Turistika: Teplické skalní město v Broumovské vrchovině

Trek Teplickým skalním městem

Adršpašsko-teplické skály. Největší pískovcové skalní město. U nás i v Evropě. Legenda, kterou u nás nezná málokdo. Každoročně do něj zavítají statisíce návštěvníků z mnoha zemí.

A právě to bývá často problém. Většina návštěvníků přijíždí v letní sezónu a vypadá to tam opravdu jako v ulicích měst. Zvláště pak na placených hlavních okruzích. Každé skalní město má jeden, ten Adršpašský je navštěvovanější. Pokud se tedy chcete tlačenicím vyhnout, nezbývá než tam vyrazit mimo sezonu. A věřte, nebudete zklamáni!

Proto jsem na konci listopadu vyrazil i já. Ovšem plán projít obě skalní města vzal za své. Vlčí rokle, která skalní města spojuje, je v současnosti uzavřena. V nejexponovanějších částech se opravují lávky a chodníky. Musel jsem si tedy vybrat, kterou částí se budu toulat. A rozhodování nebylo těžké. V Teplických skalách je totiž, na rozdíl od Adršpachu, mnohem více značených cest. A já je, až na asi dvoukilometrový úsek, projdu všechny.

Čtěte také: Česká skalní města (4), Teplicko-adršpašské skály

Trek začínám ve stanici Teplice nad Metují. Ideálnější by byla stanice Skály, ale na této vedlejší trati je provoz omezený, nezbývá mi tedy, než šlapat už odtud. Kilometr a půl trvá, než přijdu na náměstí do Teplic. Můžu aspoň dokoupit poslední zásoby a vyrazit ke vstupu do skal. Tam to jsou další dva kilometry a vydat se tam můžu po červené nebo modré značce. Značky vedou každá po jiné straně údolí, já volím tu modrou.

Na parkovišti u vstupu do skal je prázdno a taktéž u výběru poplatků nikdo nesedí, proč taky, když tu skoro nikdo není. Vstupuji do světa, který uhrane a už nepustí. Prvního půl kilometru, k rozcestí U ozvěny, jdu ještě po modré. Tam zahnu do Vlčí rokle, kterou vede žlutá. Vlčí rokle je totiž uzavřena až za, kilometr vzdáleným, rozcestím Pod sedmi schody, kam mířím.

Rokle je tu ještě široká, převažuje les a občas je vidět nějaká ta skála. Stříbrný pramen, který je v rokli u cesty, teď na konci listopadu, skoro neteče. Na rozcestí odbočím na širokou, hladkými kameny vydlážděnou, cestu.

Cesta stoupá a klikatí se jako had. A u první zatáčky se konečně objeví skály. Moc si je nevychutnám, mám totiž problém se na kluzkých kamenech vůbec udržet. Naštěstí se cesta změní v chodník mám po problému.

Stoupání skončilo, bylo sice asi největší, na jaké během treku narazím, ale nic těžkého. Skály se mi teď na nějakou dobu opět skryjí. Přecházím vlastně po takové náhorní plošině. Kdysi to bylo mořské dno a za spoustu let tu bude další skalní město. Lesem plným mokřin přijdu zanedlouho k vyhlídce Nad roklí. A tady začíná nefalšované nadšení.

Krátkou odbočkou se dostanu na skalní blok, ze kterého vidím dolů do nejznámějších roklí Anenského údolí. Naprosto úžasný pohled, vidět ty šedesátimetrové skalní stěny seshora. Inverzní počasí sice nesvědčí fotografování, ale i tak přece jenom něco vyfotím. Tohle je, dle mého názoru, jedno z nejlepších výhledových míst ve skalách.

Od vyhlídky začíná úsek, díky kterému mám tyto vedlejší stezky tak rád. Začíná to asi dva metry vysokou štěrbinou, při jejíž zdolání musím použít i ruce. Chodník potom kličkuje mezi skálami, poskakuji po balvanech a přelézám padlé stromy. Na mnoha místech jsou mokřady a dřevěné lávky přes ně jsou povětšinu rozpadlé. Nechodí tudy tolik lidu, aby se opravovaly tak často.

