni Javorníků s krásnými výhledy. Je 19.00, jsem na Velkém Javorníku, o 3/4 hodiny později docházím k rozhledně na Stratenci. Rozhoduji se dál nepokračovat a tak jdu prozkoumat blízkou studánku. Scházím do sedla a asi 200 m dál na žluté je v zeleni vidět chátrající přístřešek a hned kousek pod ním je studánka.

Voda teče, ale velmi pomalu plní mé lahve, nikam už nejdu a tak to nevadí. Bivakovat budu v odpočívadle vedle rozhledny, ještě vylezu na rozhlednu, trochu fotím , něco vařím a jím. Ozývají se chodidla, brzy tam budou krásné puchýře, asi jsem si opravdu nevzal úplně vhodné boty. Dnes přidáno 42 km. Je neděle, potkal jsem několik cyklistů, i pěšáků a také mladší dvojici, šli na těžko v opačném směru, s těmi jsem si chvíli povídal o našich cestách.

V pondělí 3.8. vstávám v 6.00, něco vařím a v 6.45 vycházím dál, stále po červené, směr Portáš, Kohútka a Malý Javorník. Docházím na rozcestí Krkostěna, ještě netuším, že následuje v podstatě pád skoro o 200 výškových metrů až do Papajského sedla. Cesta je tak strmá, že se potím i při sestupu. V sedle je přístřešek, ale já bez odpočinku jdu dál krásně brutálním krpálem až na Makytu. Tento vrchol mě překvapil především množstvím hmyzu a vos.

Trochu svačím a rychle pryč, tentokrát po modré. Kus pod Makytou začíná poněkud nudný úsek po místy lepším, místy horším asfaltu až k Francově Lhotě. Tuto obec jsem si předem vybral jako hlavní zásobovací bod celé akce. Především proto, že okraj obce je prakticky na trase a nemusí se tudíž scházet nijak daleko.

Na horním konci nacházím obchod, v pondělí odpoledne má zavřeno. Naproti kostelu je prý další, čekám půl hodiny až ve 14.00 otevřou, abych se dozvěděl, že je to spíš bar a mají tam jen nápoje. Starší paní, co přijela na kole, mi nabízí svůj bicykl, abych si dojel dolů nakoupit. Je to asi tak dva kilometry a tak nabídku přijímám a měním ruksak za kolo. Po chvíli jsem s nákupem zpět a paní mi na mé díky a nějaké drobné na kafe odpoví, že chtěla udělat dobrý skutek a že si rozhodně nic nevezme. Hezké gesto.

Svačím, chvíli spolu ještě mluvíme a pak vyrážím zase zpět na trasu. Na Čubův kopec je to taky pěkný krpál, na kopci je volně otevřená pěkná rozhledna. Od rozcestí Střelenský vrch měním barvu, z modré jdu zase po červené. Střelenská voda nad obcí Střelná neteče, ale v obci je restaurace a tak se zastavuji na kofolu.

Dále cesta vede opět do kopce na Končitou. Všude okolo, zatím v dálce, hřmí. Chvíli trochu prší, před rozcestím Požár míjím trojici na těžko vybavených mladíků a brzy scházím nad Nedašovu Lhotu. Dál je to překvapivě zase do kopce, na Kaňúr je to na přední náhon, skoro bych se hádal, že je to převislý. Naštěstí stoupání není příliš dlouhé.

Na tomto kopci potkávám asi osmičlennou skupinu turistů "na těžko" jdoucí stejným směrem, dál se jim však nechce a tak na louce staví stany. Je večer, já však jdu ještě dál. Fotím nějaké barevné obzory a brzy jsem u rozcestí pod Okršliskem. Na louce u lesa vpravo na žluté směr Brumov někdo dělá poměrně velký oheň. V tomto vedru a suchu a při vědomí všech možných zákazů a varování před vznikem požáru to fakt nechápu. Někteří "taky" turisté a trempové si prostě myslí, že můžou všechno.

Prchám dál po červené, v lese už je skoro tma, najednou vidím na stromě, který míjím, povědomou značku. Beru si čelovku a je to tak, značka studánky, svítím do svahu a již ji vidím, nějakých 20 m od cesty. Voda jen kape, ale pod výtokem je krásně čistý soudek a tak vodu nabírám přímo ze soudku.

Kousek dál u ohniště pod smrky pro dnešek končím a bivakuji. Dnes to bylo 43 km, stále nahoru a dolů, možná mě trochu bolí nohy. Na chodidla se radši ani nekoukám, nebude to asi hezký pohled. Kromě výše zmíněných jsem potkal ještě dva cyklisty s koly naloženými na těžko a jednoho turistu.

