Moštenické travertiny, Prašivá a útulňa Tajch

Dvoudenní toulání po kozích stezkách Starohorských vrchů a Nízkých Tater (1)

Myslíte si, že znáte Nízké Tatry dobře? Že jste byli na Chopku, Ďumbieru, kolibě Brenkus v dolině Štiavnica, na Ohništi, Velkém boku a nebo Králové holi? No fajn, ale byli jste na útulně Tajch a nebo na holi Ráztocké? Že ano? Pak dále nečtěte, článek by vás nezajímal, byl by nošením dříví do lesa. Je určen jen těm, kdož v těchto místech nebyli a chtěli by se tam přenést alespoň virtuálně.

Vlak s malou sekerkou konečně dojíždí do Banské Bystrice. Největší slovenský treker Miro již netrpělivě čeká. Nyní již společně se přesouváme přes Slovenskou Lupču a Moštenicu k chatě Slovenka v lokalitě Moštenická Kyslá. Parkujeme u chaty a na prosluněné zahrádce dáváme startovní pivo. Babí léto přemalovalo krajinu ze zelené do nepředstavitelné směsice teplých barev. Od žluté až po červenou a karmínovou. Již z dálky nás barevné hole lákaly k návštěvě svého horského království.

Moštenické travertiny, Hiadeľské sedlo

Nahazujeme na záda batohy a vydáváme se na dvoudenní špacír po značených stezkách i kozích stezkách Starohorských vrchů a Nízkých Tater. První naší zastávkou je vynikající minerálka - Jegorov prameň s obsahem železa a síranů. Celková mineralizace tohoto pramene je ale jen 607 miligramu na litr. Osvěženi pak míříme k dalšímu cíli, kterým jsou Moštenické travertiny. Jedná se o přírodní památku s výměrou 1,71 ha se soustavou vodních kaskád, peřejí a významnými lučními společenstvy.

Zatím to byla pohádka. Nyní nás ale čeká trochu stoupání po jižním úbočí nejvyšší hory Starohorských vrchů, kterým je Kozí chrbát (1 330 m). Jeho svahy hýří snad všemi barvami, které kontrastují s blankytně modrou oblohou. Teploty se pohybují někde kolem dvacítky, takže ideálnější počasí jsme si přát nemohli.

Za úžasných výhledů do Moštenické doliny i k nápadnému vrchu Hôrka (1 016 m) nabíráme výšku a ani se nenadějeme, již jsme v sedle Zubová (955 m). Tady se loučíme se žlutou turistickou značkou a po neznačené kozí stezce pokračujeme zhruba po vrstevnici východním směrem.

Přehoupneme se přes hřebínek a postupně ztrácíme okolo sta výškových metrů. Navštěvujeme hezkou kolibu, která by se dala využít k bivaku a pak proti proudu říčky Prostredná a pod elektrickým vedením, které "krášlí" zdejší krajinu, nabíráme strmě výšku. Je to pořádná zabíračka. Alespoň pro největšího slovenského trekera, kterému to krapet rozhodilo morál. To se ale po krátkém oddechu na útulně v Hidelském sedle, pár hltech kofoly a hltu ohnivé vody výrazně zlepší a můžeme plní sil (a odhodlání) pokračovat dále. Tentokráte již na území Nízkých Tater.

Na hřeben Nízkých Tater, Prašivá a Veľká Chochuľa

Opouštíme Starohorské vrchy, malebné pohoří stojící tak trochu ve stínu svých známějších sousedů - Nízkých Tater a Velké Fatry. Přitom i Starohorské vrchy mají co nabídnout. Jejich rozloha je sice jen asi 182 km², ale jedná se o 13. nejvyšší pohoří Slovenska. Jistě, s Nízkými Tatrami o rozloze 1 258 km² jakožto druhým nejvyšším pohořím Slovenska se měřit nemohou, avšak i přesto se v nich dají podniknout úžasné vícedenní treky - jako například zde v tomto článku.

Z Hiadelského sedla (1 103 m) pokračujeme vpravo po červeně značené hřebenovce. Chodník stoupá hodně svižně. Naštěstí jdeme lesem, takže nejsme vystaveni přímým sluneční paprskům. Výše nás vítají jeřabiny a kosodřevina. A vyhlídka, na které se pokaždé alespoň na chvíli zastavím. Spočinout i pokochat se nádhernými výhledy ke Slovenského středohoří s nepřehlédnutelnou Polanou.