Tento úsek, místy připomínající bludiště, měří asi kilometr a půl. Další půl kilometr už cesta klesá dolů, k rozcestí u bývalé osady Záboř. Z ní zůstaly nějaké rozvaliny domů. Stojí tam ale jedna kamenná chata s ohništěm a lavičkami. Místo, kde jsem si pod velkým dubem naplánoval nocleh.

To bych ovšem předbíhal, čeká mě ještě průchod nejznámějším místem Teplických skal. Prvních pár stovek metrů jdu po zelené značce lesem. Brzy se objeví lávky přes mokřiny a první skalní útvary. Kilometr trvá, než zelená skončí a napojí se na modře značený okruh. Ano, ten placený, turisty přeplněný, okruh. Jenže teď jsem tady sám, a můžu si tento fascinující výtvor přírody vychutnat nikým nerušen.

Vcházím do skalního města, které lemují stovky metrů dlouhé a přes šedesát metrů vysoké stěny. To je hlavní rozdíl oproti Adršpachu, který je typický osamocenými skalními věžemi. Mnohé skalní útvary mají svá jména. Upozorňují na ně šipky na tabulkách a já tak hledám ve skalách Ledního medvěda, Krakonošovo párátko, Lahvičku inkoustu, Žábu, Orla skalního a mnoho dalších. Některé ovšem nenaleznu. Buď se špatně dívám, nebo není má představivost dostatečná.

Většina trasy vede po dřevěných chodnících nebo lávkách. Naprostý rozdíl, mezi trasou, co jsem šel předtím. Ale je to nutnost. Zaprvé by ty davy návštěvníků rozšlapaly vše okolo, za druhé to v některých místech ani jinak nejde. A jedním z takových míst je i Sibiř.

Pod tímto názvem se nachází soutěska, v některých místech široká jen metr, kde i v letních měsících vládne zima a chlad. Sníh se tady často drží i do prázdnin. Lidem trpícím klaustrofobií, bych sem nedoporučoval chodit, mohly by se tady zbláznit. Já se málem zbláznil ze zjištění, že jsem upínací kostku ke stativu nechal doma. Bez ní tady nic nevyfotím.

Přímo ze Sibiře vyjdu k bývalé chatě, na Skalní náměstí. K základům chaty vedou schody, ze kterých se naskýtají dobré výhledy. Cesta se tu rozdvojuje. Rovně vede pod hrad Střmen a ven ze skal. Já mířím doprava.

Stoupám po Starých zámeckých schodech ke Chámovým náměstím. První se jmenuje Velké a za ním následuje Malé. Úseků se schody je tu několik, většina trasy ale už vede po příjemném písečném chodníku.

V jednom místě vede odbočka do úzké pukliny ve skále. Vevnitř se puklina rozšíří a objeví se něco jako obří místnost. Jmenuje se to tady jednoduše Chrám a opravdu si tam člověk tak připadá.

Od Chrámu se skály rozestoupí a údolí rozšíří. Chodník začne pomalu stoupat a objeví se výhled na mohutnou hradbu Martinských stěn. Asi nejznámější skalní stěny, pravidelně rozpraskané za ty miliony let postupného zvětrávání. Dokonalá ukázka síly přírody, kterou si tu vychutnávám z jedné lavičky, která stojí pod velkou skalou přímo u cesty.

Pozoruji několik dravců, vznešeně plachtících po obloze. Mají tady jedno z nejlepších míst pro život, zvláště pak vzácný sokol, který tu má jedno z posledních útočišť u nás.

Od lavičky mě čeká poslední úsek okruhu. Chodníček mně přivede k Římskému divadlu, kde se údolí opět zúžilo. Překvapil mně tady výborný přístřešek, vůbec bych ho tady nečekal. Nemá žádný stůl ani lavici, jen jemným pískem vysypanou podlahu. Za přístřeškem chodník po schodech klesá a přivede mne k rozcestí se zelenou, po které jsem přišel od osady Záboř. A tam teď míří mé kroky, nachystat si nocleh.