4.8. úterý. Vstávám v 6.20, dokud je chládek, ale na loukách u Brezové je už teď teplo až moc. V 7.30 jsem u studánky Brezová - kaplnka. Voda docela teče. Stále na červené po loukách a pak lesem s krásně vyjetým "singltrekem" scházím do předlouhé osady Sidonie. Těsně před vesnicí je na pravé straně studánka s tekoucí vodou. Na horním konci Sidonie všude stojí voda a dokonce bych řekl, že na cestě bylo i bláto, asi tu hezky pršelo. Na dolním konci však ani nekáplo, zem byla vyprahlá a místní kropili brambory.

Vcházím do Vlárského průsmyku, ve Smíšeném zboží kupuji malou svačinu. Bavím se s místním chatařem o tom, že je trochu moc teplo na turistiku. No a co, v zimě bude zase zima, tedy možná. Červená značka z průsmyku až na Svatý Štěpán vede přímo po hlavní silnici. Nevím, musel jsem se v duchu smát, když další kus cesty v lese nad Svatým Štěpánem vede v úseku několika set metrů přímo lesem asi 10 - 20 metrů podél lesní cesty.

Cesta opět krásně stoupá, na kraji lesa pod Javorníkem zastavuji u pěkného přístřešku. Stejný nápad má čtveřice lidí v autě, které jede pomalu okolo. Dáváme se do hovoru, po chvíli se dovídám, že objíždějí osamocená stavení a mluví s domorodci… o víře. Uf. Nemám je moc v oblibě, ale tentokrát bych s nimi rád pohovořil na téma stěhování národů a muslimové v Evropě. Bohužel volnou hodinu nemám, těch 5 kilometrů bych nedohnal.

Ve 12.00 jsem na Javorníku a pokračuji k rozcestí Na Koncích, kousek níž je studánka, dle informací vodu má, ale přepadem už neteče. Na dalším rozcestí Bašta se odkláním od hranice a pokračuji dál po červené.

U rozcestí Skaličí je odbočka k nově vypadající studánce, bohužel prakticky bez vody. Kousek za Bzovou cesta vede chvíli zprava, chvíli zleva a posléze přímo po hlavní silnici. Naštěstí tento úsek není dlouhý a končí u Motorestu Rasová na Novém Dvoře. Tady si dávám pořádné jídlo a zapíjím to dvěmi kofolami. Teplo je fakt řádné a na asfaltu to pere jako o život.

Namáčím si šátek a vyrážím po silničce tentokrát po zelené na Mikulčin vrch. Je sice jen 18.00, ale rozhoduji se, že se tentokrát vyspím v posteli. Končím v horské chatě Arnika s luxusním výhledem do kraje. Následovala sprcha, nějaké praní, jídlo a odpočinek. Paráda.

I přes brzký konec etapy se mi podařilo ujít 41 km, ale dnes byl terén jednoznačně nejlehčí. Mám pocit, ze teploty každým dnem stoupají, 32 °C je asi opravdu na turistiku moc. Možná i proto jsem potkal jen čtyři pěšáky, výletníky.

5.8. středa. Vstávám v 6.40, vcelku hezky jsem se vyspal. V 7.15 již opět šlapu po zelené na Velký Lopeník. Tady potkávám dva slovenské turisty, s kterými se dávám do řeči a na lavičce společně svačíme. Rozhledna je přístupná bez obsluhy, lezu nahoru i když vím, že výhledy moc nebudou.

Za Velkým Lopeníkem následuje docela strmý sestup na Staré Díly a pak zas nahoru na Novou horu. V kopci jsou dva prameny Březovská a Janáčkova kyselka, horní Janáčkova teče víc, ale mně nechutnala ani jedna. Poté se sestupuje do Květné. Každý krok do údolí na výšku nějakých 350 m n. m. bolí o to víc, že na druhé straně údolí číhá Jelenec a Velká Javořina s výškou 970 m n. m.

V hospodě U Huti v Květné potkávám dvojici mladíků se psem, mají v plánu zhruba to, co já, ale v opačném směru, Velký Lopeník prý radši zbaběle a mastňácky obejdou. Stoupání na Velkou Javořinu je velkým zážitkem, stále se otáčím dozadu, jestli už mi náhodou nehoří lýtka. Nehořela, ale přísahám, bylo to jen tak tak. Taky potkávám čtyři krásně zelené trampy, jdou z kopce, ti se maj.

