Torrent de Pareis, nezapomenutelný sestup na ostrově Mallorca

Turistika a na letišti v Praze zapomenuté doklady

Je asi 23:30, když Janka hledá v Palmě na letišti půjčovnu aut a já odemykám mobil. Ten vzápětí zazvoní. "Policie České republiky, letiště Václava Havla…, nechal jste tu občanku". Houstone, máme problém. Jsme tu na tři dny, původní plán byl - dopoledne nějaká památka, pak oběd a odpoledne taktéž po celý pobyt. Jenže Janka objeví Torrent de Pareis, soutěsku 6,5 km dlouhou s 800 m převýšení a nechce slevit. Máme program nabitý a moje blbost to jen komplikuje. Jana vyřizuje auto a já hledám kontakt na konzulát. Před půlnocí dorazíme do hostelu v Palmě a jdeme spát.

Na konzulátu mají otevřeno ve středu a tak se držíme původního plánu, projet co největší část ostrova po silnici 10 a při tom obhlédnout konec soutěsky a zjistit jestli neteče moc vody (týdny před na Mallorce dost pršelo) a jaké jsou možnosti se vrátit po sestupu zpátky k autu, které zůstane nahoře u nástupu. Silnice 10 je nádherná, výhledy na moře na hory, jeden neví, kam dřív koukat, docela závidím dcerce, co tady před lety dělala trek. Jediný problém jsou cyklisti, je jich tu jak much, blbě se předjíždějí a z kopce jsou rychlejší, začínám je nenávidět.

U jezera Cúber dáváme krátkou pauzu a pokračujeme do Sa Calobra, kde ústí soutěska. Po jídle se vydáme k Pareis. Cesta vede skrze prostřílené tunely až na úzkou a větrnou pláž. Potom přes dvě laguny, které se dají obejít a jsme v ní. Celkem pohodlně projdeme spodní třetinu rokle a na vodu nenarazíme. Potkáme kluka, co říká, že když to kdysi šel, tak v soutěsce lehce brodili, ale přitom dole v lagunách bylo vody po kolena. Takže je rozhodnuto, půjdeme do toho. Vracíme se k autu a jedeme na večeři a na hostel.

Druhý den místo do kaňonu jdeme na konzulát. Konzul bohužel není přítomen, měli jsme si domluvit schůzku. Telefonicky radí, že projdeme na řidičák, prý pokud neletíme Ryanair, neměl by to být problém. Místo prohlídky Palmy, se jedeme domluvit na letiště. Tam nám to potvrdí.

Z letiště míříme na východ ostrova na nekropoli Son Real. Cestou si projdeme krásné městečko Sineu s větrnými mlýny a na tržišti dáme oběd. Pak zaparkujeme v Son Baulo a po pobřeží, nenáročnou vycházkou dorazíme k vykopávkám. Nekropole je datovaná do 7. - 4. století před Kristem a rozhodně stojí za návštěvu. Je teplo, všechno kolem kvete, prostě nádhera. Bohužel se den chýlí ke konci a tak mizíme domů do Palmy.

Je poslední den tady, vstáváme relativně brzy, balíme batohy a jedeme na parkoviště Escorca. Najdeme cestu, po chvilce u "Malé Pravčárny", snídáme. Soutěska odtud, spíš připomíná zářez motorovou pilou. Je 10:30 a my začínáme sestup. Největší problém je dlouhá, ostrá tráva. Stačí si s ní přišlápnout nohou nohu a tlama je na světě. Pod námi jde skupinka lidí a cestou potkáváme někoho od horské služby. To nás uklidní, věříme, že kaňon je bez vody.

Sestupujeme, občas trošku bloudíme, cestiček je tu hafo, ale směr je jasný, takže za hoďku jsme na dně soutěsky. Obrovské stěny, převisy a jeskyně, něco fantastického. Sestupujeme a po chvíli jsme u prvního prahu. Chvíli hledáme cestu a nacházíme slaňák. Podle průvodce má stačit 6 metrů, ale je to fakt málo, 8 - 10 by bylo lepší. Spustím se na balvan a nedokážu si představit, jak dál. Nejradši bych se vrátil k autu.

Janka sestoupí ke mně a navrhuje proplazit polici nalevo a podívat se, co je za ní. S nechutí a bez batohu to zkouším. Povedlo se a dá se to seskákat dolů. Vracím se pro batohy a přemýšlím, jestli jsme schopný to v případě nouze vylézt zpátky. Lepší radši nemyslet. Pokračujeme a cestou dáme další dvě slanění. Kaňon je úžasný, úzké a vysoké stěny - nádhera.

Zastavujeme, dáme jídlo a já koukám do mobilu, k místu, kde jsme byli, nám chybí 300 metrů. Super máme to v kapse! Zase špatně!!! Bloudíme v závalu. Janka ve změti popadaných a na sebe nakupených balvanů objevuje průchod a slaňák. Lano tentokrát nestačí, naštěstí jde uvázat níž v hodinách, ale stejně je krátké. Končí na polici a po námi další tři metry. Podaří se. Teď je na řadě Janka. Jenže se objevují dva cizinci, Jana jim ukazuje cestu a než to slezou, slyšíme češtinu. Kluk s holkou použijí naše lano, ale další dva to někudy obejdou. Nechápu, kde tam je cesta, ale je. Bavíme se s nimi. Jsou tu na kolech a tohle berou jako odpočinkový den. Domlouváme se, že nás hodí nahoru k autu a moje averze vůči cyklistům mizí.

Ještě jedno spouštění, tentokrát zajištěné a jsme na místě, kde už to známe. V 15 hodin jsme na pláži, koupání vynecháme, kvůli studenému větru a jdeme na jídlo. Sedíme s kamarády, kecáme a já se ptám, jak prošli první práh bez lana. Nechápou, kudy jsme šli, že jsme ho museli použít a já si připadám, jak úplný blb. Cestou autem se kochají krajinou, na kole to prý nejde. Z toho co slyším je mi jasný, že i když jsem taky jezdil, tak oni nejsou o třídu výš, ale úplně jiná dimenze. U auta se loučíme a valíme domů. Pokud to někdo z vás čte, ale pochybuji, tak ještě jednou velký dík.

Ráno na šestou mizíme na letiště, odbavení na řidičák funguje. V letadle si s Jankou dáme k snídani vínko a kocháme se výhledem na Alpy. Poznám Tre Cime, pak dlouho nic. Až potom třeboňské rybníky, Zvíkov, Orlík, vyhlídku Máj, Vyšehrad. Úžasná tečka, vyhlídkový let nad naší malou, ale krásnou zemičkou.