U chaty usedám ke stolu a chystám pozdní oběd. Jenže se začíná zvedat vítr a na vedlejších loukách ho nemá co zastavit. Ještě asi půl hodiny tady posedávám, než se zvednu a rozhodnu se vrátit k onomu přístřešku u Římského divadla.

Nakonec to je výborná volba, tady vůbec nefouká a navíc, noc uprostřed skal má své neopakovatelné kouzlo. A díky vynálezu, jemuž se říká dřívkáč, si ji navíc můžu vychutnat i s ohněm. Jedná se totiž o jednoduchý vařič, jehož palivem je dřevo, takže si u ohně můžete posedět kdekoli, a to třeba i uprostřed národního parku. Je to totiž vařič a ty ještě nikdo nezakázal. Během sběru paliva v okolí přístřešku potkám dvě dvojice turistů, jediné lidi na které narazím.

Čekal jsem mrazivou noc, naštěstí bylo stále kolem jednoho stupně. Během noci přišel ale déšť, musel jsem tak jednu boční stranu přístřešku rychle opatřit celtou. V tomto ohledu je přístřešek nedokonalý, ale je dáno tím, že nebyl primárně určen pro přespávání. Posloužil ovšem skvěle, spal jsem až do osmé ranní.

Na druhý den treku tak vyrážím celkem pozdě, není to ale překážka, dnešní trasa nebude moc dlouhá. Hned ráno pozoruji změnu počasí. Hranice oblačnosti se posunula směrem dolů a já tak přes mlhu ani nedohlédnu na vrcholky skal. Jakmile procházím, už potřetí, kolem osady Záboř, díky větší nadmořské výšce, ocitnu se v mlze už i já. Ze zdejších luk se sice naskýtají nějaké výhledy, ale já za mlhu děkuji. Neznám totiž pro toulání skalami lepší počasí než tohle. Mlha prostě dodává ,už tak magickým, skalám další rozměr.

Po žluté značce do osady Skály tak pospíchám, nemůžu se skal dočkat. Kousek před osadou zahnu doleva na zelenou značku. Ta mě provede, dle mého názoru, nejhezčí částí skal. A prvním cílem, který značka protne, bude Čáp, nejvyšší bod celých Adršpašsko - teplických skal, vysoký 786 metrů.

Zpočátku jdu ještě lesem mírným stoupáním. Když se ovšem přede mnou z mlhy vynoří asi tři metry vysoká skalní brána, ocitnu se opět v tom bizardním skalním světě. Po průchodu branou se objeví schody, po kterých přijdu na vrchol Čápu. Z jedné strany vrcholu je skalní převis, pod kterým vidím divoký les, z druhé strany vyhlídková plošinka na skále. Z ní je běžně vidět celá řada příhraničních pohoří, včetně třeba Orlických hor. Já vidím tak maximálně na nejbližší skálu…

Sestupová trasa z Čápu se klikatí mezi balvany a po hřebínku mě přivede k malému prudkému žlabu, kudy musím sejít. Klouže to, ale díky kořenům a okolním stromům se dá s opatrností pohodlně sejít.

Po sestupu přijdu na lesní cestu, procházející Teplickým údolím. Skály na chvíli zase ustoupí, ale objeví se opět mokřady. Nejsou tu ale žádné pomůcky pro jejich překonání, tak se v některých úsecích trošku propadám. Není to moc příjemný pocit. Údolí se zužuje a u rozcestí Pod Bludištěm chodník zahne prudce doprava. Pokud bych šel neznačenou pěšinou dále, přišel bych zpět na placený okruh.

Kameny vydlážděný chodník stoupá v mírné levotočivé zatáčce. A postupně mě přivádí mezi skály, do místa připomínající amfiteátr. Toto místo mne tu uhranulo nejvíc. Divokost skal ve spojení s mlhou tvoří z tohoto místa nezapomenutelný zážitek. A bude jich ještě víc, protože za každou zákrutou cesty se objeví něco nového.