Je 12.40, jsem u Holubyho chaty, dávám si kapustnici, slováci tu kofolu nemají a tak doplňuji vodu a jdu na vrchol. Tady potkávám skupinu odpočívajících turistů z Plzně, je zrovna pod mrakem a oni prý čekají na sluníčko, aby mohli jít dál. Po chvíli se s přáním zdrávi došli loučíme a já pokračuji v cestě pro změnu zase po červené. Na rozcestí Dibrovův pomník, měním barvu a jdu dál po zelené, ale jen na Kubíkův vrch, dál se jde po modré.

Potkávám stádo ovcí, bláhově si myslím, že je žene ovčák. Omyl, jen samotný ovčácký pes. Dost ostře na mě vyrazil, i když já se snažil od ovcí držet dál. Docela jsem se bál, nemám s velkými psy dobré zkušenosti, vloni jsem si kvůli podobné hroudě masa zlomil člunkovou kost levé ruky. V klidu jsem se ho snažil přesvědčit, že nemám chuť na žádnou jeho ovci a už vůbec ne na něj. Nakonec mě zachránily samy ovce, šly dál a pes, vědom si svých povinností, odběhl za nimi. To bylo radosti.

Takže dál, po modré přes další Novou horu až na Vrbovce. Na nádraží teče voda, ale jen taková smradlavá břečka, ve vsi jsem požádal o vodu dvojici, co opravovala auto. Prý jsou zvyklí, a rádi pomůžou. Opět měním barvu a jdu po červené na zajímavé místo U Tří kamenů. Tady svačím a vedu taktickou poradu.

Rozhoduji se, že dnes půjdu co možná nejdéle a zítra dojdu jen do Sudoměřic, místo do Hodonína. Přeci jen v nížinách bude ještě větší teplo, než tady. Brzy mám sbaleno a jdu dál, přes Kobylu na Bílou studnu. Trochu scházím z cesty ke studánce, abych zjistil, že v ní není snad ani kapka. V mapě vidím před sebou pramen říčky Chvojnica, je to u chat přímo na značce, ale také tady není ani kapka, no nic, vodou se bude šetřit.

Docházím na rozcestí Kněžské hory, je 21.20 a skoro tma. Dnes tu končím, chystám bivak, něco vařím a jdu spát. Dnes to bylo slušných 45 km, zase poměrně těžkým terénem. Potkal jsem jednoho cyklistu a čtyři pěšáky, mimo zmíněných výše, ještě tříčlennou rodinku kteří se v 10.00 teprve chystali vyrazit z bivaku. Asi čekali, až se ještě víc oteplí.

Čtvrtek 6.8. Celou noc bylo hodně teplo, vstávám o půl šesté a už při balení bivaku se potím. No to bude den! Z těch instantních sr… je mi docela mizerně. V 6.15 jsem zas na trase, červená to jistí. Podle obory Radějov přes Tlstou horu mířím na Čupy. Tady definitivně opouštím červenou a po zelené pokračuji dál.

Scházím kolem Zlatnického potoka a hele, co to vidím, boudička a hrníček. Jdu tam a paráda, pěkná studánka a voda teče. Jak málo stačí k radosti. Osvěžím se a dobírám vodu. Pohodlnou cestou, kde je hezky projeta stopa na bajk, jdu přes Fráterku na Mlýnky. Tady se loučím s lesem a dál cesta vede podle chatek a vinic, chatrný stín obstarávají většinou jen nízké švestky.

Před vstupem do civilizace se koupu v louži Sudoměřického potoka, převlékám se a poněkud pajdavě vyrážím na poslední kilometry. V 11.25 jsem na Sudoměřickém nádraží a najednou není kam jít, je konec. Dnes to bylo jen 22 km, celkově za 6 dní 225 km. Stoupání dle mapy 9 562 m, klesání 9 866 m.

Touto cestou jsem si splnil jeden dávný sen. Přesvědčil se, že i u nás je stále co objevovat a není toho málo. Na mnoha místech hřebenové cesty jsou kouzelné, daleké výhledy, které se střídají s opuštěnými hlubokými lesy. Malebné samoty na odlesněných místech střídá poměrně bohatá možnost občerstvení na početných horských chatách a hotelech.

Krkolomné chodníčky střídají jistě skvělé bajkové terény. Jen pohodlných rovin si tu člověk moc neužije, prakticky stále je to nahoru a dolů. Na celé cestě jsem potkal spoustu zajímavých lidí, kteří většinou byli ochotni se podělit o své zkušenosti a zážitky z cest. Jo a ty puchýře nakonec nebyly tak hrozné, jak to zpočátku vypadalo. A i kdyby, nohy se zahojí, ale vzpomínky zůstanou. Bylo to takové trochu drsné, ale pěkné. Tak zase někdy příště.

Další související články: