Bieszczady, Tarnica (1 346 m) - výstup na nejvyšší horu a přechod hřebene Poloniny Wetlińska

Turistika v polských Východních Karpatech

Ráno svítilo sluníčko a my se těšily na první výlet v Bieszczadech. Vyjely jsme z vesničky Strzebowiska a za půl hodiny dojely do Wolosate, kde jsme nechaly auto na velkém parkovišti. O půl deváté zde bylo již docela plno. Zaplatily jsme a asi po 10 minutách chůze po asfaltové cestě spolu s 20člennou partou skautů jsme došly k rozcestníku modré a červené značky.

V dřevěné budce jsme zaplatily vstup do Bieszczadského národního parku. Po Tatranském a Pieninském národním parku patří k nejnavštěvovanějším a je také jedním z nejzajímavějších národních parků v Evropě. A to nejen díky ekosystému karpatského pralesa s řadou býložravců, masožravců a dravců, ale i unikátním loukám se zajímavými východokarpatskými rostlinami.

Byl velikonoční pátek a tušily jsme, že se davy pohrnou co nejkratší trasou po modré značce na vrchol. My jsme pokračovaly po červené E8, hlavní bieszczadské stezce podél říčky Wolosatka přes Luhy. Trasa později stoupala mezi stromy a po dvou hodinách jsme došly po asfaltové cestě k Bukovskému průsmyku (Przelecz Bukowska, 1 107 m n. m.), kde je přístřešek s lavičkami, opodál i pěkná toaleta, první zařízení alpského typu v Polsku.

Silnice pokračuje asi ještě 5 minut k vyhlídce a dál je už cesta uzavřena. Vede tudy hranice mezi Polskem a Ukrajinou. Po svačince jsme již více stoupaly a když jsme se dostaly na Rozsypaniec (1 280 m n. m.) s několika skalisky, nestačily jsme zírat do všech stran. Čím více jsme stoupaly, tím více jsme obdivovaly krajinu, která místy připomíná Tatry, ale některé části jsou ojedinělé.

Dlouhá pásma se zakulacenými vršky, občas špičatá skaliska a údolíčka. Nečekala jsem takové barevné kompozice zdejší krajiny. Rezavohnědé borůvčí v kombinaci okrových suchých trav vypadaly fantasticky. Opravdu nádherná podívaná. Navíc před týdnem zde nasněžilo, a tak jsme přece jen čekaly i místy trasy s břečkou.

Po půl hodince jsme stanuly na třetím nejvyšším vrcholu Biszczad - Haliczi (1 333 m n. m.). Nachází se zde triangulační věž a kovový kříž převezený z Tarnice. Kvůli silnějšímu větru jsme se zde dlouho nezdržely, přestože je zde 360stupňové panorama, a raději scházely na nižší kopec Wierszek Jeleni. Obdivovaly jsme nejen balvanová pole a krásné skalní výchozy, ale i rozkvetlé lýkovce, prvosenky a modré cibulovité ladoňky.

Dostaly jsme se na širokou plošinu obklopenou strmými svahy, do průsmyku Goprowców (Przelecz Goprowska), kde jsme si na chvíli odpočinuly nedaleko nového dřevěného přístřešku. Tento průsmyk leží na strategickém místě, kudy prochází dvě trasy - červená a modrá. Fungovala zde kdysi horská záchranná stanice GOPR, podle níž se průsmyk nazývá.

Začaly jsme prudce stoupat po schodech a překvapeně hleděly na muže nesoucího přes rameno velký dřevěný kříž. Když jsme došly do sedla pod Tarnicí, viděly jsme takových mužů s dřevěným křížem více. Tady už bylo hodně lidí, někteří scházeli z vrcholu, jiní se hromadně přesouvali dál na Tarniczku. Zhoršilo se počasí a my stanuly po 15 minutách v dešti téměř samotné na nejvyšším vrcholu Bieszczad, Tarnici. Dlouho jsme se nerozhlížely, protože jsme stály u železného kříže, který připomíná návštěvu Karola Wojtyly. Udělaly jsme pár snímků a rychle scházely dolů.

Ze sedla se šlo nepříjemně po velkých schodech, které nám menším dělají trochu problém. Stezka pak vedla asi 1,5 hodiny lesem a než jsme sešly na asfaltovou cestu, po které jsme došly k autu, přestalo pršet. Výlet jsme zakončily po necelých sedmi hodinách ve Smereku v krásném dřevěném hostinci s vtipným názvem Pawel nie calkiem swiety, kde jsme si daly pořádný pozdní oběd a k tomu sladké tvarohové bubliky.

Následující den jsme měly v plánu jednu z nejmalebnějších částí Bieszczad, Połoninu Wetlińskou. Poloniny jsou horské louky nebo porosty nad hranicí lesa s neskutečnými výhledy ve Východních Karpatech. Tato polonina se táhne od vesnice Brzegi Górne v délce 12 km na severozápad do údolí řeky Wetlina. Svahy pokrývají bukové lesy, podle kterých se nazývá tato část Bieszczad Bukovské hory.

Během obou světových válek zde docházelo k těžkým bojům, v závěru a po válce zde pobíhali ukrajinští banderovci. Vypráví se také legenda o slavném východokarpatském lupiči Oleksu Dovbušovi, který se prý ukrýval v Doboszově jeskyni nedaleko pramene potoka Hylat.

Auto jsme zaparkovaly v Kalnici na parkovišti za Wetlinou a šly po červené značce k dřevěné budce, kde jsme zaplatily vstup do národního parku. Šly jsme hezkým bukovým lesem asi 2,5 hodiny, prošly kolem velkého přístřešku s posezením a na konci hranice lesa jsme si odpočinuly s pohledem na Smerek. Po vyšlápnutí dřevěných schodů po strmém severozápadním svahu jsme stanuly na Smereku (1 222 m n. m.), jednom z nejkrásnějších výhledů v Bieszcadech. Obdivovaly jsme horské pastviny na svazích, v dálce pak hraniční pásmo s Malou a Wielkou Rawkou. Na vrcholu stojí kovový kříž, který sem byl umístěn v roce 2018 na památku 100. výročí znovuzískání polské nezávislosti.

Sestoupily jsme do sedla Mieczyslawa Orlowicze, kde se dá sejít po žluté značce do Wetliny nebo na opačnou stranu hřebene do Zatwarnice. My jsme došly po čtvrthodině na Szare Berdo (1 108 m n. m.), kde jsme se chvíli válely v trávě a užívaly krásného výhledu. Poté následovalo stoupání a za hodinu jsme stanuly na skalnatém Osazdkim Wierchu (1 253 m n. m.). Po půl hodině nenáročného šlapání jsme došly na Hasinkowu Skalu s vyhlídkou. Pod ní je nejvýše položená horská chata Puchatka. V chatě, ale i kolem ní sedělo hodně lidí.

Posvačily jsme, obdivovaly malířku s jejím blokem a vydaly se na cestu dolů po žluté značce, z které jsme uhly na pozvolnější černou stezku Górna Wetlinka - Końska Droga. Došly jsme ke kempu, kde Bára naskočila do auta ke dvěma turistům, kteří ji zavezli k "našemu autu" na parkovišti. Po necelé půl hodince se pro nás Bára vrátila.

Závěr výletu nám udělala radost liška, kterou jsme zahlédly z okna u silnice. Čekala na potravu na louce na stejném místě i předešlý den, ale až nyní chvíli pózovala a my ji mohly vyfotit. Trochu jsme zablokovaly dopravu, ale co by člověk neudělal kvůli snímku s tak pěkným zvířetem. Po večeři jsme spočítaly našlapané kilometry. První den měla trasa 21,5 km s převýšením 900 m. Druhý den byl o něco méně náročnější, 17 km s podobným převýšením, a tak jsme se mohly těšit na nedělní túrku na Welkou Rawku a Krzemienic.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.