Po krátkém odpočinku se vyhoupneme nad horní hranici horské lesa a stoupajíc krásnou pěšinou v kosodřevině a po kamenných mořích ukusujeme další výškové metry. A že jich dnes bude docela požehnaně. Sluníčko začíná klesat k obzoru, doliny se noří do tmy a i zde na prosluněných holích se znatelně prodlužují stíny. No co bychom chtěli, vždyť jsme vycházeli až v poledne a dny jsou nyní, v polovině října, již docela krátké.

Po pravici se otevírá defilé nízkotatranských vrcholů - od Králove hole až po Skalku a Ďumbier s Chabencem. V dáli je vidět snad celé Slovenské rudohoří a po levici se otevírají úžasné výhledy na Malou Fatru, Velkou Fatru a řadu dalších slovenských pohoří. Nechybí ani skalní čupřina Velkého Rozsutce, který se nesměle vynořil zpoza hustých porostů kosodřeviny. A již je tady i Velký Choč, nejvyšší hora Chočských vrchů. A také první vrcholky Západních Tater. Nádhera, až se tají dech.

Konečně je tady hora Prašivá (1 675 m v mapách, na vrcholové tabulce 1 652 m), první výrazný vrch hřebene Nízkých Tater při pohledu od západu. Usedám, opájím se nádhernými scenériemi a čekám na Mira. Je kousek za mnou, ale drží se, potvora, zuby nehty v mém závěsu. Asi vážně zapracoval na své fyzičce. Nakonec tak to má být, s páprdy by nemělo cenu do hor vůbec chodit…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na Prašivé samozřejmě nechybí vrcholovka. Na lelkování nemáme ale čas, musíme dále. Po krásném holním hřebeni se přehoupneme přes Malou Chochuli (1 719 m) a již nás čeká krásný ostrý hřeben k vrchu Veľká Chochuľa (1 753 m). Ta podvečerní atmosféra je úžasná. Miluji večerní i ranní hory, to focení během "zlaté hodinky", kdy jsou pořízené fotky opravdu nejkrásnější.

Jo jasně, musíme spěchat, bo. Bo po hřebenech Nízkých Tater můžeme chodit pouze od hodiny po východu Slunce do hodiny před západem Slunce. Tak to alespoň dí v návštěvním řádu NAPANTu. Pak ať mně ale někdo vysvětlí, proč tady často v noci slýchávám rachocení motorů nákladních aut a před nějakými dvěma týdny kanonádu z loveckých pušek po nedávné jelení říji. To jako že nevadí a nebo vadí méně než pěší turista? Přijde mně to stejně "logické" jako v Rusku odpověď na otázku "Proč"? "Proto!"

Útulňa Tajch

Konečně jsme na rozcestí pod Velkou Chochulí, ze kterého začínáme klesat k jihovýchodu po zelené turistické značce. Směrem do Sopotnické doliny. Slunce se ponořilo pod obzor, začíná se smrákat, ochladilo se. A Miro už, už vidí střechu a že prý se tam svítí. Jo, jo, přání otcem myšlenky. Musíme až k horní hranici lesa o nějakých 350 výškových metrů níže.

To se nakonec daří, již za šera či pomalu za tmy. Mira to furt bere kamsi do lesa, kde vidí vzdušné zámky. Nešpekuluj a pojď sem, volám na něj od krásné lovecké chaty, útulny Tajch (1 325 m), která před pár týdny prošla menší rekonstrukcí. A útulna je to opravdu luxusní.

Ubytováváme se v zadní místnosti, kterou jsem nazval kulturkou. Jsou zde kamna, palandy s matracemi a spousta vybavení. Oheň nerozděláváme, však je teplo dost. A kdyby přece jen bylo chladněji, tak si přitopíme ohnivou vodou, jejíž malé zásoby se však povážlivě tenčí.

Plkáme asi do osmi do večera, kdy definitivně došly zásoby. Tak brzy jsem letos ještě spát opravdu nešel. No co, alespoň budeme čerství na zítřejší túru. Miro se bude vracet pro auto a já chci pokračovat na Košariská a pak na téměř neznámou Ráztockou holi vysunutou k jihu od hlavního hřebene Nízkých Tater. O tom však zase až příště.

• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

• Trasa na turistické mapě orientačně, protože mapy.cz si kolem Kozích chrbátu kreslí co chtějí…