Chvíli procházím úzkou stezkou sevřenou mezi skalními bloky, chvíli mezi osamocenými balvany, chvíli hustým mladým lesem. I barvy se mění, od sytě zelené barvy mechů a kapradí, až po zářivě žlutou, když procházím místy s rostoucími modříny. Mechů se tady vůbec nachází nepřeberné množství druhů, některé nenajdete nikde jinde.

Chodník teď přechází několik údolí, kdy vždy traverzuje až k jeho konci, načež se přehoupne na opačnou stanu a pokračuje po druhé straně. Vidím tak vždy trasu co jsem prošel. V údolí mušketýrů už zase chodník vede po širokých lávkách. Kousek pod Kraví horou je pod převisem jedné ze skal malá lavička. V sevření skal odpočívám a vyruším u toho jelena, který zmizí do hustého podrostu.

Rozcestí Pod Kraví horou je zvláštní množstvím kamenných mužíků nejrůznějších tvarů. Jsou jich tady opravdu desítky. Za rozcestím se ráz krajiny opět změní. Mladým lesem přijdu na okraj jedné z roklí. Chodník prochází jejím okrajem asi kilometr a některé úseky jsou opravdu výživné. Procpat se s batohem mezerou mezi balvany jde opravdu těžko. Na jednom místě je přes mezeru položen kmen, taková malá připomínka opičí dráhy.

Pohledy dolů, do divoce zarostlé rokle za to ale stojí. Chodník klesá a najednou stojím na skále a nevím jak dál. Všimnu si značky mířící do nějaké díry. Doslova, jedná se o metr a půl vysokou a asi padesát centimetrů velkou díru ve skále.

Shrben vláčím batoh po zemi a když dírou prolezu nevěřím svým očím. Přede mnou je puklina, která do výšky metru a něco má asi třicet centimetrů! Tudy by se člověk mohutného vzrůstu prostě neprocpal. I já musím lézt bokem. Batoh držím nad hlavou, což vzhledem k jeho váze není až tak příjemné. Nakonec mi upadne a zaklíní se tam tak, že mi trvá nějakou chvíli, než ho vůbec vyprostím. Krátký ale zajímavý úsek.

Za tímto místem už stojí Lokomotiva. Ne, nevedu tudy trať, ale nachází se tady skála stejného jména. Tyčí se nad údolím Metuje a je zní krásně vidět ke vstupu do skal. Vidím místo, kudy jsem včera vešel do tohoto tajuplného světa. A Lokomotiva tuto návštěvu završila. Je posledním skalním útvarem na cestě a z ní už jenom sestoupím zpět do Teplic na Metují. Potom nazpět k nádraží, odkud mě už skutečná lokomotiva odveze zpět domů.

Během těchto dvou dnů, jsem prošel většinu tras v Teplických skalách. Pohyboval jsem se prostředím, jehož atmosféra se dá jen stěží popsat, ta se musí prostě zažít. Prošel jsem už, ve vší skromnosti, spoustu míst, ale nikde jinde nemám takový pocit výjimečnosti jako tady.

Tohle miliony let trvající divadlo totiž výjimečné a jedinečné je! Naštěstí, než se celé změní v písek, proteče Metují ještě spousta vody, budu mít ještě spoustu času, toto místo stále navštěvovat. Udělejte to také, nic výjimečnějšího totiž u nás nemáme.

Celá trasa měřila asi 27 kilometrů a dá se tak v letních měsících projít za jeden den. Jindy, a s nemožností brzkého nástupu na túru, se musí rozdělit na dva dny. Ubytování je možné v osadě skály, to pokud neholdujete spaní venku. Popřípadě v samotných Teplicích, ovšem při částečné změně trasy.

Popsaná trasa není nikterak náročná, jen jsou některé úseky velmi kluzké. Na prameny zakreslené v mapách bych se moc nespoléhal. Mapy existují ve dvojích měřítkách, ale jsou potřeba vlastně jen na plánování trasy, značení je totiž bezchybné jasné.

Další související články: