Pohoří je poměrně hodně zaledněné a dělí se na několik skupin. V severní části je i nejvyšší hora Tessinských Alp, Basodino 3 274 m n.m. Na východě na tuto část navazuje nižší Cristallina. Na severovýchodě výšky jdou opět přes 3 000 m, nejvyšší Pizzo Campo Tencia má 3 072 m n. m. Masivy Maggi a Verzascas leží v jižní švýcarské části. Na území Itálie na západě je skupina Pioda di Crana, které již chybí velehorský charakter.
Val Vigezze
Významné je údolí Val Vigezze, které protíná celé pohoří od východu na západ a jižně od něho je poslední skupina Lauresca, která je také územím národního parku Valgrande.
Turisté tuto část Alp zatím většinou vynechávají, i když se jedná o pohoří velmi krásné a navíc zde převládá slunečné počasí vlivem středozemního teplého podnebí. Najdeme tu mnoho jezer, kromě již jmenovaného třeba Lago di Vogorno, Lago del Sambuco a další. Z řek jsou nejvýznamnější Maggia, Melezza, Verzasca či Cannobino. Velmi zajímavá a poměrně druhově bohatá je zdejší flóra. Tolik stručné seznámení a jde se do hor.
Naše toulání po Itálii se blížilo ke konci, když jsme se rozhodli zkrátit si cestu domů údolím Val Vigezzo. Již začátek překonal očekávání a bylo jasné, že se zde zdržíme. Z několika nabídek jsme si vybrali dobře vybavený a levný kemp u vesničky Prestinone a plánovali, na kterou stranu vyrazit. Ráno, místo sluncem zalitého údolí, nás probudila průtrž mračen a tak jsme den věnovali výletu po okolních městech a sledovali šedočerná mračna, jak se trhají o špice hor nad údolím.
Obrat nastal další den a obloha plná hvězd dávala naději, že by to mohlo vyjít. Vystoupání o skoro tisíc výškových metrů jsme přenechali lanovce. Její délka je kolem 3 km a z výšky 880 m n. m. nás přepravila nad hranici lesů. Piana di Vigezzo je konečná s výškou 1 706 m n. m. a kromě stanice je zde několik domů a hostinec. Překvapením byla cena tam a zpět, za pouhých 10 EUR. Kabina byla poloprázdná, kromě nás jeli nahoru dva pastevci, jejich pes a starší muž s dlouhou holí.
Zobrazit místo Tessinské Alpy na větší mapě
Lago di Muino a Cima Trubbio
Stojíme na cestě obklopeni ze všech světových stran horami, na kterých se ještě bělá sníh. Vycházíme k jezeru Lago di Muino. Kolem nás všechno kvete a cesta pomalu stoupá po svahu hory Cima Trubbio (2 086 m n. m.). Nekonečné koberce pěnišníků barví okolní svahy do červené. Jmenovat jen kvetoucí druhy by zabralo hodně místa. Mochna zlatá vyniká zářivě žlutou, pozadu nezůstávají jestřábníky a štírovníky. Trochu skromnější violka dvoukvětá obsadila každé vlhčí místečko.
Masožravé tučnice tady kvetou modře
S přibývající výškou přibývá i barev. Tajemné masožravé tučnice tady kvetou modře. Několik druhů růžových primulí se choulí ve skulinách skal a svoji nádheru rozložila na kamenech silenka bezlodyžná. Dosahujeme sedla B.tta di Muino (1 974 m n. m.) a batohy jdou na zem. Na západ vidíme několik špic s nejvyšší M. Loccia di Paver (2 127 m n. m.). Na východě trůní Cima del Samsone (2 086 m n. m.) a na severu nekonečnému pásu vévodí celá v bílém Monte Rosa (4 634 m n. m.).
Cima Alta
Hory jižním směrem jsou poněkud nižší a méně ostré a přesně určujeme M. Bassettu (1 672 m n.m.), ostatní jen hádáme. V údolí za sedlem je menší sněhové pole. Vládnou zde opět pěnišníky a květena se hodně proměnila. Modré hořce, fialové dřípatky a u tajícího sněhu stovky šafránů. Za sněhem cesta opět mírně stoupá. Žluté kuklíky a vzácná bělokvětá forma hořce nás zpomaluje, ale to je již před námi opuštěná salaš a pod svahem Cima Alta (2 064 m n. m.) se třpytí voda jezera.
Celkem jsou tři a z prvního se řítí do údolí větší potok. Vůbec jsme nikoho nepotkali a kromě stáda kraviček vysoko na svahu a několika motýlů nikde nic. Přes vrcholky se protahuje několik mračen a tak je čas na zpáteční cestu. K našemu údivu potkáváme na sněhovém poli školní výlet a za hodinku již popíjíme kávu, jako jediní hosté v hospodě u lanovky. Nu a lanovkou sjíždíme sami.
Je večer, v hospůdce kempu rozebíráme nad sklenkou červeného vydařený den a posloucháme šumění deště. Myslím, že jsme objevili dobře přístupné pohoří s mnoha nádhernými kouty a bezvadnými hostiteli. Italové jsou zkrátka fajn a to nejen v horách, snad se s jejich někdy až přílišnou ochotou budeme setkávat, pokud zdraví dovolí, i nadále.
Info
Ještě zbývá několik poznatků, bez kterých to v horách nejde. Značení je výborné a nelze jej přehlédnout, údaje jsou uváděny v hodinách. Cesty až na nějaké výmoly jsou udržované. K výletům nám stačily mapky, které jsou všude k dispozici zdarma a oblast Piemontu za poznání stojí. Silnice jsou velmi dobré, ale v horách trochu užší s mnoha zatáčkami. Nocovali jsme pouze v kempech a ty jsou dobře vybavené. Pizza a vínko nepotřebují reklamu a tak ještě jednou: nashledanou krásná Itálie.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.